Irácký Kurdistán: Národ v nemilosti, který stojí na rozcestí
Kurdové se, nikoliv bez důvodu, označují za největší národ bez vlastního státu. Žijí na teritoriu zasahujícím do pěti blízkovýchodních zemí – Turecka, Arménie, Sýrie, Íránu a Iráku – a ve své dlouhodobé snaze o samostatnost zatím částečně uspěli jen v poslední jmenované
Slunce uprostřed vlajky Iráckého Kurdistánu nemá 21 paprsků náhodou. V původním kurdském náboženství se číslo pojí se znovuzrozením a 21. březen Kurdové dodnes slaví jako Nový rok. Červený pruh odkazuje ke krvi prolité v bojích o nezávislost, zelený má připomínat půvab irácké přírody.
Dohromady zaujímá region Kurdistán rozlohu odpovídající zhruba Švédsku a obývá ho necelých čtyřicet milionů lidí. V převážné většině se hrdě hlásí ke kurdskému původu, mluví vlastním jazykem a uchovávají si svébytnou kulturu i folklorní tradice, kterými se jednoznačně odlišují od svých sousedů. Ani jedna z pěti zemí, mezi nimiž se Kurdistán rozprostírá, si však nepřeje jeho úplnou samostatnost. Autonomie dosáhla pětimilionová menšina pouze v Iráku, kde má od roku 1991 vlastní vládu, parlament i armádu – ovšem nikoliv plnou nezávislost. V ostatních státech Kurdové denně čelí tvrdému pronásledování.
Boj na dvou frontách
Jen v Turecku žije podle odhadů až dvacet milionů Kurdů, což odpovídá čtvrtině tamní populace. Přesto donedávna hrozily tvrdé tresty za používání kurdštiny a rodiče nesměli svým potomkům dávat kurdská jména. Oficiální zákaz stále platí pro Stranu kurdských pracujících (PKK), která nejprve v Turecku a dnes i v ostatních státech už čtvrtým desetiletím tvrdě prosazuje nezávislost. K naplnění svých cílů však neváhá využít ničivé zbraně, takže si její zásahy vyžádaly již desítky tisíc životů, většinou z řad civilistů.
Kromě výpadů proti turecké armádě svádějí ozbrojené složky PKK boj ještě s jedním nepřítelem: s Islámským státem. Zhruba sedmdesát tisíc kurdských mužů a žen denně v syrských zákopech válčí proti terorismu s podporou Západu, který je velkoryse zásobuje zbraněmi. USA na těchto vojácích do značné míry závisejí – nemusejí do Sýrie posílat velký armádní kontingent a k udržení vlivu jim stačí přítomnost několika set poradců a příslušníků speciálních sil. Zároveň ovšem Američané sledují snahu o osamostatnění Kurdistánu s obavami. Pokud by totiž separatistické tendence uspěly, boj proti islamistům by zřejmě ustoupil do pozadí.
Výbušné hlasování
Oči západních vůdců se tak s napětím upíraly na Blízký východ loni v září, kdy se v Iráku konalo referendum o kurdské nezávislosti. I přes mezinárodní odpor zorganizovali tamní Kurdové v čele s prezidentem Masúdem Barzáním lidové hlasování o úplném odtržení svého státu. Podle očekávání se většina voličů vyslovila pro, a učinila tak první krok k samostatné budoucnosti. Referendum sice není závazné, nicméně Írán, Turecko a Sýrie se nyní obávají, že se „jejich“ Kurdové iráckými kolegy inspirují, a částečně proto uzavřely hranice.
Kult andělů
V současnosti převládá v Kurdistánu islám, dávní předkové však vyznávali jiné kulty – mimo jiné jezídismus, k němuž se dosud hlásí necelý milion věřících. Principem čtyři tisíce let starého náboženství je víra v jednoho Boha stvořitele a sedm andělů, prostředníků mezi ním a lidmi: Nejvyšší je Melek Táús, anděl páv. Jezídismus vznikl nejspíš v Indii a postupně přijal prvky jiných náboženství, zejména hinduismu a monoteistického zoroastrismu.
Stručné dějiny
Kurdové patří mezi prastará etnika, s prvními historickými zmínkami z období okolo roku 2000 př. n. l. Na Blízký východ se patrně dostali ze Střední Asie či z Indie, odkud si kromě jazyka přinesli i původní náboženský kult (viz Kult andělů). Někteří historici ztotožňují jejich předky s kmenem Médů žijícím na území dnešního Íránu, jak by napovídaly jisté jazykové shody. Kurdové zmíněnou teorii rádi podporují, neboť médské slovo „kurd“ znamená „silný“.
Strategická ropa
O existenci samostatného státu usilovali Kurdové od 19. století, kdy se do té doby roztříštěné snahy více spojily. Na politické scéně přibyly první kurdské strany a v roce 1958 se po pádu irácké monarchie chvíli zdálo, že dá nová vláda vzniku nezávislého Kurdistánu zelenou. Nakonec naděje pohasly mimo jiné kvůli klíčovým zásobám ropy na jeho území.
V roce 1979 se v Iráku dostal k moci Saddám Husajn a správou kurdské oblasti pověřil svého bratrance Alího Hasana al-Madžída. Jenže nový guvernér zahájil systematickou genocidu, během níž přišlo o život na 150 tisíc obyvatel. Zhruba stejný počet uprchlíků pak musel odejít do okolních států, kde žijí dodnes.
Nadvláda však netrvala dlouho. Kurdové využili oslabení suverenity země po porážce ve válce v Zálivu, kdy se proti Iráku postavila koalice 28 států v čele s USA, a vzepjali se k dosud největší vzpouře proti režimu. Jejich ozbrojené složky se zmocnily většiny svého území, Irák nakonec v říjnu 1991 kapituloval a uznal tzv. Irácký Kurdistán jako de facto autonomní oblast.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 5 765 000; očekávaná doba dožití: 70,2 roku; prům. počet dětí: 3,1 na ženu; věková struktura: 36 % obyv. do 15 let, 4 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Arbíl má 850 000 obyv.; náboženství: islám, křesťanství, jezídismus, zoroatrismus; oficiální jazyky: kurdština a arabština; obyv. pod hranicí chudoby: 15 %; gramotnost: 74 %.
Politika
Státní zřízení: parlamentní republika; premiér: Nechirvan Barzání; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 7 700 USD (odhad z r. 2016; ČR – 33 200 USD); měna: irácký dinár, s kurzem 100 : 1,75 Kč.
Geografie
Rozloha: 46 861 km², zhruba jako Estonsko; délka hranic: 722 km; charakter území: hornaté a velmi suché; podnebí: mírné až chladné zimy, suchá a horká léta, min. noční / max. denní teploty (°C) v Arbílu: leden–březen 2–7/11–18, duben–červen 11–22/23–37, červenec–září 20–25/35–41, říjen–prosinec 3–15/13–28; nejvyšší bod: Cheekha Dar (3 611 m).