Zničte katolickou církev: Jaká byla nálada v předvečer husitské revoluce?

Ze zahraničí se na České království sypala jedna výhrůžka za druhou. A doma mezitím rostl chaos. V krajích řádily skupinky šlechtických odbojníků a venkovští kazatelé líčili stále častěji budoucnost jako hotovou apokalypsu. Katolická církev pro ně byla nevěstkou babylónskou z Apokalypsy, která má být prokleta a zničena.

Dva tábory

„Ve směsici všech mínění rozmanitých dělalo se záhy dvojí těžiště [...]. Jedno z nich byla Praha, druhé Ústí nad Lužnicí čili Sezimovo Ústí. V Praze první podnět k opravám a novotám vycházel z učených kolejí universitních; v Ústí rodil se takřka v lidu samém. V Praze počínal sobě mírně a konservativně, v Ústí netrpěv uzdy, choval se radikálně. Bohatý soukeník v Ústí jménem Pytel, a pekař Joha, oba kdysi horliví Husovi posluchači, propůjčovali již od roku 1415. v domech svých útočiště takovým učencům, kterých novotění bylo mrzkostí Čechům ostatním. Později strany ty, nabyvše určitějšího rázu, jmenovala se jedna kališnická neboli pražská, druhá táborská. Však ani celá Praha nebývala nikdy pouze kališnickou, ani Ústí pouze táborským.“

Pytel i Joha zajišťovali přístřeší a stravu nejméně osmi kněžím. Například Janu z Jičína, Věnekovi neboli Vaníčkovi, který patřil ke staré gardě místních kazatelů. Byl to on, kdo před časem začal křtít nemluvňata v potoce, jemu připadla role vůdce poutí na hory a byl taky u zakládání táborské pevnosti. Svou pověst tu kompromitoval i plzeňský novotář Václav Koranda a víru v lidech posiloval kněz a básník Jan Čapek.

Útočiště kacířů

To, co hlásali kazatelé, už ale nebylo tak nevinné jako básně Jana Čapka. Očistcem byli podle nich lidé šizeni o peníze, obrazy i sochy světců pro ně byly pouhými „loutkami,“ zkrácené české mše sloužili „bez plachet“ ve stodolách i na jiných neposvěcených místech, ustrašeným pražským bohoslovcům říkali tehdy „mistři-fistři“. 

Zatímco jedni Prahu opouštěli, druzí k nám zase přicestovali. Po kostnickém koncilu pozorovala celá Evropa se sílícím strachem, jak se Čechy stávají útočištěm kacířů. „Víme, že i z daleké ciziny veškerá nepravověrnost již začala obraceti zraky a kroky své k Čechám jakožto k vlasti tehdáž jediné, kde slovo Boží mělo svobodu. Tak již roku 1417. ve svém věku nejhorlivější viklefovec Petr Payne, mistr university oxfordské, utekl se do Prahy, kde byl přijat též za mistra. Potom roku 1418. ze zemí francouzských přišlo tamtéž až na čtyřicet mužů i s ženami a dítkami, byvše, jak pravili, od prelátů pro zákon Boží vyhnáni ze své vlasti.“

Bratrský příkaz

V prosinci roku 1418 začal Zikmund tlačit na svého bratra Václava, ať konečně vyčistí zemi od kacířství. „Jinak budu muset poslechnut přikázání církve a vydat kříž proti tobě.“ Václav se nakonec rozhodl a pražský arcibiskup Konrád odvolal nad městem interdikt. Ale něco za něco. Obětí se stal právník doktor Jan z Jesenice, jehož vyhoštění bylo podmínkou. Hotový převrat však král způsobil tím, že dal na Zikmundův nátlak příkaz k návratu katolických kněží do pražských kostelů. „Nařízení tato pražskými konšely vykonaná způsobila kvašení v myslích neslýchané. Lidé si zvykli již přední fary pražské považovati jako husitům náležité, že vynutit jejich vrácení zdálo se nejednomu býti bezprávím, ba loupeží, které by slušelo brániti se.“

A taky že došlo k obraně, k pobouření a k nepokojům. Protestovali purkmistři a rady všech tří pražských měst. Král Václav zase odvolal to, co pár dnů předtím přikázal, a strana podobojí dostala do své správy tři kostely: na Starém Městě pražském kostel svatého Benedikta a na Novém Městě klášterní kostel svatého Ambrože a Panny Marie Sněžné. „Poněvadž větší počet obyvatelstva pražského byl již podobojí, dotčené tři chrámy nepostačovaly skutečné jeho potřebě [...]. Tak se v den posvícení kostela svatého Michala na Starém Městě podobojí zmocnili násilím, tudíž ne bez krve prolití a všelikého poskvrnění chrámu Páně.“

Pod širým nebem

Přívrženci kalicha na venkově si z králova nařízení nic nedělali a začali organizovat masové mše pod širým nebem. „Lid, kterému řádní jeho faráři kalichem přisluhovati se zdráhali, hledal sobě jinde kněží k tomu ochotných, Horlivější mezi kněžími husitskými, kteří byli vyhnáni posléze i z Ústí Sezimova, počali brzy po Velikonocích roku 1419. scházeti se v určité dny s posluchači sobě věrnými na široké a prostranné hoře, asi míli od Bechyně vzdálené, kde pod širým nebem kážíce lidu a rozdávajíce svátost oltářní pod obojí způsobou počali záhy nazývati místo shromáždění svého jménem biblickým Hora Tábor.“

Hora Tábor ale nebyla jediným útočištěm. Lidé se scházeli i na návrší Beránek v okolí Mladé Vožice nebo na vrchu Bradlo poblíž Kamenice nad Lipou a u kaple svaté Markéty nedaleko Horní Cerekve. Památnými se staly kopce Melechov u Ledče nad Sázavou a v Bzí u Blovic. A ještě dvě hory v Čechách obdržely nová, původem biblická jména: jedna, Oreb, se nachází u Třebechovic ve východních Čechách (Oréb je ve skutečnosti jiné označení hory Sinaj), druhá, Olivetská neboli Zelená hora pak u Nepomuku. Na všechny tyto hory, kopce, návrší a vyvýšeniny se začalo chodit a počet přítomných šel do tisíců.