To je průšvih: Věděli jste, že toto slovo vzniklo díky politické aféře?

Bylo to 4. března 1914, kdy si čtenáři deníku Národní listy na titulní straně přečetli, že český poslanec a dokonce předseda poslaneckého klubu národních socialistů Karel Šviha je zrádce národa. Titulek zněl: „Národně-sociální vůdce ve službách policie.“ V článku se pak čtenáři dozvěděli, že Šviha – pod krycím jménem Wiener – od roku 1910 pracoval pro rakouskou státní policii a donášel. Ba co víc, ještě si za to bral i peníze: měsíčně šlo o 800 korun. 

Služba národu 

Byla to rána přesně doprostřed čela. V té době stála služba národu na nejvyšším piedestalu a spolupráce s rakouskou policií představovala jeden z nejhorších možných zločinů. Ranilo a pošpinilo to nejen samotného – do té doby úctyhodného sedmatřicetiletého muže, právníka a politika – ale také celou národně socialistickou stranu, jejímž čelným představitelem byl. V živé paměti ještě lidé měli příběh zrádce Karla Sabiny, kterého narychlo ustavený národní soud vyobcoval ze společenství národa. Totéž hrozilo i Švihovi. 

Karel Šviha se narodil 11. června 1877 v Novém Bydžově. Vystudoval právnickou fakultu a působil ve východočeském Žamberku jako soudce a advokát. Dostal se až do politiky – zasedal v Českém zemském sněmu a od roku 1907 poslancoval v parlamentu ve Vídni. V dalších volbách pak svůj mandát obhájil a stal se předsedou poslaneckého klubu českých národních socialistů. 

Utajená informace 

Vlastně to nebylo nic nového, protože o tom, že Šviha údajně tajně spolupracuje s rakouskou policií, získal šéfredaktor Národních listů Josef Anýž informaci již několik let předtím – v roce 1911. Jenže tehdy se nehodilo kompromitující materiál zveřejnit. Dané noviny totiž vydávali tzv. mladočeši – sám Anýž k nim patřil – a tehdy vyjednávali o volební koalici právě s národními socialisty. Zveřejnění by mohlo celou předvolební situaci zkomplikovat. A tak se Anýž rozhodl: nezveřejnit. V roce následujícím Anýž zemřel a dané dokumenty pak „vyplavaly“ z jeho pozůstalosti. A skandál byl na světě! 

Reakce-nereakce 

Karel Šviha hned vzápětí vydal prohlášení, ve kterém vše z daného článku popřel. Ba co víc, vystoupil okamžitě ze strany. Mohli bychom říci, že přijal politickou odpovědnost. Ale tak jednoduché to nebylo. Zároveň totiž nejel ani do Vídně na zasedání poslaneckého klubu, aby se obhájil – a tak veřejnost usoudila, že je vinen. Co s tím? Šviha vyhodnotil, že by mu mohla pomoci soudní žaloba. V průběhu jednání by mohl svou nevinu obhájil a předložil tak i věrohodné důkazy.

Žalobu podal 6. března 1914 u zemského trestního soudu v Praze a žádal v ní o zavedení přípravného vyšetřování proti redaktorovi Národních listů dr. Serváci Hellerovi. Přestože noviny tvrdily, že mají nezvratný důkaz o vině (korespondenční lístek), Šviha si trval na svém. Tehdy dokonce řekl: „Cožpak jsem pokládán za takového idiota, abych v podezřelé věci psal úředníku státní policie, otevřený korespondenční lístek? To by ani nejhloupější chlap neudělal.“ 

Národní soud 

Představitelé národa ovšem na žádné soudní jednání nečekali, podpořil je sociálně demokratický vůdce Bohumír Šmeral se striktním stanoviskem: „Šviha jest konfident. Šviha jest zločinec. Šviha jest ničema.“ Tehdejší mladočeši měli opravdu horké hlavy. Těžko posuzovat, zda tak aktivně strážili národní morálku či se jim to politicky prostě hodilo – oslabit konkurenta. Ať to bylo jakkoliv, národní soud skutečně zasedl. Bylo to hned 7. března 1914, kdy se v kanceláři ředitele Zemské banky sešlo šest mužů, kteří měli soudit údajnou Švihovu vinu. Prý disponovali nestrannými důkazy, verdikt tak zněl jasně: Šviha je vinen. 

Politická reprezentace národních socialistů si byla vědoma důsledků skandálu a postavila se za svého vlivného člena. Svolali na 8. března 1914 schůzi na pražský Žofín, která měla jediný bod programu: obhajobu Karla Švihy. Jen předseda Karel Klofáč tam tehdy chyběl, prý se z celé záležitosti zhroutil. 

Ovšem nepotkali byste tam ani hlavního aktéra – Karla Švihu. A aby toho nebylo málo, následujícího dne informovalo sociálně demokratické Právo lidu čtenáře, že Švihu spatřili v Císařské zahradě na Hradčanech. A ve stejnou dobu se tam pohyboval také komisař rakouské státní policie, resp. její pražské pobočky dr. Klíma. 

