Jezevec lesní: Skrývající se pán podzemních hradů

Už dvě hodiny sedím ve svém úkrytu s fotoaparátem namířeným na tři díry v zemi. Jde o východy z „hradu“, jak příbytku jezevce lesního (Meles meles) říkají myslivci. Opodál se z lesního podrostu vynořil srnec a bez povšimnutí prošel kolem mne. Zarazil se až při výkřiku mladého strakapouda, který se z vykotlané díry ve kmeni třešně dožaduje na rodičích dalšího sousta. Čas neúprosně běží a mně zbývá už jen slabá hodina denního světla, když z tmavé díry najednou vykoukne bílá hlava se dvěma černými pruhy.

Samice jezevce nejprve zkoumá okolí a teprve po chvíli vyleze ven. Ostražitost je na místě vždy, ale teď má pro ni bílo-černá dáma o důvod víc. Respektive o tři důvody víc, protože hned za ní se z díry vynořují její tři menší kopie. Mláďata bezpečnost evidentně nezajímá, obavy nechávají na mámě. Jejich hlavní starostí je vyhrát nad sourozencem v „pošťuchované“ a uštědřit mu dobře zasazený kousanec. Pokud hra se sourozenci některé z mláďat už nebaví, tak je tu vždy ještě matka, která se sice snaží v blízkosti nory o očistu, ale po chvilce se stane terčem útoku nejčipernějšího ze svých dětí … 

Silné drápy a špatný zrak

Jezevec lesní je robustní tvor. I s ocasem dorůstá bezmála jednoho metru a jde tedy o bezkonkurenčně největší kunovitou (resp. lasicovitou) šelmu žijící v našich krajích. V případě, že byste byli zkušení stopaři a narazili v přírodě na jezevčí stopu, možná byste si všimli, že zvíře při chůzi došlapuje na celé chodidlo. Proto říkáme, že jezevci jsou ploskonožci. Jejich přední tlapy jsou vybaveny pěticí silných prstů s výraznými bříšky a dlouhými drápy, díky nimž šelma dokáže vyhrabávat i velmi rozsáhlé podzemní chodby. 

Při pohybu v lese a hledání kořisti se jezevci orientují především sluchem a čichem, jejich zrak je poměrně špatný. Pokud narazí na nějaký úlovek, naporcují si jej celkem 38 zuby, z nichž nejmohutnější jsou horní špičáky. Trháky a všechny zadní zuby postrádají ostré řezací koruny, což dokumentuje fakt, že jde spíše o všežravce, než typické masožravce. Potrava jezevců se během roku mění. Zhltnou žížaly, hmyz, měkkýše, drobné zemní savce, vajíčka nebo i mláďata na zemi hnízdících ptáků. Nepohrdnou ani zdechlinou. Z rostlinné složky konzumují nejčastěji hlíznaté kořínky a plody. Teritorium, kde si shání jídlo, je podle dostupnosti potravy určeno vzdáleností jednoho až pěti kilometrů od hlavní nory. 

Labyrinty podzemních hradů 

Jezevci žijí především v listnatých lesích, kde si hledají vhodná místa pro doupě ve strouhách a skalních útvarech. Jejich obydlí ale byla objevena i na hrázích, v březích řek a dokonce na mořském pobřeží. V případě, že jezevec nenajde přirozený úkryt, dokáže si vyhrabat již zmíněný „hrad“, jehož rozvětvené nory dlouhé desítky metrů dosahují do hloubky 3 až 5 metrů pod povrch. Celá stavba přitom může zabírat území větší než 100 m² (největší odhalený hrad se rozprostíral na ploše 266 m²). 

Teplota uvnitř celého podzemního systému je relativně konstantní i za prudkého kolísání tepla na povrchu – podpovrchové teploty oscilují cca mezi 6–15 °C. Jezevčí nory mají několik vchodů (tzv. vsuky) a na konci každé z nich je prostor (tzv. kotel) vystlaný mechem, trávou a listím. Tady jezevec odpočívá a samice zde rodí mláďata. Mechovou peřinu jezevci pravidelně mění a i díky ní dokážou regulovat vnitřní klima. Oproti liškám jsou jezevci mnohem čistotnější, v norách nenajdete zbytky potravy ani trus, který ukládají do děr rozmístěných kolem nory. Jezevci nejsou ovšem jen pečliví „uklízeči“, ale i zapálení stavitelé, kteří své domovy po několik generací zvětšují a upravují.

Klany jezevčích rodin

Doba, kdy se jezevci vydávají na průzkum, je podle pozorování závislá na tom, kde přesně se nora nachází. V místech, kde se často pohybují lidé, je jezevec nucen opouštět svůj domov až pod rouškou tmy. V odlehlých oblastech, kde jsou nory od lidských usedlostí daleko, byly naopak pozorovány případy, kdy jezevec nerušeně spal vně své nory i přes den. 

O jezevcích se traduje, že jsou bručouni a samotáři. Skutečnost je ovšem od této představy dost vzdálená. Jde totiž o velmi společenská zvířata žijící v rozsáhlých rodinných svazcích. Nejvyšší zjištěný počet členů jezevčího klanu byl 35 jedinců, z nichž pět bylo mláďat. Nejčastěji však skupina čítá kolem pěti jedinců. Páry samců a samic jsou si často po celý život věrné. To ale nutně neznamená, že spolu žijí ve společné noře; samec i samice se mohou pohybovat ve svém vlastním území v rámci jednoho teritoria. 

