Jazyky rytířských řádů: Jak se domlouvali váleční mniši?

Podle stanov, jež sepsal svatý Bernard z Clairvaux pro templáře, měli členové zmíněných řádů reprezentovat účinné spojení bojovníka a mnicha. Z rytířských zvyků měli čerpat především výcvik ve zbrani, ale jejich morálka měla být přísně křesťanská. Bernard totiž v součinnosti s papežem vytýkal světským rytířům, kteří se účastnili křížových výprav do Svaté země, že až příliš často podléhají svodům a bojují zejména za vlastní feudální zájmy – což ve výsledku vedlo ke zbytečným sporům a oslabování křesťanského vojska, jež muselo čelit vzrůstající síle muslimských armád.

Neohrožená úderná síla

Spojením dvou odlišných světů se z templářů měli stát elitní bojovníci, kteří se zřeknou veškerého pozemského majetku i závazků a plně se oddají službě Bohu, takže pro svatou věc bez mrknutí oka položí život. A to se v zásadě podařilo. Templáři a po nich johanité – kteří z velké části převzali jejich principy, uspořádání i způsob života – se proměnili v hlavní údernou sílu křižáků. Díky své neohroženosti, vzájemné součinnosti a neutuchajícímu odhodlání pak dlouho drželi relativně křehké křižácké státy při životě i v sousedství nepřátelských muslimských sultánů a emírů. Jejich nebojácnost však několikrát vedla k téměř úplnému vyvraždění rytířů, protože se vrhali vpřed i ve ztracených bitvách, aby ochránili své druhy ve zbrani, nebo alespoň způsobili muslimům co největší ztráty. Ani ty ovšem nevedly k zániku rytířských řádů coby organizací, neboť jejich idea lákala mnohé další rytíře z celé Evropy, aby znovu doplnili prořídlé stavy řádového vojska.

Co však popsaný způsob života znamenal pro každodenní existenci rytířů mimo válečnou vřavu v jejich řádových domech zvaných komendy? Především předurčoval typ lidí, kteří se zmíněnými elitními bojovníky stávali. Nebylo prakticky možné učit nováčky od počátku zacházet s mečem a štítem, pohybovat se ve zbroji a jezdit na koni. Řád potřeboval zkušené válečníky, kteří cvičili hlavně specifickou spolupráci s bratry, útoky ve formacích, případně zvláštní bojové manévry potřebné při válčení na Blízkém východě.

Mužové meče, ne pera

Kromě uvedených omezení nebylo příliš vhodné, aby do řádu vstupovali mladíci, kteří by jen těžko vydrželi žít v celibátu a měli by problém se zvládáním přísné morálky. Typickými řádovými rytíři se tak stávali šlechtici ve středním či vyšším věku, často vdovci, poté co již předali své statky dědicům, neměli žádné politické závazky a mohli se plně oddat službě Bohu. Tudíž ovšem nešlo o žádné vzdělané kněží, kteří by uměli číst a psát, navíc ještě latinsky. Proto se prostředí templářských a johanitských komend od počátku lišilo od fungování ostatních mnišských řádů, jejichž členové se obvykle z velké části věnovali studiu a modlení, takže měli dost času získat potřebné vzdělání a znalost svatých knih i latiny coby oficiálního církevního jazyka.

Také řádoví rytíři měli samozřejmě možnost si doplňovat vědomosti, ale jednak na to příliš nezbýval prostor, neboť boj s nevěřícími byl v jejich případě důležitější; a jednak si starší šlechtici většinou jen těžko a neradi osvojovali nové náročné znalosti, jež se příliš lišily od jejich dosavadního způsobu života. Zkrátka se jednalo spíš o muže meče než pera, jak se vyjádřili i pozdější historici.

Pestrá směsice národů

Ačkoliv tedy byla johanitská řehole po vzoru ostatních mnišských řádů zapsaná latinsky, nechal ji velmistr Ferdinand Alfons Portugalský převést do národních „vulgárních“ jazyků. Ve stejné době se dočkaly překladu do francouzštiny také řehole a statuta templářů, aby je rytíři lépe chápali – i když jim zmíněné texty stejně musel někdo přečíst. A zde se dostáváme k národnostnímu složení obou velkých řádů, o němž nemáme přesné doklady a můžeme pouze usuzovat ze jmen v dochovaných seznamech členů. Z nich dovodíme, že velká část těchto mužů pocházela z frankofonních regionů, přestože situaci komplikuje fakt, že ve vrcholném středověku se jazyk severní Francie výrazně lišil od jižních oblastí okolo Provence. 

