Žofie Bavorská: Silná žena slabého muže
Vysloužila si nepěknou pověst nesnesitelné tchýně, která roztomilou nevěstinku Sissi ničila věčnými zákazy
Arcivévodkyni Žofii Frederiku Bavorskou, matku císaře Františka Josefa I., známe ze sladkých filmů o Sissi jako ráznou, nepříjemnou a arogantní ženu. Proč vlastně taková byla? A byla taková skutečně? Mnozí ji obdivovali pro její energii, inteligenci a krásu, pro jiné byla intrikánkou bránící jakémukoli pokroku. Chválili ji jako „jediného muže“ habsburské rodiny.
Krásná, vzdělaná, ambiciózní
Když se do romantického prostředí u jezera Tegernsee přijel v květnu roku 1824 představit bavorské královské rodině druhorozený syn rakouského císaře František Karel coby perspektivní ženich jejich krásné dcery, nepodařilo se všem zúčastněným zcela zakrýt mírné zděšení. Ne že by čekali zrovna nějakého krasavce, takoví v rodě habsburském ostatně na skladě nebyli, ale toto už bylo příliš. Z kočáru vystoupil malý, hubený, nevzhledný mladík s vysokým čelem. I přesto nakonec k zasnoubení došlo. Zvítězila představa, že by se Žofie mohla stát v budoucnu císařovnou, anebo alespoň matkou budoucího císaře.
Když tedy po delší době Žofie poprvé otěhotněla, všichni si oddychli. Radost byla předčasná, arcivévodkyně zanedlouho potratila. V následujících letech prodělala ještě čtyři potraty a začínala propadat panice. Teprve po šesti letech se jí v roce 1830 narodil vytoužený syn: pozdější císař František Josef I. V každém případě se mezi Žofií a jejím prvorozeným synem vytvořilo silné pouto, které přetrvalo až do její smrti.
Šedá eminence
Postupně si vybudovala u vídeňského dvora silné postavení. Její obliba ovšem klesala. Po abdikaci císaře Ferdinanda I. v roce 1848, na níž měla velkou zásluhu, rezignovala na to, aby se sama stala císařovnou. Ani coby matka císaře neseděla v koutě a intenzivně ovlivňovala politiku svého syna. Žofie zkrátka rozhodovala o všem. Bylo mnohokrát popsáno, jak si nárokovala péči o svá vnoučata., byla ale laskavou babičkou a vnoučata ji skutečně milovala. Nahrazovala jim nepřítomnost matky i otce, který na ně pro samé úřadování neměl čas. Zvláště korunní princ Rudolf u ní nacházel pochopení.
Závěr Žofiina života ale šťastnými událostmi neoplýval. Zdrtila ji smrt syna Maxmiliána v roce 1867. Nic už nebylo jako předtím, Žofie se propadala do apatie a většinu času trávila v motlitbách. Smrt v šedesáti sedmi letech v roce 1872 se pro ni stala v podstatě vysvobozením.
