Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

Z hlediska historie je naše kultura jednoznačně slovanská s výraznými vlivy sousedních Germánů. To ovšem nic nevypovídá o genetické výbavě. Ačkoliv Slované původní obyvatelstvo zcela pohltili, takže o tři generace později už mezi nimi nepanoval žádný viditelný rozdíl, stopa v DNA zůstala. Část zbyla i po Keltech a postupem času se v různorodé směsi objevovaly informace získané od dalších příchozích: například z německé kolonizace ve 13. století nebo ze smilnění vojáků, kteří přes naše území táhli – především Švédové za třicetileté války a Francouzi v dobách Napoleona. 

Naše země tvoří křižovatku cest ve střední Evropě, a proto je logické, že se zde míchají geny všemožných etnik, jejichž příslušníci tudy z různých důvodů procházeli, nebo se u nás dokonce usídlili. Co tedy můžeme ze vzniklého genetického „mixu“ vyčíst? 

Pestrá směs genů

Každý z nás dostal jednu polovinu dědičné informace od matky a druhou od otce. A protože i oni měli dva rodiče, skládá se naše genetické dědictví ze čtvrtin získaných od obou dědečků a babiček. Ani tím to pochopitelně nekončí, a neseme tak v sobě mozaiku sestavenou z osmin dědičné informace všech pradědů a prababiček nebo z šestnáctin od praprarodičů.

Miliardy písmen genetického kódu, která jsou v každé buňce našeho těla uložena do dvou metrů dvojité šroubovice molekul DNA, tudíž představují směsku pocházející od bezpočtu generací našich předků. Lze v nich nalézt úseky staré prokazatelně i několik desítek tisíciletí. Podobně pak předáváme dědičnou informaci i my svým potomkům: Děti od nás zdědí půlku, vnuci čtvrtku, pravnuci osminu a prapravnuci už jen šestnáctinu.

Chromozomální Adam

Pro určení původu člověka se používá analýza dvou genetických prvků – chromozomu Y a mitochondriální DNA. Tyto pomyslné červené nitě umožňují se v bludišti dědičného materiálu orientovat. Například tři miliardy písmen kódu v naší genetické informaci tvoří směska z DNA všech šestnácti praprarodičů, chromozom Y se ovšem drží striktně mužské linie. Prochází tak generacemi až k dávnému předkovi, který žil ve východní Africe zhruba před 250 tisíci lety. 

Tento „chromozomální Adam“ nebyl ve své době jediným žijícím příslušníkem silnějšího pohlaví. Shodou okolností se však do linie potomků všech ostatních tehdejších mužů buď někde „vloudila“ dcera, nebo zemřeli bezdětní. Jejich chromozom Y tak jednou provždy z dědičné informace lidstva zmizel a náš Adam se stal otcem celého současného lidstva. Jak se jeho potomci množili a šířili po světě, docházelo u nich na chromozomu Y k drobným změnám: Různé skupiny a etnika tudíž získávaly jeho nové varianty.

Na počátku byla Eva

Mitochondriální DNA neboli mtDNA můžeme sledovat do minulosti přes matku, její matku a matku její matky. Opět platí, že máme sice dvě babičky, ale mtDNA jsme zdědili pouze od té z maminčiny strany. Ze čtyř prababiček a osmi praprababiček nám ji předala vždy jen jedna. Přes tatínka, dědečky a pradědečky k nám mitochondriální DNA jejich matek doputovat nemohla, i když má uvedené pravidlo své výjimky.

Pokud bychom šli po dědičné linii dál a dál do minulosti, dostali bychom se až k ženě, jejíž mitochondriální DNA stála u zrodu všech typů mtDNA současných víc než sedmi miliard obyvatel planety. Tato tzv. mitochondriální Eva žila zhruba před 140 tisíci lety ve východní Africe a s chromozomálním Adamem se zjevně nikdy nepotkala. Samozřejmě ani ona nebyla ve své době jedinou ženou pod sluncem. Také však měla to štěstí, že se její mtDNA jako jediná dochovala – kdežto mitochondriální DNA jejích současnic zmizela buď proto, že některá z jejich následnic zplodila výhradně syny, nebo zemřela bez dětí. I v tomto případě docházelo postupně ke zmíněným drobným změnám, a různé skupiny lidí tak získávaly své vlastní, nové varianty mtDNA. 

Předci dnešních Čechů

Mezi obyvateli České republiky jsou nejhojněji zastoupeni nositelé mtDNA typu H, kterých je kolem 40 %. Víc než polovina z nich připadá na podtypy, jež se v západní Evropě vyskytují poměrně hojně: Jejich původ se někdy spojuje s předky, kteří žili během ledových dob v útočištích na jihu kontinentu a po ústupu ledovců se přesouvali dál na sever. K rozšíření zmíněného podtypu v Evropě významně přispěli i lidé, kteří ji obývali v mladší době kamenné a patřili k tzv. kultuře zvoncových pohárů či kultuře šňůrové keramiky.