Hlavní dorozumívací prostředek v době působení obou řádů ve Svaté zemi každopádně představovala francouzština a rytíři z ostatních lokalit se museli přizpůsobit. Angličanům to zřejmě nečinilo větší potíže, jelikož většina tamní šlechty pocházela z Normandie nebo měla na francouzské prostředí úzké vazby. Španělé zas mohli těžit z relativní podobnosti románských jazyků. V nejtěžší pozici se tak ocitali příchozí z německých oblastí Svaté říše římské, a zřejmě i proto byl koncem 12. století založen řád německých rytířů. Ti se sice už ve 13. století přesunuli do Uher a odtud na sever k Baltskému moři, aby bojovali proti pohanským Prusům a Litevcům, ale kořeny měli ve Svaté zemi stejně jako templáři a johanité.

Nejprve francouzsky

Jazyková situace zůstala v rytířských řádech v podstatě stejná až do pádu Akkonu v roce 1291, kdy éra křižáckých států na Blízkém východě definitivně skončila. Nemáme však žádné popisy dobového dorozumívání či záznamy o tom, jakým jazykem hovořila generální kapitula při poradách, nemluvě o každodenním kontaktu či komunikaci na nižších úrovních. Fakt, že byl výsledný zápis z důležitých porad zaznamenán v nějaké řeči, ještě neznamená, že se tak řádoví mistři mezi sebou skutečně bavili.

Přesto je jistě důležité, že se úpravy statut a nařízení přijatá generální kapitulou johanitů až do roku 1366 zapisovaly starou francouzštinou. Zdroje o jazyce templářů zmizely úplně, protože Filip IV. Sličný nechal řád v roce 1312 zlikvidovat. Němečtí rytíři pak působili výhradně v Pobaltí, nicméně tamní jazyková situace s používáním němčiny je poměrně zřejmá, tudíž ne tolik zajímavá. Pro sledování dalšího vývoje komunikace ve velkých rytířských řádech tak zůstávají pouze johanité, kteří od počátku 14. století sídlili na Rhodosu a o dvě stě let později se přesunuli na Maltu, takže je dnes známe jako maltézské rytíře.

Spíš potíže než pomoc

Od zmíněného 14. století představovali johanité jedinou větší organizaci svého druhu ve Středomoří, čímž se také významně posouvala jejich pozice a po zániku křižáckých království pochopitelně i cíle. Podle původních regulí představoval řád rytířů špitálu svatého Jana nadále hráz především západních křesťanů proti útoku muslimů, což ovšem nově znamenalo nasměrovat obranu vůči sílící Osmanské říši, a to zejména na moři. Ve stejné době se také postupně měnil dorozumívací jazyk, částečně v souvislosti s papežským schizmatem, kdy měla církev na malou chvíli i tři Svaté otce. A zatímco velmistra řádu Roberta Caracciola jmenoval Urban VI. sídlící v Římě, Klement VII. usazený v Avignonu ho neuznal.

Nicméně právě Caracciolo nařídil překlad francouzských stanov řádu do latiny. Přesunem do Středomoří totiž vliv Francie opadl a naopak narostlo italské křídlo členů, takže francouzština najednou v komunikaci způsobovala spíš problémy, než aby ji usnadňovala. Přechod ke starobylému „mateřskému“ jazyku znamenal logický krok, neboť latina nečinila Italům potíže. Od roku 1454 se pak všechna jednání generální kapituly zapisovala buď latinsky, nebo některou formou italštiny, jež v té době procházela bouřlivým vývojem a postupnou kodifikací. Nastupující renesance výrazně posílila kulturní vliv italského prostředí na společnost v celé západní i střední Evropě, takže se mu nevyhnuli ani johanité sídlící relativně nedaleko od Apeninského poloostrova. 

