Jak vypadala domácí seriálová produkce v normalizačních 70. a 80. letech?
Normalizační éra československých dějin je neoddělitelně spjata s fenoménem seriálů. Příběhy s kladným hrdinou, zábavnou zápletkou a šťastným koncem lákaly k televizním obrazovkám miliony obyvatel Československa a dodnes je mnozí z nostalgie vyhledávají v televizních programech
Československá socialistická republika se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 začala měnit. Uvolněná atmosféra 60. let byla nenávratně pryč a společnost se ocitla v takzvaném režimu normalizace, jehož hlavním cílem bylo zdiskreditovat předchozí obrodný proces pražského jara a rehabilitovat vedoucí roli komunistické strany. Takovéto snahy se propsaly i do televizní tvorby. Program televize se v druhé polovině 70. let posunul směrem k propagandistickému stylu socialistického realismu, který vládnoucí režim využíval k prezentaci norem, hodnot i sankcí ideální socialistické společnosti.
Jedním z hlavních poselství Československé televize, jejíž ideový tematický plán musel být každoročně schvalován Ústředním výborem KSČ, se tím pádem stalo „umělecky ztvárnit život člověka v socialistické společnosti, jeho vztah k práci a k životu, jeho mravní svět, vnitřní i společenské zápasy a konflikty.“ Jako nejúčinnější prostředek vyhovující takovéto „společenské objednávce“ se osvědčil seriál, který sledujícím nabízel dostatek času, během něhož si k postavám mohli vybudovat vztah a ztotožnit se s jejich životními osudy.
Svět „obyčejných“ lidí
Na první pohled by se mohlo zdát, že se socialistické seriály od těch západních příliš nelišily – nekomplikované zápletky, vztahová dramata a očekávaný „happy end“ koneckonců najdeme v obou případech. Jenže zatímco západní produkce byla závislá pouze na ekonomickém zisku podmíněném sledovaností, „mýdlové opery“ socialismu se vyznačovaly svou loajalitou vůči státnímu komunistickému zřízení. A jak už bylo naznačeno, právě ta se v pozdním období komunismu propisovala do děje audiovizuálních příběhů na pokračování. Skrz televizní přijímače se tak divákům do obývacích pokojů vkrádaly jakési domnělé zmenšeniny socialistické společnosti, „mediální konstrukty sociální reality“, jimiž by se dle představ komunistické strany měli lidé inspirovat ve vlastních životech.
Titul mistra ve vymýšlení takovýchto „imaginárních světů“ si bezpochyby nese Jaroslav Dietl, který napsal scénář téměř všem tehdejším „hvězdám“ seriálové scény, včetně Nemocnice na kraji města, Bakalářů, Okresu na severu nebo Malého pitavala z velkého města. Jeho tvorba se zaměřovala hlavně na vykreslování postav „obyčejných“ lidí, kteří jsou stejně jako diváci sužováni problémy v práci i v soukromí. Spektrum vyobrazených figur, které Dietl stavěl do hlavních rolí, bylo opravdu široké – od kombajnisty nebo železničáře přes komunistického funkcionáře po výrobce radiátorů. Normalizační seriály si totiž dávaly za cíl oslovit a pobavit všechny občany, pokoušely se tím pádem reprezentovat co nejrozsáhlejší vzorek společnosti.
Politika vs. zábava
Zatímco z některých snímků propaganda přímo čišela – kupříkladu v případě seriálu Gottwald, jenž se zaměřoval na životní osud tohoto komunisty – jiným se skrz zábavná a rekreační témata podařilo politicky motivovaným záběrům vyhnout. Za reprezentanty této kategorie lze považovat dodnes populární Nemocnici na kraji města, Sanitku, Cirkus Humberto nebo Syny a dcery Jakuba skláře.
Lidem tedy v řadě případů nebyla nucena komunistická hesla, naopak byly přiznávány nedokonalosti socialistické společnosti a zkažená povaha některých komunistů bažících jen po moci, přesto se odborníci shodují, že televize skrz radosti a smutky oblíbených hrdinů promítala jakési méně či více skryté návody na to, jak žít nekonfliktně v tehdejším politicko-společenském prostředí.
