Jak vypadala cesta Wernhera von Brauna za velkou louži?

Příchod německých raketových odborníků v čele s Wernherem von Braunem do USA přiznávala americká armáda po částech. Němci pracovali na základně Fort Bliss na předměstí texaského El Pasa jako „zvláštní zaměstnanci Ministerstva obrany“. V polovině listopadu 1946 napsal místní deník Herald Post, že se zmínění inženýři, o jejichž přítomnosti se dosud jen šuškalo, sejdou v nejbližší době s novináři. A skutečně, 4. prosince se představili na tiskové konferenci. El Paso Times referoval: „Ve městě se nachází sto osmnáct špičkových německých odborníků, kteří vyvinuli raketu V-2. Tvůrci tajné zbraně nacistů nyní pracují pro Ameriku.“ 

Útěk před Rudou armádou

Od podzimu roku 1939 dostávala britská tajná služba MI 6 / SIS znepokojivé zprávy od odbojářů z kontinentální Evropy, že Němci chystají nové netradiční a velmi ničivé zbraně. Nejnebezpečnější měla být raketa A-4, kterou Hitlerův ministr propagandy Josef Goebbels nazval V-2 alias Vergeltungswaffe 2, tedy „zbraň odplaty“. Na výšku měřila 14 m a na cíl vzdálený 300 km dokázala dopravit nálož o hmotnosti přes 700 kg. Třebaže Britové i Američané uskutečnili několik akcí namířených proti jejímu vývoji a výrobě, dokázali Němci zbraň v září 1944 nasadit na západoevropská města. Proti zmíněnému bombardování neexistovala ochrana.

V zimě roku 1944 americká výzvědná služba OSS neboli Office of Strategic Services zjistila, že německý raketový výzkum vede Wernher von Braun. Víc o něm nevěděla. Šéf evropské filiálky OSS Allan Dulles, který sídlil ve švýcarském Bernu, telegrafoval jeho jméno do Washingtonu poprvé 9. prosince 1944. 

Když se nacistická říše hroutila, opustil von Braun se spolupracovníky a množstvím dokumentace Peenemünde, hlavní základnu raketových experimentů. Utíkali před Rudou armádou. Nejdřív se zastavili v Bleicherode poblíž Nordhausenu a podzemní raketové továrny Mittelwerke. Potom se přesunuli do Oberammergu v podhůří bavorských Alp, kde je ubytovali v kasárnách SS. Doneslo se k nim, že generál SS Hans Kammler, jemuž Hitler svěřil dohled nad raketami, je raději nechá pozabíjet, než aby je vydal do rukou Američanů. Von Braun přesvědčil esesáckého velitele, že by při útoku nepřátelských bombardérů na kasárna mohli všichni zahynout. Aby přežili a mohli dál vyrábět zbraně pro vůdce, měli se rozptýlit do okolních vesnic.

Začátkem dubna se ubytovali v hotelu Ingeburg. Hráli šachy, diskutovali a chodili na výlety. Druhého května, den po oznámení Hitlerovy smrti, vyslal von Braun svého mladšího bratra Magnuse, který uměl ze všech nejlépe anglicky, aby na kole dojel do rakouského městečka Reutte k Američanům. Po poledni se Magnus vrátil. Americký seržant neměl ani tušení, že po těchto lidech pátrá speciální tým, a řekl mu, aby přijeli druhý den. Vítězové se k nim chovali korektně, jako k hostům, nikoliv jako k zajatcům. Nakonec je dopravili do kasáren v Garmisch-Partenkirchenu, kde kontrašpionáž CIC shromáždila i specialisty z dalších oborů.

Na raketách do vesmíru

Američané nechtěli uvěřit, že se mozkem německého raketového výzkumu stal teprve 33letý mladý muž. Ostatní Němci jim vysvětlili, že je von Braun skutečně vedl. 

Pátého května 1945, kdy už Berlín dávno kapituloval a v Praze propuklo povstání, se v bavorském Kochelu poprvé sešli američtí specialisté s německými konstruktéry. Velká a složitá raketa jako V-2 zaoceánské specialisty překvapila. Z vyslýchajících byl nejzasvěcenější malý čínský aerodynamik v uniformě plukovníka letectva – Čchien Süe-sen, člen první skupiny amerických nadšenců, která o několik let dřív založila kalifornskou JPL alias Jet Propulsion Laboratory a vyvíjela tam rakety. Když se vedoucí akce plukovník Holger Toftoy dozvěděl, že Němci nechali množství nosičů a dokumentaci v šachtách Mittelwerku, nařídil vojákům, aby pro ně zajeli. Přivezli pak přes sto hotových raket. Bylo to před vytyčením přesných hranic okupačních zón a Nordhausen nakonec připadl Rusům.

