Jak fotografovat přírodu: Pravidla je potřeba dodržovat i v lese

Je nádherný slunečný den. Podobný byl naposled před třemi týdny. Teplý jarní vzduch láká ven a foťák samozřejmě nemůžu nechat doma. Vpravuji se do podmáčeného údolí, protože kolem vody bývá v tuto dobu živo. Dlouho jsem nefotila, tak se těším. Akorát že někdy může být všechno úplně jinak…

Znát své místo v přírodě

Kráčím zvolna a bedlivě sleduji okolí, takže mi neunikne volavka, která stojí mezi stromy na břehu potoka a odpočívá, zobák zavrtaný v načepýřeném peří na hrudi. Kolem nohou jí kvete koberec bledulí. Páni, to bude fotka! Opatrně se plazím k volavce, spoušť fotoaparátu cvaká. Nádhera! Klimbající pták si mě všímá, roztáhne křídla a … po pár metrech spadne do potoka. Teprve teď vidím odhalený zobák. Je ho jen půlka. Špička je ustřelená, takže je víc než jasné, že vyhladovělá a bolestí vysílená volavka mele z posledního.

Vzpřímeně odcházím na cestu. Už nemá cenu se skrývat. Vyčerpaný pták stejně nikam neuletí. Vytahuji mobil a volám do záchranné stanice. Budou tady za hodinu. Času využívám k zpracování emocí a nakonec s definitivní platností mažu pořízené fotografie. Ano, jsou krásné, jenže tohle nebyla férová situace. Z takových fotek bych nikdy neměla radost. Skvělá příležitost k fotografování volavek se mi naskytne až o rok později. Síly jsou vyrovnané; akční volavky vytahující z vody ryby dokonale prověřují mé fotografické schopnosti.

V onen jarní den se však bortí veškeré mé představy a já se opět učím být trpělivá a nikam nespěchat. Čekám na příjezd záchranářů, poté probíhá odchyt a než probereme okolnosti, slunce už ozařuje jen špičky stromů jinak zcela potemnělého údolí. Jenomže právě o tomhle je etika fotografa přírody: konat tam, kde živočich trpí vinou člověka, a to i na úkor fotografování a naopak nezasahovat do přirozených dějů v přírodě. 

Nepodceňujte focení u krmítka

Kvalitní foto-výbava se dnes dá pořídit za přijatelnou cenu, ovšem jejím nákupem se z žádného člověka fotograf divoké přírody nestává. Pokud opravdu chcete dělat dobré fotografie volně žijících živočichů, je nejlepší začít s fotografováním ptáků na krmítku. Má to několik výhod: nemusíte chodit daleko, můžete trénovat fotografování kdykoli budete mít čas a ve finále se naučíte poznávat některé druhy pěvců a jejich zvyklosti, což se vám k úspěšnému fotografování, případně prezentování vašich fotografií, bude hodit. 

Fotografování u krmítka se někomu může zdát podřadné, protože to není „wildlife“. Záleží však jen na vás, jak se k tomu postavíte, co od fotografování očekáváte a jak budete výsledné snímky prezentovat. Také neplatí, že pěkné „krmítkové“ fotky pořídíte rychle a snadno, zvlášť když jste s fotografováním na začátku. Záhy poznáte, že ani u krmítka není žádná zdařilá fotka zadarmo. Jestliže naopak nezvládnete udělat dobrou fotku ani tady, takřka v domácích podmínkách, nic si nenalhávejte: V tom případě nemá cenu vyrážet na fotolovy do divoké přírody. 

Většina ptačích druhů si i na krmítku zachová svou přirozenou plachost, kterou potřebuje pro přežití, proto je vhodné se nějakým způsobem před ptačími zraky zamaskovat. Osobně jsem začínala v maskovacím oděvu zvaném „hejkal“. V něm jsem zdokumentovala např. všechny naše sýkorky kromě sýkorky babky, která se v lokalitě, kde bydlím, nevyskytuje. Sýkorky obecně nejsou tak plaché, a pokud zamaskovaný člověk sedí v uctivé vzdálenosti a nedělá zbrklé pohyby, dají se fotografovat v hejkalovi nebo v maskovací síti, kterou přehodíte přes sebe. 

Lovy beze zbraní

Je třeba podotknout, že bydlím v malé vísce u lesa, kde je ptactvo vesměs plaché; některé ptačí druhy žijících v městských parcích můžete většinou fotografovat i bez maskování. Pro velkou část ptačích druhů je ovšem fotograf v hejkalovi zamaskovaný nedostatečně (např. pro dlasky tlustozobé). Z tohoto důvodu jsem začala používat foto stan (skládací přenosný kryt), na němž oceňuji i to, že v něm mám více komfortu – především nemusím jako v hejkalovi nebo pod sítí sedět v takřka strnulé pozici. Skrze hustou síťku v odepínacích oknech nepozorována vidím dění u krmítka a třeba při pití čaje čekám na vhodnou příležitost. 