Řadě diváků bylo nicméně jasné, že ve společnosti to zdaleka nefunguje tak, jak je jim v televizi ukazováno. Přesto k televizním aparátům ve stejnou dobu usedaly miliony občanů. Z výsledků průzkumu Československé televize (1988) dokonce vyplývá, že 83 % sledujících zapínalo televizi právě kvůli seriálům.
Důvodů, proč tomu tak bylo, není rozhodně málo:
- Seriál představoval v nabídce Československé televize povětšinou nejatraktivnější variantu k odpočinku a pobavení po práci.
- Lidé si vždy libovali ve sledování životních peripetií svých současníků, ještě k tomu v podání známých tváří.
- Seriály se v té době proměnily v konverzační téma jak doma, tak ve škole a v práci – vidět novou epizodu bylo tím pádem poměrně zásadní, pokud člověk nechtěl být následující den v rozhovoru s kamarády „mimo mísu“.
Matka samoobsluhy
Oblíbeným kouskem z dílny scenáristy Jaroslava Dietla byl televizní seriál Žena za pultem, který vznikl pod režisérskou taktovkou Jaroslava Dudka roku 1977. Poprvé byl odvysílán téhož roku během předvánočního shonu, na což si stěžovaly zaneprázdněné divačky, pro které musela být hned v lednu odvysílána repríza všech dvanáct dílů.
Děj se točí kolem přívětivé prodavačky Anny Holubové, jež se skrz nové zaměstnání pokouší vyrovnat s rozvodem. Hlavní hrdinka, kterou ztvárnila zarytá komunistka Jiřina Švorcová, oplývá samými pozitivními vlastnostmi. Už když vchází poprvé do rušné samoobsluhy, zasněně se dívá na odsýpající provoz a před začátkem své první směny nadšeně prohlašuje: „A můžeme vyrazit za pult, který znamená svět.“
Vzorná socialistická občanka od pultu s lahůdkami prožívá spolu se svými kolegyněmi každodenní shon ve velké pražské samoobsluze. Funguje nejen jako matka svých dětí, nýbrž se stává mateřským symbolem pro celý pracovní kolektiv – „socialistickou rodinu“. Nadšená Andulka se totiž nezdráhá vyřešit jakýkoliv problém svých kolegů a upevňovat mezilidské vztahy na pracovišti. Seriál kromě životních strastí a radostí ukazuje divákům idealistickou verzi reálného socialismu – ochotné a nápomocné prodavačky, blyštící se mramorové podlahy prodejny a regály překypující exkluzivním zbožím. Což ve své podstatě nekorespondovalo s tehdejší realitou žitou diváky u televizních obrazovek. Ti v krámech na ananasy, kokosy či kaviár opravdu narazit nemohli.
„Šlágr“ mezi detektivkami
Asi největším „evergreenem“ československé seriálové scény, který si vysloužil obří ohlas nejen v Československu, ale kupříkladu i ve východním Německu, se stal kousek scenáristy a režiséra Jiřího Sequense. Detektivních 30 případů majora Zemana bylo natáčeno mezi lety 1974 a 1979 v Ústřední redakci armády, brannosti a bezpečnosti za spolupráce Federálního ministerstva vnitra. Vzhledem k tomu, že se jednalo o příspěvek ke 30. výročí vzniku Sboru národní bezpečnosti, není divu, že je v rámci seriálu glorifikován.
Dějem oddělené epizody spojuje hlavní postava poctivého příslušníka SNB Jana Zemana v podání Vladimíra Brabce. Ten se z nesmělého venkovského chlapce, vězněného za 2. světové války v koncentračním táboře, vypracuje do funkce náčelníka pražské kriminálky. Jako vzor zásadového státníka bojuje proti kriminálním zločinům, které se povětšinou skutečně odehrály mezi lety 1945 až 1973. To ovšem neznamená, že by tvůrci seriálu divákům zprostředkovávali skutečné historické kauzy, jak se sami v rozhovorech chlubili. Naopak případy značně deformovali, uváděli vedle faktů i smyšlené skutečnosti, a vytvářeli tak manipulativní obrazy poválečných dějin v duchu komunistického výkladu.
