Jak ochočit lišku: Sovětský experiment, ze kterého vzešla jediná populace skutečně krotkých lišek

Lišky mají pověst nezkrotných tvorů, a přestože se je lidé občas pokoušejí chovat jako domácí mazlíčky, k ochočení druhu nikdy nedošlo. Zmíněné šelmy totiž vykazují tvrdošíjnou divokost, kterou není možné vymýtit.

O jejich povaze by mohl vyprávět například biolog David Macdonald. Pozorování uvedených tvorů věnoval dlouhá léta a závěry svého výzkumu i zkušenosti se soužitím lišky a člověka, o něž se sám pokoušel, shrnul v knize Running with the Fox neboli „běhy s liškou“ z roku 1978. Macdonald líčí, že navzdory snaze a nejlepší vůli nebylo možné lišky odnaučit vrozené divokosti. Ty „jeho“ ničily věci okolo a působily chaos. 

Podobné zkušenosti s liščí povahou, včetně plachosti a neklidu, zmiňují také další experimentátoři, například fotograf Richard Bowler, který chová několik lišek ve venkovním výběhu. Ani jeho nejmladší samice Hetty, vyrůstající v zajetí a krmená ručně už od pouhého týdne věku, nejeví známky přítulnosti k člověku. 

Čas od času se sice objeví zpráva, že se v některé záchranné stanici starají o lišku, kterou lze považovat za ochočenou, jde však o velmi zavádějící tvrzení. Obvykle se totiž takový jedinec zotavuje z toxoplazmózy – parazitické nemoci, jež napadá mozek a zbavuje zvířata strachu z lidí. 

Kdo neuteče, vyhraje

Přes všechny neúspěchy při pokusech ochočit konkrétní jedince existuje jedna populace skutečně krotkých lišek – konkrétně jde o stříbrnou variantu lišky obecné. Na konci 50. let minulého století založil zoolog a genetik Dmitrij Beljajev v novosibirském Institutu cytologie a genetiky zcela unikátní skupinu zmíněných živočichů, jež měla projít domestikací podobně jako psi nebo kočky. Rozsáhlému projektu věnoval sovětský badatel posledních 26 let života. 

Beljajev volil z každého vrhu jen nejkrotší jedince. Sítem prošlo méně než deset procent zvířat. (foto: Science Photo Library)

Experiment začal pečlivým výběrem jedinců krotké povahy: Beljajev se svými spolupracovníky objížděl farmy od Sibiře přes Moskvu až po Estonsko a vybíral z chovů lišky podle jejich reakce při otevření kotce. Podle jeho kolegyně a pokračovatelky Ljudmily Trutové bylo v dané fázi hlavním úkolem vyřadit lišky s prvotní reakcí strachu. Devadesát procent zvířat uteklo do zadního rohu kotce a vydávalo agresivní zvuky. Zbylých deset procent ovšem reagovalo mírněji, přátelštěji a tolerovalo i fyzický kontakt. Celkem sto samic a třicet samců ze zmíněné desetiny se nakonec přesunulo do nového domova v Novosibirsku a založili novou populaci. 

Předběhly je kočky?

Již před spuštěním projektu došlo na jakýsi předstupeň či první krok k samotné domestikaci. Zvířata totiž nepocházela přímo z volné přírody, ale coby pokračující generace jedinců chovaných na farmách měla za sebou fázi odchytu, život v kotcích a izolaci od divoce žijících souputníků. To vše se zapsalo do jejich genů a umožnilo rychlejší rozjezd experimentu.