Asi desetina Čechů, Moravanů a Slezanů zdědila mtDNA typu J. Tato varianta vznikla před 35 tisíci lety na Středním východě a do Evropy se dostala s prvními zemědělci. Podobný podíl u nás patří i nositelům typu U5: Byl charakteristický pro pravěké evropské lovce a sběrače, ale časem jej stále víc vytěsňovaly jiné varianty, přinášené v nových přistěhovaleckých vlnách. Postupně proto mizel a dnes dominuje hlavně u obyvatel nejsevernějších částí kontinentu. Například v polárních krajích Skandinávie ho má v dědičné informaci každý druhý Sám.

Významný je u nás také výskyt typů T1 a T2 se 7,7 %, respektive 4 %. Jejich nositelé žijí v rozsáhlých oblastech od severu Afriky přes Střední východ až po Střední Asii a Sibiř, ale rovněž v některých částech indického subkontinentu. K nám se dané typy dostaly s prvními zemědělci a zřejmě i s pastevci skotu, kteří se rozšířili po Evropě v době bronzové ze stepí na jihu dnešního Ruska a Ukrajiny. Přinesli s sebou nejen pastevectví a dědičné dispozice usnadňující trávení mléka, ale i základ indoevropských jazyků a umění výroby bronzu.

Ze všech koutů světa

Pohled na genetické varianty chromozomu Y u českých mužů nabízí podobně pestrý obrázek. Jasně dominuje varianta R1a u každého třetího Čecha a dále R1b s výskytem přes 20 %. První typ pochází zřejmě od pastevců, kteří se vydali se stády skotu ze stepí jižního Ruska a Ukrajiny na sever do oblastí zarostlých lesy. Druhá varianta se vyvinula u jejich potomků, kteří zamířili jižněji do stepí. Oba uvedené proudy směřovaly na západ. R1a se často vyskytuje u slovanských národů, R1b je obvyklá u lidí hovořících germánskými a keltskými jazyky, například irštinou.

Každý devátý muž zdědil chromozom Y typu I1, jenž pochází ze severu Evropy a po zbytku kontinentu ho šířily nejprve staré germánské kmeny a později i Vikingové. Zhruba každý jedenáctý muž nese variantu I2, která se hojně rozšířila mezi germánskými i slovanskými skupinami. S antickými civilizacemi Středomoří spojuje varianta J2 celkem 6 % českých mužů. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné představuje typ G (5 %), podobně jako typ E1b1b (6 %), jenž dnes převládá zejména u obyvatel severní Afriky.

Země na křižovatce

Čechy a Morava ležely odpradávna na křižovatce migračních proudů. Protínaly se u nás cesty lidí směřujících ze západu na východ i naopak, nevyhnuli jsme se přílivu obyvatel ze severu ani z jihu. A to vše je v naší dědičné informaci jasně patrné. Moravané a Slezané se přitom v daném ohledu nijak neliší od Čechů.

Každý si dnes může nechat určit „genetický profil“ a typ mtDNA, mužům se navíc nabízejí analýzy chromozomu Y. Uvedené údaje odhalí spojení s jednou dávnou ženou a jedním dávným mužem – pramátí a praotcem. Oba velmi pravděpodobně žili v jiné době a na jiném místě, přičemž jde jen o dva z mnoha prapředků našeho rodokmenu. Například už v generaci praprarodičů nás mtDNA spojuje pouze s jednou ze čtyř prababiček a chromozom Y s jediným ze čtyř pradědečků. Ostatní prarodiče se nám z nich zcela a nenávratně vytratili. V obrovském zbytku tří miliard písmen genetického kódu však jejich podíl přetrvává, což nás staví před otázku: Co o nás naše mtDNA a chromozom Y vlastně vypovídají?

Kapka zvláštní krve?

Představme si, že náš chromozom Y signalizuje, že máme mezi svými předky Vikinga. Co z jeho dědičné informace – s výjimkou tohoto chromozomu – se za tisíc let v naší DNA zachovalo? Dělí nás zhruba padesát generací a v každé se mísilo „genetické dědictví“ dvou rodičů. Už syn našeho vikingského předka měl jen polovinu vikingské DNA, vnuk čtvrtinu a pravnuk pouhou osminu. Většina jejich DNA se skládala z dědičné informace jiných lidí – mužů i žen. Vikingský chromozom tak může být prakticky tím jediným, co nám po dávném předchůdci zbylo. A platí to i naopak: Fakt, že jsme vikingský chromozom Y nezískali, neznamená, že se mezi mnoha našimi předky žádní Vikingové nevyskytli a že nám v žilách nekoluje kapka jejich krve.

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Zvláštnosti DNA jednotlivců bychom neměli přeceňovat. Z genetického hlediska představuje člověk neuvěřitelně „jednobarevný“ druh. DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší víc než v případě grónského Eskymáka a Křováka z pouště Kalahari. Mimo jiné jde o důsledek drastického ochlazení před 70 tisíci lety, kdy lidé téměř vyhynuli. Ti, kteří „ledový masakr“ přežili, by se tehdy vešli na stadion pro deset tisíc diváků. Mnoho genetických variant přitom z naší dědičné informace nenávratně zmizelo. Toho, co dnešních sedm miliard obyvatel Země geneticky spojuje, je neskonale víc než toho, čím se od sebe lišíme.