Je ovšem potřeba dát si pozor, aby na kryt zezadu nesvítilo slunce. Ostrý sluneční svit může způsobit, že stěny foto stanu částečně zprůsvitní a rychlejší pohyb uvnitř (např. spěšné naklonění se k hledáčku fotoaparátu) může ostražitější ptáky (např. sojky) vyplašit. Stejně tak se musí fotograf vyvarovat prudkých pohybů s vysunutou částí objektivu. Dlaskové, krkavcovití a draví ptáci dokonce reagují i na zoomování či pouhé cvaknutí závěrky. Stalo se mi, že jsem si neopatrným pohybem objektivu zradila krkavce před pevným krytem – od té doby na to místo nesedl jediný krkavec, ačkoli se tam (i před jejich zraky) nerušeně krmily sojky a káňata. Proto vždy bedlivě sledujte reakce živočicha před vaším objektivem, snažte se odhadnout jeho vnitřní rozpoložení a dopředu si dobře promyslete, než něco uděláte. 

Najděte si svůj styl

Jak pořídit působivou fotografii vám neporadím. Osobně u krmítka fotografuji mnoha způsoby: klidně sedící a krmící se ptáky často ostřím ručně přes živý náhled (life view), který mi umožňuje zvětšit si zaostřované místo desetinásobně, takže ve výsledku je dosaženo dokonalé ostrosti. Někdy však používám standardní autofokus. Ten ovšem může mít tu nevýhodu, že pokud je ptáček malý a ještě k tomu málo kontrastní (např. sýkorka uhelníček), autofokus občas nezaostří přesně. To je problém hlavně u přilétající ptačí drobotiny. 

Někdy proto volím taktiku před-ostření, tj. že si manuálně zaostřím na jedno místo a pak už jen čekám, až ptáček sám přilétne do této správně zaostřené oblasti. Je však potřeba mít neustále na paměti, že volně žijící živočichové nejsou modelky, které budou dělat to, co právě fotograf potřebuje. Ptáci budou létat naprosto svobodně, takže si nakonec bude muset každý z vás najít svůj vlastní styl fotografování, díky kterému z dané situace vytěží maximum. Krmítko je pro takový trénink ideálním místem.

Život mizí z přírody

Doba, ve které žijeme, není k přírodě a jejím obyvatelům, včetně posledních přírodních národů, vůbec přívětivá. A tak z naší krásné planety kdysi překypující životem zbývají poslední „modrozelená torza“, což si naštěstí začíná uvědomovat stále víc lidí. Když s lidmi mluvím na mých přednáškách, mají paradoxně někteří z nich pocit, že přírody je kolem nás pořád dost. Jenže ve skutečnosti je kolem nás jen dostatek „zeleně“, zatímco příroda v celé své rozmanitosti velmi rychle ubývá. To zjistí záhy každý, kdo se přírodou začne zabývat víc do hloubky, byť třeba jen v rámci své zahrady, která by měla být živoucím místem. Anebo stačí vyjít do českého lesa.

Jako fotografka přírody se často ptám, kam například zmizely veverky? Proč vidím jen srny, které se mi už ani nechce fotit? Kam zmizeli drobní savci včetně ježků a proč zem pokrývá jen a jen jehličí namísto džungle křovin? A tak dále… 

Být dobrým fotografem přírody v těchto souvislostech především znamená uvědomit si, že vstupujeme-li do přírody, vstupujeme ne do nadbytku, ale do toho, co nám z ní ještě zbývá. Někdy to je poslední útočiště některého z mnoha druhů, kterého kvůli lidské bezohlednosti odsuzujeme k zániku. Tam už přírodě zpravidla nezbývají síly na to, aby se k tomu všemu nadělení, ještě vyrovnávala s neukázněnými fotografy. Foto etika musí být na prvním místě! I při jejím dodržování zůstane obrovský prostor pro zručnost a kreativitu, díky nimž lze dosáhnout znamenitých výsledků. Třeba u krmítka.

Cvik dělá mistra

Drobní pěvci čiperně přelétávající z větvičky na větvičku a hašteřící se mezi sebou o předloženou potravu na krmítku, dávají fotografovi mnoho příležitostí, jak si procvičit zručnost, která je pak v terénu nedocenitelná. Vrcholem „krmítkování“ je pak fotografova snaha o zachycení ptáčka s elegantně roztaženými křídly. Samo sebou platí, že čím menší ptáček, tím je dosažení tohoto cíle složitější. Ptačí drobotina se pohybuje rychle, je proto třeba nastavit si na fotoaparátu rychlejší čas (na sýkorky minimálně 1/1200) a velkou hloubku ostrosti. A hlavně nevzdat se během prvních neúspěchů. Výsledné fotografie však mohou být při dostatečné trpělivosti velmi efektní. 

Chovejte se jako na návštěvě!

Fotografií přírody je dnes plný internet a těch, nad nimiž uznale pokývneme hlavou, také není málo. Takovými snímky se samozřejmě můžete nechat inspirovat, nesmíte se jimi ovšem nechat ovlivnit a „stresovat“.

TIP: Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Prahnutí po výjimečném záběru totiž může nahlodat duši fotografa natolik, že se v přírodě přestane chovat jako na návštěvě. Ve finále si třeba i odnese kýžený snímek, ale přitom po sobě zanechá pohromu – vyplašený pták například kvůli němu opustí snůšku a ta zastydne nebo dojde ke zranění nějakého živočicha či dokonce k jeho úmrtí. Proto vždy, všude a za všech okolností platí, že fotografie není prioritou, byť by byla sebelepší! Pro fotografa živé přírody by měla být na prvním místě právě příroda, její ochrana a tedy zájmy živočichů, které fotí.

Podrobné etické kodexy fotografů přírody najdete například na adrese www.klubfotografu.cz.