Škodná, nebo ne?

Pohled lidí na populace černo-bílých šelem se v průběhu času dost proměňoval. Koncem 19. století měli lidé za to, že přítomnost jezevce v honitbě je blahodárná a lov černo-bílých šelem byl celoročně zakázán. Počátkem 20. století se přístup radikálně změnil a jezevci byli loveni po celý rok. Např. údaje z roku 1933 uvádí, že na našem území bylo hlášeno 344 úlovků, v roce 1963 to již bylo 1 251 kusů. Nejtěžší však pro jezevce byla 70.–80. léta, kdy probíhalo masivní hubení lišek, a to technologií zaplynování nor. Na plyn vháněný pod zem nejvíce doplatili právě jezevci, kteří jsou mnohem více než lišky vázáni na pobyt v noře. Odhaduje se, že jejich stavy v této době klesly na třetinu. 

Dnes je jezevec lesní v mnoha zemích Evropy celoročně chráněn, jinde je možné jej lovit, ale pouze na základě zvláštního povolení. U nás je povolení lovu vymezeno na říjen a listopad, ale zároveň vzrůstá tlak na změnu legislativy, která by měla dobu hájení omezit. Výjimky celoročního lovu aktuálně platí na lokality v bažantnicích, honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa. V ČR je stav populace jezevců, až na některá místa, odkud šelma zcela vymizela, stabilní a má stoupající tendence. Početnost se tak podle některých údajů drží na cca 13 500 kusech. 

Od slepoty po samostatnost

V sociální skupině jezevců může mít mladé jen dominantní samice. Doba páření přitom není nijak úzce vymezena, ale trvá od jara do zimy. Podle okamžiku, kdy dojde k zabřeznutí, pak mají samice i proměnnou délku březosti. U jezevců se totiž objevuje tzv. latentní březost, což znamená, že samice, které se spářily dříve, mohou v děloze pozastavit vývoj zárodku. Díky tomu se všechna mláďata rodí na konci zimy a začátkem jara. Doba březosti tím pádem kolísá mezi 3 až 10 měsíci, i když skutečný vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů. 

Ve vrhu je zpravidla 1 až 5 mláďat, jež matka kojí po dobu tří měsíců. Mláďata se rodí slepá a řídce osrstěná, vidět začínají kolem jednoho měsíce věku a na normální stravu přecházejí ve třech měsících. Následující zimu mláďata často bydlí ještě s matkou a osamostatňují se zhruba v jednom a půl roce, kdy se zároveň stávají pohlavně dospělými. 

„Zázračná“ těla 

Od října do února upadají jezevci do zimního klidu, který je občas přerušen. Tomuto způsobu přečkávání zimy říkáme nepravý zimní spánek. V mírnějších podmínkách dokonce u jezevců stav klidu vůbec nenastává. Na podzim se v každém případě stávají zavalití jezevci ještě zavalitějšími, když nabírají podkožní tuk. Tuková vrstva může být až 5 cm silná a jezevec tak může vážit až 20 kg. 

Lidé dříve věřili, že jezevčí sádlo pomáhá na ochrnuté údy, proti ledvinovým a močovým kamenům, na nemoci sleziny, dnu, neštovice, nebo lišeje. Jezevčí krev se pak aplikovala proti malomocenství a mozek vařený v oleji údajně mírnil všechny bolesti. Rozšířená byla i pověra, že jezevčí kůže vložená do boty pomůže lidem od bolesti nohou. 

Dnes už jezevci nejsou loveni pro „léčivé schopnosti“ svých tělních částí, ale převážně kvůli trofejím. V některých oblastech Evropy je ovšem stále oblíbená i konzumace jejich masa a sádla. Větší ohrožení než lov ovšem pro tuto pohlednou šelmu představuje střet s motorovými vozidly. V mnoha zemích západní Evropy jsou proto i pro jezevce zprovozňovány „zelené“ podchody pod silnicemi.

Nepřátelé i sousedi 

Také v živočišné říši má jezevec své nepřátele. Asi nejnebezpečnější jsou pro dospělé jedince vlk euroasijský (Canis lupus) a rys ostrovid (Lynx lynx). Mláďata se pak musí mít na pozoru před orly, jestřáby, výry a v menší míře i před liškou. 

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Liška je ovšem často i trpěným sousedem jezevčí rodiny. Měl jsem jednou možnost sledovat, jak z nory vylezla liška, dlouho se slunila a pak opět zalezla pod zem. O hodinu později ze stejné díry vylezl jezevec a začal provádět očistu a úklid nory. Pak zmizel v šeru okolního lesa. V hradech žije několik jezevců dohromady, ale jak vidno, mohou mít i poněkud nezvyklého „nájemníka“. Jezevci jsou zkrátka tvorové, kteří před lidmi skrývají nejednu záhadu a já se už těším na další rok, až mi jezevčí nora odhalí další ze svých tajemství.