Značkovali staří Egypťané cizí nájemní dělníky rozžhaveným železem?

Že ve starověkém Egyptě existovali otroci, víme. Horší už je to se znalostí, jak vlastně otroctví na březích Nilu fungovalo. S našimi zažitými kategoriemi nevolnictví jako vynucené služby si tu nevystačíme. Termín otrok totiž jednou znamenal sluhy, podruhé rolníky a potřetí třeba dělníky nebo služebníky či válečné zajatce přidělené k práci. Egypťané v tom kdysi jasno měli, současní historici už nikoliv.

To bude bolet 

Střípek poznání do toho vnáší studie archeologů z Univerzity v Chicagu. Tým vedený Ellou Karevovou, egyptoložkou a papyroložkou, specializující se na ekonomiku starověkého otroctví, totiž oprášil již dříve objevená pečetidla. Byť jde o výrobky z bronzu, sloužila jako „značkovací železa“. Tedy předměty, jež nesou specifickou signaturu, která se po rozžhavení přitiskne na kůži a tím se vpálí do podkladu. I po zajizvení zůstane na místě popáleniny „značka“, cejch, jež většinou připisuje označený subjekt konkrétnímu majiteli.

O tom, že desítka těchto pečetidel pocházejících z různých etap mezi lety 1292 až 656 př. n. l. byla opakovaně využívána k cejchování, nebylo pochyb. Podle Karevové ale ona pečetidla nesloužila ke značení dobytka, jak bylo usuzováno dříve. „Jde o maloformátové značky, a kdyby zvíře dále rostlo, jizva vypáleného podpisu by se zmenšovala až k nečitelnosti,“ usuzuje.Poukazuje přitom na funkční paralelu s cejchovacími železy, jež se využívala za éry transatlantického obchodu s otroky o dlouhá staletí později. A také na to, že cejchování je v principu mnohem snazší než tetování. 

Jen pro někoho

I to bylo v Egyptě hojně rozšířenou záležitostí, ale Karevová na základě podrobného rozboru literárních zdrojů – a onoho nejasného vymezení termínu otrok uvádí, že tetování mělo spíše náboženský a dekorativní charakter a častěji se s ním setkáváme u žen než u mužů. Zatímco cejchování spíše označovalo člověka (muže i ženy bez rozdílu) za něčí majetek.

Představit si to můžeme třeba tak, že pracně vytvořeným tetováním sami ze sebe učiníte „otroky oddanými nějakému božstvu“, zatímco rozpáleným bronzovým pečetítkem označíte „otroky zakoupené k práci na polích“. V obou případech budeme pracovat s termínem „otrok“, ale kontext je zřetelně odlišný. Hlavní výhodou cejchování oproti tetování je pochopitelně to, že může být prováděno masově. „K rozpálení želez nepotřebujete praxi a dovednosti, jako pro tetování,“ uvádí Karevová. „Je to praktičtější." Jenže v profesionální egyptologii je jen málokdy něco přímočaré a jasné. 

Problémy působí například jeden z úseků maleb na chrámu v Medinet Habu, pocházející z roku 1185 př. n. l. Ten zachycuje válečné zajatce, kteří jsou vítěznými Egypťany „označováni“. Z obrázků ovšem není patrné, zda jsou označováni bronzovým cejchovačem, anebo tetováni. Jedni odborníci interpretují zobrazené nástroje v rukou Egypťanů jako tetovací jehly a misky poblíž jako nádoby s pigmentem. Karevová spíš vidí cejchy, které se zahřívají v peci. A těžko říct, kdo má pravdu. Je ale klidně možné, že svým způsobem mají pravdu všichni. 

Jen dočasné

Ve starověkém Egyptě totiž zjevně nebylo až tak neobvyklé, když se „otrok“ stal plnocenným Egypťanem – vzal si za partnera svobodnou ženu či muže, začal nový život s novým jménem a vystoupal po společenském žebříčku. Shabti, tedy lidé, již se dobrovolně prodali sami do otroctví, se též mohli časem vykoupit. A mnozí další byli od svého údělu osvobozeni. Jejich bývalé zařazení mezi otroky pak nebylo pro další společenské uplatnění překážkou.

„V tom případě by trvalé značení cejchem označovalo poněkud nestálý stav a nedávalo by moc smysl,“ uznává Karevová. Jaké se tedy nabízí východisko? Že cejchování bronzovými železy sice sloužilo k označování lidí, ale nikoliv otroků – spíše námezdní pracovní síly. 

Tedy zástupů dělníků najatých na těžké práce ze zahraničí – cizinců, kteří mířili do egyptského království za sezonním zaměstnáním. Tato práce byla často dřinou až otrockou. A vykonávali ji v podmínkách, jež otroctví hodně připomínají. Ale právě proto, aby byli odlišeni od běžných „otroků“, se možná tito dělníci jednorázově označovali cejchy. Hromadně a jednoduše, značkovacími železy, což dává za pravdu Karevové.

Pracovní vízum

Zastáncem této teorie je například Antonio Loprieno, egyptolog z univerzity v Basileji. „To, že by cejchovacími bronzy byli označeni jen lidé, kteří do Egypta přišli za prací, dává větší smysl. A více by to odpovídalo informacím, které máme o osvobozených otrocích.“ 

Jak to asi mohlo vypadat? Kdybyste ve starověkém Egyptě z nejrůznějších příčin upadli do otroctví, byli byste označeni příslušným tetováním. Ano, tetování bylo sice pracné, ale vzhledem k tomu, že bylo „napořád“, dávala ta námaha smysl. Ono „napořád“ je v uvozovkách schválně. Protože zrovna tak jste mohli být osvobozeni, omilostněni, mohli jste se vykoupit, anebo být přeprodáni jinému majiteli. A pak nebylo zase tak těžké tetování „přepsat“. Na nového pána, potažmo na značku, jež překryla signaturu otroctví a dala vám nové jméno svobodného člověka.

Lidská kůže sice není papír, ale překreslit na ní tetování je pořád snazší, než přepalovat cejch. Vypálený cejch, zjizvující značka rozžhaveným bronzovým pečetidlem, oproti tomu permanentně označovala zahraničního dělníka. Bylo to něco jako hodně bolavé pracovní vízum. A nálezy bronzových pečetidel skutečně spadají svou datací do doby, kdy byl počet zahraničních dělníků a vojáků v Egyptě na vrcholu.

TIP: Sami sobě otrokáři: Kořeny afrického otrokářství jsou dílem Afričanů

Současně tato úvaha není v rozporu se zmatky, jež se pojí s různými výklady staro­egyptského termínu „otrok“. Jednou to mohl být dělník či služebník nebo gastarbeiter. V tom, jak přesně v království na Nilu otroctví fungovalo, sice ještě pořád jasno nemáme, ale že se tu bronzovými pečetidly označovali spíše ne-otroci, je rozhodně zajímavá teorie.