Američané potřebovali získat přehled o rozsahu a zaměření německého raketového výzkumu. Čchien požádal von Brauna, aby stručně shrnuli výsledky studií raket a předpověděli další budoucnost včetně výprav do vesmíru. Rezultát zněl následovně: „Považujeme stratosférickou raketu A-4, kterou jsme vyvinuli – veřejnosti známou jako V-2 – za přechodné řešení podmíněné touto válkou, za řešení, jež má jistě přirozené nedostatky […]. Jsme přesvědčeni, že úplné ovládnutí raket v mnohém změní podmínky ve světě, podobně jako to dokázalo letectví, a že tato změna povede k jejich jak civilnímu, tak vojenskému využití. Na druhou stranu z našich dosavadních zkušeností vyplývá, že zvládnutí raketové techniky je možné, pouze pokud bude na daný vývoj uvolněno velké množství peněz.“ 

Podle názoru Němců nabízel vývoj raket v budoucnosti některé možnosti s obrovským významem. Patřilo mezi ně zkonstruování dálkových dopravních letadel a bombardérů o vysokých rychlostech, přičemž let z Evropy do Ameriky by pomocí rychlých raket trval průměrně 40 minut. Dále se jednalo o konstrukci několikastupňových pilotovaných raket, které by vyvinuly maximální rychlost přes 7,5 km/s, k letu mimo atmosféru. 

Potenciál Němci spatřovali také v „pozorovací plošině“ mimo Zemi, jež by se mohla později přebudovat na stanici a rovněž by se na ní mohly montovat rakety pro meziplanetární mise. Zmíněná stanice měla být podle návrhu německého vědce Hermanna Obertha vybavena obrovským zrcadlem z velké sítě ocelových drátů, na které by se zavěsily tenké lístky kovu – což by umožnilo například osvětlovat velká města ve večerních hodinách. Němci ve zprávě rovněž uvedli: „Bude-li se raketová technika i nadále rozvíjet, bude možné vykročit také k dalším planetám, a především k Měsíci.“ 

Takový souhrn originálních projektů Američany překvapil. Němci jim tvrdili, že to vše představuje pouze inženýrskou záležitost a stačí jim prý pár let. Když si američtí zpravodajci uvědomili, že označení Overcast zná už příliš mnoho Němců, přejmenovali projekt v březnu 1946 na Paperclip neboli „kancelářská sponka“.

Míroví zajatci v Texasu

„Jste ochotni pracovat pro nás proti Japonsku?“ zeptali se Američané německých inženýrů, kteří nejen souhlasili, ale ochotou přímo překypovali. Zřejmě měli strach, že by se za vývoj V-2, která vraždila civilní obyvatelstvo, mohli dostat před soud jako váleční zločinci.

Major Robert B. Staver, jenž vedl sekci proudového pohonu výzvědné skupiny americké armády, telegrafoval 22. května plukovníku Joelu Holmesovi do Pentagonu: „Žádám, aby bylo umožněno převézt do USA německé odborníky s rodinami, kteří by mohli být důležití ve válce v Pacifiku.“ Seznam zahrnoval 500 jmen včetně sekretářek, ve Washingtonu však byli na rozpacích. Nakonec tam zamířil Toftoy a po dlouhém jednání dostal souhlas, aby přivezl stovku německých konstruktérů. Koncem září 1945 odletěl von Braun s šesti kolegy za oceán jako předvoj, další tam poté připluli. První ze tří skupin dorazila do New Yorku ještě v listopadu a poslední v únoru 1946. Usadili je v El Pasu, rodiny však museli nechat v Německu a postarala se o ně americká armáda.

Němečtí inženýři obdrželi smlouvy na rok, dál nikdo neviděl. Volně se mohli pohybovat pouze po vojenské základně, do města směli jen v doprovodu. Nudu zaháněli sportem a nočními bitvami, někteří zahradničili nebo vyráběli nábytek. Neměli žádné doklady a jejich dopisy Američané cenzurovali. Sami si říkali „popíci“, podle spojení „prisoner of peace“ čili „míroví zajatci“ – tedy na rozdíl od zajatců válečných. Dostávali malé platy, přičemž většinu peněz posílala armáda do Německa na zabezpečení jejich rodin a zbytek jim ukládala. Von Braun měl nejvíc – šest tisíc dolarů ročně.