Jak se léčí deprese? Nové výzkumy přinášejí více otázek než řešení

Široká veřejnost už dlouhá léta vnímá depresi velmi zjednodušeně jako onemocnění způsobené nedostatkem „hormonu štěstí“ – serotoninu – v našem nervovém systému. Vědci pod vedením psychiatričky Joanny Moncrieffové z britské University College London zjistili, že pro teorii o chemické nerovnováze v mozku neexistují žádné přesvědčivé důkazy a nedostatek serotoninu s depresemi ve skutečnosti nesouvisí.

Publikace této informace v odborném periodiku Molecular Psychiatry proto vyvolala velký mediální zájem – především proto, že se soustředí na stále rozšířenou představu o depresi jako nedostatečné hladině serotoninu. Některá (i česká) média ze studie vyvozovala úplně jiné závěry a své texty opepřila tvrzeními, že na depresi nefungují antidepresiva, protože to, co o ní víme, je úplně jinak.

Neudělejte chybu!

Původní metastudie ve skutečnosti vůbec užívání antidepresiv nezkoumala, ale zaměřila se na analýzu jedné z teorií o vzniku deprese. Výzvy k bojkotu medikace by proto byly velmi zkratkovitou chybou a je třeba zdůraznit, že pacienti, kteří užívají tyto léky, by je neměli vysazovat bez předchozí konzultace s lékařem. Zveřejněná analýza ani neotevírá zcela nové téma, jen připomíná další perspektivu k celkovému porozumění onemocnění. Závěrem tohoto výzkumu je, že neexistují důkazy o tom, že by za vznikem deprese stál nedostatek serotoninu. 

Ke své studii autoři dále uvádějí: „Náš komplexní přehled hlavních směrů výzkumu serotoninu ukazuje, že neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by deprese byla spojena s nižší koncentrací nebo aktivitou serotoninu nebo že by byla způsobena nižší koncentrací nebo aktivitou serotoninu. Domníváme se, že je načase uznat, že serotoninová teorie deprese není empiricky podložená.“

Deprese je komplexní syndrom, který ovlivňuje velké množství různých příčin. Na vzniku se může podílet mnoho faktorů – od genetických predispozic přes aktuální zdravotní stav či cirkadiánní rytmus až po poruchy neuronálních sítí a neurotransmiterů, kde najdeme právě i tolik populární serotonin, ale i dopamin, noradrenalin či glutamát. Laicky nazvaný „hormon štěstí“ je proto jen jednou malou částí odpovědi. I když rozhodně ne nevýznamnou – to, že hladina serotoninu je u pacientů s depresí často na normální úrovni, vůbec neznamená, že by jeho ovlivňování nemělo antidepresivní účinky.

Nemocná společnost?

Do jisté míry je až zarážející, že jsme se naučili depresi a další duševní onemocnění léčit, a dokonce jim i předcházet, když toho o samotném mechanismu jejich vzniku víme tak málo. Svým způsobem to však je společenská nutnost – počet lidí, kteří vyhledali odbornou pomoc, se za poslední dva roky ztrojnásobil. Úzkosti a deprese má přibližně každý třetí až čtvrtý Čech. Situaci ovlivnil v první řadě covid, ale čísla po pandemii už neklesla. Může za to válka na Ukrajině, existenční potíže i další krize.

Problémy se ale podle nedávného průzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví netýkají jen dospělých – střední až těžké deprese prožívají čtyři z deseti deváťáků. Zdaleka se ale nejedná jen o průvodní jev náročných životních podmínek nebo snad menší psychické odolnosti společnosti – svůj díl na tomto alarmujícím fenoménu má i to, že péče o duševní zdraví je méně (ale bohužel stále) stigmatizovaná a diagnostika je lepší a dostupnější. Samotný původ deprese je ale navzdory nejmodernějším výzkumům stále zahalen tajemstvím.

Od Řeků k Freudovi

Teorie o původu poruch nálad se v průběhu historie pohybovaly od těch ryze biologických až k psychosociálním a zpět. První úvahy o této problematice se datují až do pátého století před naším letopočtem a jsou přisuzovány Hippokratovi. Ten spojoval poruchy nálad s mozkem a jako bezprostřední příčinu uváděl nadbytek černé žluči. Hippokratovi je rovněž připisováno autorství při popisu melancholie.

Ve středověku dominovaly představy o náboženských příčinách chorobných nálad. Rozšířil se zejména názor, že deprese jsou božím trestem za morální a etické přečiny nebo prostě za nedostatečnou snahu v náboženském úsilí.

