Jihoamerický ibis rudý: Krasavec v nachovém hávu

V neotropické oblasti zahrnující Jižní a Střední Ameriku a přilehlé ostrovy je zastoupeno největší množství ptačích druhů. Vyskytuje se jich zde na tři tisíce, tedy víc než třetina všech známých druhů na Zemi. Každý rok přibývá těch na seznamu ohrožených vyhynutím, ale zároveň jsou popisovány další nové druhy. Není divu, pestrost místních přírodních podmínek je skutečně fascinující. Jestliže pominu notoricky známé amazonské pralesy s největší biodiverzitou, údolí And či mořská pobřeží, stále ještě zůstává nesmírně biologicky bohaté území Venezuelsko-kolumbijské savany a travnatých mokřadů Llanos.

Vyzývavá barva ibisů

Právě v Llanos žije jeden druh, který se hluboce vtiskl do mé ornitologické duše hned od prvních dnů cest po Jižní Americe a do značné míry se pro mne stal symbolem tropické části kontinentu. Mluvím o ibisu nachovém (též ibis rudý, Eudocimus ruber), kterému kovboji v Llanos říkají corocoro colorado. Je to pták tak neobyčejný, že jsem se navzdory svému biologickému vzdělání zpočátku nemohl zbavit pocitu, že do přírody ani nepatří. Je totiž tak nápadný a nepřehlédnutelný, že si nelze neklást otázku po smyslu této podivnosti, nebo chcete-li výjimečné krásy, nad kterou se tají dech.

Tisícihlavá hejna rudých ibisů na jaře každoročně zaplavují mělké karibské laguny Morocoy ve Venezuele, kde spolu s hejny plameňáků růžových a bílými volavkami rozehrají nebývalý přírodní koncert barev, který se vymyká naprosto všemu, co jsem zažil. Stejně tak ohromující je pozorování stovek, možná tisíců rudě zbarvených ibisů v deltě řeky Orinoko. Každé ráno, či naopak v pozdním odpoledni, jsem se zatajeným dechem pozoroval nekonečný mlčenlivý proud ibisů, kteří z nocovišť ve větvích mangrove „pluli“ nízko nad lesem kamsi k bahnitému pobřeží. Ibis nachový je však doma především v mokřadech Llanos, kde hnízdí a vyvádí své potomky, i když se s ním v menší míře lze setkat i na pobřeží obou Guyan, Surinamu a severní Brazílie.

Jako na divadle

Ibis nachový je nesmírně plachý a přiblížit se k němu není snadné. Když jsem své ženě Radaně poblíž řeky Pao ve Venezuele pomáhal najít a fotograficky zdokumentovat život hejna ibisů v jedné z mnoha bažin podél řeky, bylo naše společné úsilí doprovázeno nekončící frustrací a zklamáním. První dva dny jsme již za rozbřesku monitorovali pohyb hejna a pak vytipovali nejvhodnější místo pro stavbu krytu. V dalších dnech jsme v nepředstavitelném vedru uvnitř krytu trávili dlouhé hodiny marného čekaní na zázrak. Ibisové nakonec vždy lovili několik set metrů od nás, přestože právě na místě, kde jsme na ně čekali, trávili předchozího dne dlouhé hodiny.

Uběhl celý týden a výsledek našeho snažení byl naprosto nulový. Kolem nás se v poklidu popásala celá stáda kapybar, při břehu řvala hejna hoacinů a kajmani se nám tlačili až do krytu. Ibisové se však měnili v přelud, který se nám s každým novým dnem vzdaloval víc a víc a čas odjezdu se blížil.
„Zkusíme Macbetha!“, prohlásila najednou Radana sarkasticky. Zprvu jsem nechápal, co může mít Shakespearova slavná tragedie společného s námi tady uprostřed bažiny. Brzy se vyjasnilo, že Rady měla na mysli pochodující birmanský les. Studovala ostatně anglickou literaturu, což se v naší situaci nakonec paradoxně ukázalo jako rozhodující faktor. Postavili jsme se uvnitř krytu, Rady vpravo, já vlevo. Uchopili jsme konstrukci, nadzvedli a kráčeli bažinou směrem k hejnu ibisů. Úplně stejně jako les v Macbethovi.

Konečně na dosah

Mělká voda nám místy sahala až pod kolena. Každých dvacet třicet kroků jsme se zastavili a Rady na ptáky lovící vodní korýše, drobné rybky a plže zaměřila objektiv fotoaparátu. Jen tak pro jistotu. Ptáci se mohli každou chvíli zvednout a přistát opět stovky metrů od nás. K našemu překvapení se tak nestalo a my se k ibisům nakonec přiblížili snad až na padesát metrů. Pak se nám pod nohy připletla anakonda a kryt i sebe jsme málem utopili. Teprve pak ibisové poplašeně vzlétli a ten den se již neobjevili. Předchozí zkušenost nás ovšem povzbudila a druhý den jsme stejný postup zkusili znovu.

Pomalu, krok za krokem se plížíme bažinou směrem k hejnu asi třiceti rudých ibisů, v jehož středu zářivě svítí bělostný šat dvou ibisů bílých (Eudocimus albus), kteří se k hejnu připojili již včera. Během dvou či tří hodin jsme se dostali až na dvacet metrů k ptákům, kteří zcela nenuceně loví v husté podmáčené trávě. Nevěnují sebemenší pozornost ani impozantní černě zbarvené káni velké (Buteogallus urubitinga), která právě usedla na suchou větev stromu přímo nad hejnem.

Zjevení uprostřed rudého hejna

Přírodovědně-fotografickou seanci nás přinutilo ukončit až nesnesitelné vedro. Navíc se situace prakticky neměnila – ptáci v sevřeném útvaru stále lovili ve vodě hustě zarostlé vegetací. Jejich soustředěné úsilí občas přerušily vzájemné agresivní výpady, při nichž se dva soupeři vzrušeně vznesou asi metr či metr a půl do výše a sekají po sobě dlouhými zobáky. Ale ani tyto šarvátky nikdy netrvají dlouho.

TIP: Blízká setkání s jaguárem: Největší šelmou Ameriky

„Vylez ven a podej mi aspoň dva!“, žertuje Rady, poněvadž se hejno právě popásá ani ne deset metrů od nás. A proč vlastně ne, říkám si. „Připrav se, vylezu zadem a zvednu ti je. Třeba se ti podaří zachytit hejno v letu…,“ šeptám, v předklonu opouštím kryt a kráčím směrem k hejnu. Ptáci na mne jen civí a zřejmě jim neleze do hlavy, kde jsem se tu tak najednou zjevil. K mému neskonalému překvapení jindy tak plaší ibisové skoro nereagují a nevzlétají. Někteří dokonce pokračují ve sběru potravy a zobáky usilovně zapichují mezi trsy trav. Také káně nade mnou si může vykroutit hlavu. Teprve až zatleskání přinutí tyto nádherné opeřence vzlétnout. Plachtí nad mou hlavou jako živé červánky…