Pokus však musel probíhat v utajení. V Sovětském svazu tehdy platil zákaz genetického výzkumu: Stalin se snažil zdiskreditovat studium genetických principů Gregora Mendela a na poli vědy ještě doznívala móda antidarwinovské ideologie Trofima Lysenka. Experiment se proto maskoval jako snaha vyšlechtit šelmy na kvalitnější kožešinu. Skutečným cílem přitom bylo nechat zrychleně proběhnout celý proces domestikace lišek, které naši předci z nějakého důvodu neochočili. Tehdejší vědecká asistentka Anastasija Charlamovová vysvětlila: „Existují archeologické záznamy o dílčích pokusech, jež ovšem neuspěly. Důvod mohl spočívat v tom, že ve stejné době došlo k ochočení koček, které tak lišku jako potenciálního kandidáta domestikace vytlačily.“ 

Síto úzkého výběru

Vědcům v Institutu cytologie a genetiky se navzdory odporu státní ideologie dařilo v řízeném chovu pokračovat. Když se narodila mláďata, ručně je krmili a v určité fázi vývoje se jich snažili dotýkat. Zvířata, jež reagovala agresivně nebo se kontaktu vyhýbala, byla z populace vyřazena. Dál tak pokaždé prošlo méně než deset procent jedinců a mohli se stát rodiči následující generace. 

Trutová ve své studii z roku 2009 uvedla: „Výsledkem tak přísného výběru byla eliminace agresivního či bojácného potomstva během pouhých dvou nebo tří generací.“ Lišky na Beljajevově farmě se přitom ke krotkému chování nikdy necvičily – žily v kotcích a měly s člověkem minimální kontakt. Populace se formovala pouze na základě geneticky daných vlastností. 

Elita vrtící ocasem

Při chovu čtvrté generace nastaly dramatické změny. Některé lišky se začaly chovat jako psi: Vrtěly ocasem a nadšeně vyhledávaly kontakt s člověkem. Kňučely a olizovaly pečovatele podobně jako štěňata. Vědci tak během několika let dosáhli cíle, k němuž by člověk v přirozených podmínkách dospěl možná za tisíce let. Velmi krotkým šelmám se začalo říkat „elitní“ a v každém dalším vrhu jejich procento narůstalo. V roce 2006 už byly téměř všechny lišky hravé a přátelské. Rozuměly pokynům lidí a správně reagovaly na gesta či pohledy. Také zvuky, jež vydávaly, se zcela lišily od projevů jejich protějšků ve volné přírodě. 

Brian Hare, profesor evoluční antropologie z Dukovy univerzity a autor knihy The Genius of Dogs neboli „psí génius“, okomentoval po návštěvě institutu chování „elitních“ lišek následovně: „Fakt, že během padesáti generací vrtí ocasem a štěkají, je neuvěřitelný. Experiment představuje klíčový důkaz, že k domestikaci může za správných podmínek dojít relativně rychle a že pouhým zaměřením se na přátelskou povahu nastaly všechny ostatní změny, včetně zlepšení sociálních dovedností, a to zcela samovolně.“

S chováním se mění vzhled

Beljajev s Trutovou pozorovali u „svých“ zvířat nejen povahové, ale i tělesné změny, a sice překvapivě hned na počátku selekce. Lišky měly jiný tvar uší, podobně jako se uši ostatních domestikovaných tvorů liší od jejich divokých protějšků. U osmé až desáté generace badatelé zaznamenali změnu barvy srsti, konkrétně úbytek pigmentace na některých částech těla, a později také odlišnosti v tělesné stavbě – kratší nohy, ocas i čumák a širší lebku. Lišky vypadaly křehčeji, a vlastně roztomileji. 

TIP: Realita vlčí demokracie: Měli jsme místo psů raději domestikovat vlky?

Současně se změnilo jejich reprodukční chování. Ochočení jedinci dosahovali pohlavní dospělosti asi o měsíc dřív než ti volně žijící. Doba páření se prodloužila, potomstvo se mohlo rodit i mimo obvyklé období a vrh průměrně zahrnoval o mládě víc. Podle Beljajeva se během domestikace změnilo složení hormonů a neurotransmiterů v mozku: Lišky vykazovaly vyšší hladinu serotoninu, jenž podle vědců odpovídá mimo jiné za útlum agresivního chování.