V první polovině 20. století pátrání po příčinách deprese navázalo na moderní a přelomovou psychoanalýzu, kterou vyvinul vídeňský psychiatr Sigmund Freud. Ten kladl poruchy nálad do souvislosti se vztahem s matkou či dětskými traumatickými zážitky. Z dnešního hlediska je tento přístup překonaný, ale nelze pochybovat o tom, že prožívání v raném dětství má velký vliv na formování důležitých osobnostních rysů a základních emočních vzorců, jež později mohou hrát v duševním zdraví zásadní roli.

Rozpad osobnosti i vztahů

Na psychoanalýzu navázala kognitivní psychoterapie, která kromě minulosti člověka bere v potaz i jeho aktuální způsoby myšlení a styl života, svou váhu má i sebehodnocení. Ostatně odborníci naznačují, že u pacientů, kteří se potýkají s depresí, trpí jak kognitivní, tak meziosobní fungování. Člověk s depresí klade důraz na pesimistické pojetí světa a pamatuje si především vše špatné a negativní.

Kvůli nemoci často dochází k narušení vztahů s nejbližšími. Kontakt se zdravými osobami depresivní pacienty ještě více deprimuje a k životním obtížím bývají citlivější než ti, kteří depresemi nikdy netrpěli. Tak se vytváří bludný kruh myšlení a chování, který má tendenci depresivní prožitky zesilovat a udržovat. 
Procesy v našem mozku jsou složité a komplexní. Nelze je vysvětlit deficitem jedné látky jako u serotoninu, ani z depresivních stavů nemůžeme vinit osobnostní nastavení. Podobně jako u psychofarmak však můžeme přidat do skládačky další dílek, kterým je psychoterapie.

Dostupná pomoc

V rámci psychoterapie se využívají konkrétní psychologické metody s cílem zmírnit příznaky deprese a ideálně jí předcházet. Psychoterapie spočívá v budování vztahu, interakcí a dialogu mezi psychoterapeutem a pacientem. Psychoterapeut nemůže jednoduše „vyřešit“ pacientovy problémy nebo mu radit, co má udělat; spíše ho provází na jeho osobní cestě k nalezení řešení nebo potřebné změny. Lidé s duševními potížemi tak mají možnost naučit se lépe porozumět sami sobě.

Psychoterapeutické metody (například interpersonální či kognitivní) patří mezi osvědčené postupy při léčbě deprese. V praxi se často uplatňuje kombinace – léčba léky, která umožní prolomit onen zmíněný bludný kruh a začít pracovat právě na psychoterapii.

Psychedelika jako lék

Principu propojení psychofarmak a terapie využívá i v současné době moderní metoda KAP – ketaminem asistovaná terapie. Psychedelika jsou vhodná i pro pacienty, kteří se dlouhodobě potýkají s depresemi a vůči běžné léčbě jsou rezistentní. Hlavní rozdíl oproti antidepresivům je v rychlosti. Působí sice krátkodobě, ale prakticky okamžitě. Účinek nastupuje už v den podání a trvá zhruba tři až deset dnů.

Ketamin navozuje stav rozšířeného vědomí, tedy stav změněného vnímání, myšlení i prožívání. Umožňuje zpracovat při běžné terapii hůře přístupná témata, například nevědomé procesy, dávné vzpomínky či nenaplněné potřeby. V případě léčby duševních potíží se navíc používá nízká dávka ketaminu, která nevede k navození umělého spánku a nenavozuje bezvědomí.

Samotná léčba ketaminem asistovanou terapií probíhá v několika krocích, při nichž je pacient stále pod odborným dohledem. Nejprve se dotyčný zúčastní přípravných setkání, následuje samotná zkušenost s ketaminem a poté ji doplní takzvaná integrační setkání, která slouží ke zpracování zážitku.

Droga, nebo medicína?

Někteří pacienti cítí okamžitou úlevu hned během podání ketaminu, čehož se psychoterapeuti snaží využít při následných sezeních. Pro další to však může být náročné období, protože během zkušenosti s ketaminem objevili materiál pro zpracování a prostor pro další práci, například potlačené vzpomínky. Celkový proces léčby metodou KAP trvá zhruba dva týdny až měsíc.

Kromě ketaminu zkoumají vědci další substance, které by při léčbě psychických potíží mohly ve spojení s asistovanou terapií pomáhat. Například psilocybin (látka obsažená v houbách lysohlávkách) vyvolává změny vnímání a způsobuje, že je mozek pružnější, proměnlivější a méně se utvrzuje v negativních vzorcích, které jsou součástí deprese. Ve Spojených státech se zase úspěšně testuje MDMA (taneční droga) asistovaná psychoterapie při léčbě posttraumatické stresové poruchy. Potenciál těchto látek je neoddiskutovatelně vysoký, zůstává však otázkou, zda se ho podaří využít v souladu s medicínskými a legislativními standardy a jak dlouho na systémově dostupnou léčbu budou pacienti čekat.