Jaké příběhy vyprávějí hroby z šibeničního vrchu v saském Quedlinburgu?
Způsob pohřbení zločince na šibeničním vrchu u německého Quedlinburgu potvrzuje, že se lidé skutečně obávali návratu nebožtíků do světa živých.
Na mnoha místech Evropy vznikaly v minulých stoletích tzv. šibeniční vrchy. Zpravidla šlo o místa nedaleko tehdejších sídel, kde se prováděly popravy a často i pohřby popravených provinilců. Podle odborníků se počty podobných míst pohybovaly v desítkách tisíc. Navzdory jejich velkému počtu se jich do dnešní doby příliš nedochovalo, neboť řada z nich zmizela v důsledku rozvoje zemědělství a výstavby měst. Ty zbývající ale představují pro archeology cenný zdroj informací.
Archeoložka Marita Genesisová vedla vykopávky na šibeničním vrchu poblíž malebného středověkého města Quedlinburg v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko, kde se popravovalo od poloviny 17. století do počátku 19. století. Archeologové zde během průzkumu objevili 16 hrobů.
Takřka všechny místní hroby vyprávějí podle vědců zajímavé příběhy – většina pohřbených byla uložena do země bez rakve, často v poloze, která naznačuje, že nebožtíci byli před uložením do hrobu mučeni a svázáni. Jeden z hrobů archeology ale obzvláště zaujal.
Revenant ze šibeničního vrchu
Jednalo se o muže ze 17. století, jehož tělo bylo v hrobě zatížené velkými kameny. Podle vědců šlo s velkou pravděpodobností o praktiku, která měla nebožtíkovi zabránit v návratu do světa živých. Podle Genesisové šlo zejména v 16. až 18. století o široce sdílenou obavu.
„Obvykle to byli lidé, kteří zemřeli brzkou či náhlou smrtí, případně bez vyzpovídání hříchů nebo rozhřešení,“ vysvětluje Genesisová. „Místní se pak báli, že by se takový zemřelý mohl vrátit do světa živých s nekalými úmysly.“ Lidé tehdejší doby proto podnikali různá opatření, která měla nebožtíkům v návratu zabránit.
Patřilo mezi ně například používání kadidla, vkládání dřevěných křížů, spoutávání končetin nebo jako ve zmíněném případě zatěžování kameny. Na dotyčném muži vědci neobjevili žádné známky popravy či mučení. Pokud byl ale oběšen či utopen, nemusejí být po tak dlouhé době patrné.
Kromě hrobu „revenanta“ vědce zaujal i objev jednoho těla pohřbeného v rakvi. Podle archeologů mohlo jít o sebevraha. Sebevražda byla v dřívějších dobách považována za zločin srovnatelný s vraždou a tehdejší zákony vyžadovaly pohřbívání sebevrahů společně se zločinci. Přesto hrob nesl známky péče a soucitu – tři nalezené jantarové korálky naznačují, že tělo bylo pohřbené s růžencem.
Podle Genesisové představují hroby na dávných popravištích zdroj mimořádně cenných informací. Mimo jiné totiž vyprávějí příběhy o právní historii příslušného regionu.