To však nemuselo nutně znamenat, že by se lidé nad pokroucenými historickými představami hlouběji zamýšleli a nechali se jimi zásadněji ovlivnit – koneckonců dodnes detektivku někteří s chutí sledují, aniž by jim politický záměr zvláště vadil. Zároveň pořad ve své době dokázal oslnil tím, jak jsou jednotlivé díly multižánrové – divák se mohl ponořit do špionážního příběhu, kriminální komedie, ale i romance nebo hororu – šílený otec Brůna komíhající se se sekyrou v ruce v legendárním díle Studna totiž skutečně dokázal nahnat strach.
Hra pro celá sídliště
Rozpaky kuchaře Svatopluka (1985), režírované Františkem Filipem, ukazují v rámci třinácti dílů život Svatopluka Kuřátka, kuchaře, který má jediný sen – poctivě vykonávat náročnou práci. V tom mu však mimo jiné zabraňují nespolehliví kolegové, kteří pijí alkohol, lžou či kradou. Vzorný kuchtík v podání Josefa Dvořáka je kvůli takovýmto nepříjemnostech na pracovišti často v rozpacích, proto se obrací na diváky ve studiu, aby ho vyvedli z nesnází.
Přenos seriálového dílu byl během vysílání několikrát zastaven a diváci mohli živě hlasovat, kterým směrem se má Svatopluk vydat. Seriál nabádal diváky v pohodlí svých domovů, aby rozsvěcovali žárovky podle toho, jakého jsou názoru. Výsledek měl změřit Centrální energetický dispečink skrz odchylky ve spotřebě elektrického proudu. V Československé republice se tím pádem během premiér děl vskutku pozoruhodný jev, který by nezasvěcený jen těžko pochopil – celá sídliště se začala buď rozsvěcovat, nebo upadat do tmy.
Odpočinková hra, do které se v průměru zapojovalo okolo 2–3 milionů lidí, byla ve skutečnosti předem připraveným „podvodem” – nikdy se totiž netočily dvě verze celého příběhu, ale jen konkrétních situací, které se po chvíli stočily do stejného děje, ať se postava rozhodla jakkoliv.
Z historického centra panelový ráj
Příklad pozdně socialistického hrdiny představuje seriál Muž na radnici, jehož děj se odehrává mezi lety 1971–1976. Pracovitému Františku Bavorovi, poslanci a předsedovi okresního národního výboru ve fiktivním městě Kunštát, leží na bedrech „zásadní poslání“ – vypořádat se s nedostatkem bytových jednotek tak, že historickou zástavbu v centru města přebuduje na moderní panelová sídliště. Skromný a nápomocný zastupitel občanů, kterému jde v prvé řadě o blaho lidí, se zhostí nelehkého úkolu – přesvědčit rozhořčené majitele asanovaných nemovitostí, že je nezbytné, aby své byty opustili a nastěhovali se spolu s ostatními do nových věžáků – koneckonců zájmy kolektivu jsou v socialistické společnosti nadřazeny zájmům jednotlivců.
Takovýto proces přestavby nebyl úplnou fikcí, režisér Evžen Sokolovský se totiž inspiroval ve městě Beroun, kde bylo v 70. letech skutečně zbouráno historické centrum na úkor panelových domů – záběry zničených historických budov jsou tedy opravdu skutečné. Komunistická strana se skrz Františkův životní osud chtěla chvástat tehdejší masovou výstavbou bytů a nebylo náhodou, že k odvysílání závěrečného dílu došlo 17. října 1976, pouhých 5 dní před začátkem voleb do zastupitelských sborů všech stupňů ČSSR.