Jak z toho ven?

Ani tuto informaci, která přilila pomyslného oleje do ohně, nedokázal Šviha vyvrátit či nějak věrohodně vysvětlit. Situace se nadále dramatizovala. Pochybovat začali i jeho příznivci. Nakonec se setkal i poslanecký klub, který svému předsedovi vyjádřil nedůvěru. A k tomu rozhodl, že Švihovi odeberou poslanecký mandát a telegram s tímto sdělením zaslali předsedovi Říšské rady do Vídně. Právně to sice nebylo možné, ale kdo by v takové situaci hleděl na nějaký ten zákon…

Švihu to prý zdrtilo. Navštívil zhrouceného předsedu strany Klofáče, kterého opět ujišťoval o své nevině. Ovšem co s tím dělat? Těžká otázka! Klofáč mu doporučil, ať se stáhne z veřejného života a někam odjede. Šviha tak učinil a uchýlil se do Terstu, odkud se korespondenčně vzdal poslaneckého mandátu. Současně oznámil, že žalobu na Národní listy nepodá. Noviny to považovaly za své vítězství a potvrzení pravdivosti a věrohodnosti svého textu. Své čtenáře informovaly tak velkolepě, že Šviha své rozhodnutí nakonec změnil a žalobu přece jenom podal.

V ní zaútočil na redaktora Národních listů Serváce Hellera a osočil ho, že jej křivě nařkl. Hlavní líčení začalo 13. května 1914 a překvapilo: Šviha tam vystupoval velmi nevýrazně, nerozhodně a působil velmi nevěrohodně. Přišel tím o poslední sympatie veřejnosti i svých příznivců. Nečekal ani na vynesení rozsudku a odjel z Prahy. Výsledek dvanáctičlenného soudu pak zněl dvakrát ano. Urazil Heller svým článkem dr. Švihu? Ano. Pracoval dr. Šviha jako policejní kofindent? Také ano! Pro českou společnost to byla velká ostuda, že jeden z jejich čelných představitelů byl donašečem té nenáviděné rakouské c.k. policie, která patřila k úhlavním nepřátelům. 

Bylo to jinak 

Netrvalo to příliš dlouho, jen zhruba čtyři týdny, kdy se opět téma Šviha objevilo na veřejnosti. Vystoupil s ním na veřejné schůzi v Plodinové burze v Praze univerzitní profesor a také zároveň poslanec T. G. Masaryk. 

Dokázal ve svém projevu, že Šviha ve skutečnosti žádným konfidentem vůbec nebyl. Jeho spolupráce se odehrávala s plným vědomím stranického předsedy Klofáče a Šviha fungoval jako poradce následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Ve své roli se měl Šviha zaměřit na problematiku reformy soustátí. Následník trůnu tak dostával podklady k řešení česko-německé otázky či ke vztahu české politiky a Uher. Pracoval zdarma, ve prospěch věci. 

Ke Švihově překvapení ho následník trůnu za jeho práci odměnil, a to prostřednictvím fondů pražského policejního ředitelství. Ani tyto peníze si Karel Šviha nenechal, ale převedl je na fond své strany. Jednoduchá domluva měla zajistit, aby se o této spolupráci nikdo nedozvěděl. Následník trůnu si to nepřál. Dokonce Švihovi slíbil, že až nastoupí na trůn, očistí jeho jméno. Šviha slovo dodržel. A mlčel. 

Paradoxem je, že Karel Šviha – rakouský občan a rakouský poslanec – byl ocejchován a zneuctěn za to, že podával důvěrné zprávy o politické situaci rakouským orgánům. Tak hypertrofovaná byla tehdy otázka tzv. národní cti, protože Šviha tím nejenže neporušil žádný zákon, ale spolupracoval na modernizaci habsburské monarchie. Navíc tuto roli přijal s vědomím a dokonce na příkaz svého stranického předsedy Klofáče, který v kritické chvíli svou odpovědnost žádným způsobem neprojevil a Švihu v celém problému ponechal zcela osamoceného.

Nedopadlo to 

Nakonec to dopadlo ještě jinak: tři týdny po tomto Masarykově nečekaném odhalení zavraždili následníka trůnu v Sarajevu a za měsíc poté začala 1. světová válka. Švihova aféra zapadla mezi nevýznamné události a tak nám v českém jazyce zůstalo už jenom slovo ‚průšvih‘ či něco ‚prošvihnout‘.

Sám Karel Šviha přestal jakkoliv působit ve veřejném a politickém životě. Jeho další pracovní aktivity se odehrávaly výhradně v soukromém sektoru. Pracoval pro firmu Waldes, později pak ve Schmolkově patentním ústavu v Praze. Cejch vlastizrádce Švihu pronásledoval po zbytek života. Nikdo se mu nikdy neomluvil, a to ani po vzniku Československé republiky. Zemřel v Praze v červnu 1937 na srdeční záchvat.