Ctihodná šestnáctka

Od druhé poloviny 15. století zahrnovala organizační struktura johanitů osm jednotek zvaných „langues“, a to Francii, Auvergne, Provence, Aragonii, Kastilii a León, Itálii, Německo a Anglii. Každá měla v generální kapitule dva zástupce, jimž se dohromady říkalo Ctihodná šestnáctka. Jednání tudíž pravděpodobně mohlo probíhat v různých jazycích podle toho, kdo se zrovna s kým domlouval. Nabízí se ovšem otázka, zda „langues“ skutečně odpovídaly jazykovému dělení, nebo spíš správním jednotkám johanitských statků v Evropě.

Historici se dnes přiklánějí spíš ke druhému pojetí, přičemž první tři uvedené oblasti se dají jazykově přiřadit k francouzštině, kdežto další dvě ke španělštině. Přesto se jednání zapisovala latinsky, případně v tzv. sicilské byrokratické koiné, tedy v jedné z jižních variant italštiny. Každopádně se z řádu stávala svého druhu „středověká korporace“ a nabízela příležitost ke vstupu i k vyšplhání do nejvyšších pater hierarchie mnohem pestřejší směsici národností. Francouzský vliv v ní tudíž už zdaleka nedominoval.

Zpátky k latině

Hlavní důvod návratu k latině ovšem spočíval ve stabilitě, s jakou přetrvala dlouhých 1 500 let. Italština i francouzština tehdy procházely zlomovým obdobím, kdy se rapidně měnila výslovnost. Díky růstu prestiže určitých rodů – a zásluhou básníků či pěvců placených z jejich pokladnic – se navíc dříve okrajové místní dialekty měnily ve „vybranou mluvu“ a v nový kulturní standard, vytlačující své starší předchůdce. To vše pak vedlo ke zmatkům a nedorozumění. Proto se latina začala opět užívat především ke kodifikaci předpisů, jež měly mít dlouhodobou platnost.

Jak se však společnost vyvíjela, nedokázal dávný jazyk pojmenovat celou šíři reality 15. a 16. století, tedy éry velkých námořních výprav a objevování kontinentů. Proto johanitům pro zápis praktických věcí sloužila nějaká forma italštiny, zpočátku především benátská varianta. Když se pak řád v roce 1530 v důsledku sílících tureckých útoků přesunul z Rhodosu na Maltu, objevovala se víc jižní sicilská varianta, protože nové sídlo leželo pouhých devadesát kilometrů od Sicílie. 

Zároveň při pořizování písemností hodně záleželo na národnosti konkrétního kancléře či sekretáře řádu: Jednalo se sice o úředníky, a nikoliv o mocenské činitele, ovšem při písemném styku pochopitelně hráli podstatnou roli. Vedle latiny a italštiny měli ovládat i francouzštinu a španělštinu, aby mohli listiny překládat, nicméně nejčastěji užívaný jazyk závisel na jejich osobních preferencích.

Lingua franca

Od 16. století počet písemností při diplomatickém i úředním styku oproti středověku výrazně narostl a maltské ústředí dávalo také prostřednictvím četné korespondence pokyny vyslancům řádu u evropských dvorů. Příchozí listy panovníků mohly být v různých jazycích včetně portugalštiny, němčiny nebo ruštiny, zatímco odchozí oficiální zprávy psali úředníci především latinsky a soukromé informace pro velvyslance bývaly ponejvíc v italštině – dokonce i když diplomaté patřili k jinému národu. Také zde můžeme nicméně vysledovat jistou variabilitu: Do Francie se stále často psalo ve francouzštině, takže se udržela jako jedna z důležitých řečí řádu, a našli bychom i ojedinělé případy použití dalších jazyků.

Příklad současných mezinárodních korporací a organizací jasně ukazuje, jak důležité je striktně vymezit oficiální dorozumívací jazyk, označovaný jako „lingua franca“ (viz Řeč Franků). Dnes se jedná o angličtinu, ale ještě před sto lety převládala francouzština a teprve po druhé světové válce ji postupně vytlačoval vliv americké kultury a nových technologií. Je tudíž pochopitelné, že i společný jazyk někdejšího nadnárodního řádu, fungujícího po dlouhá staletí, se neustále vyvíjel podle aktuální situace v tehdejší společnosti.