Zlozvyk vedoucí ke smrtelným hříchům: Hazardu se holdovalo už ve středověku
Hazardní hry se ve středověku těšily velké oblibě a stejně jako dnes se s nimi pojilo i riziko vzniku gamblerství, které přinášelo celou řadu negativních důsledků jak pro jedince, tak pro společnost. Také proto se ho snažily světské, ale i církevní autority opakovaně a vesměs neúspěšně potírat.
Pocit, kdy můžeme přijít o vše, nebo naopak vyhrát závratné bohatství, byl stejně lákavý pro naše předky, jako je pro mnohé lidi dnes. Gamblerství zapříčinilo řadě z nich bankrot, který uvrhl do dluhů a bídy často celou rodinu. Hry také často končily bitkami, potyčkami, a někdy dokonce i vraždou. Není tedy divu, že se proti hraní o peníze či jiné předměty snažily světské a církevní autority bojovat. Jejich oblibě a rozšíření to ale nikdy příliš neuškodilo. To dokazují i opakující se výnosy městské rady v Jihlavě, které vycházely v letech 1261, 1340, 1348 a zaměřovaly se zejména proti hře v kostky.
Když nešel tento zlozvyk vymýtit, pokoušeli se panovníci alespoň zákony omezit jeho nejhorší důsledky. V privilegiu města Brna z roku 1243 zakazuje Václav I. ( 1230–1253) v hazardní hře obehrát protihráče o víc, než stojí jeho šaty. Karel IV. ( 1346–1378) se v navrhovaném zákoníku Majestas Carolina, který nevstoupil v platnost, pokusil omezit hru na dluh a půjčky. V nařízeních bývali také často postihováni pokutou ti, kdo švindlovali. V extrémních případech se takovéto podvody trestaly useknutím palce, to dalo dokonce přezdívku podvodné hře – palečkovaná.
Církev nezůstává stranou
Mravokárcům vadilo především, že hazardní hry podněcují svár mezi hráči, který vede ke klení, hádkám a často i fyzickému napadání. Vytýkali, že je doprovází nemístné pití, obžerství a hrají se v době postu, kdy by se lidé měli obracet spíš k duchovním záležitostem a vyhnout se světským radovánkám. Odsuzoval je například Jan Hus (1370–1415) a také další horliví odpůrci jako františkánský mnich Jan Kapistrán (1386–1456), který pořádal veřejná pálení herních pomůcek.
V klášterech byly hry oficiálně zakázány, ale díky archeologickým, ale i písemným pramenům víme, že byla realita úplně jiná. Dokonce i kněží propadali hazardu. Vytýkal jim to v kázáních mistr Jan Rokycana (1396–1471). Situace se nezlepšila ani v 2. polovině 15. století, kdy zápis děkana vyšehradské kapituly Viléma uvádí, že mnozí kněží chodí do krčem hrát kostky s pijáky.
Za hazardní platily v podstatě všechny hry, protože u nich šlo uzavírat sázky, kdo vyhraje. To dokazuje výrok francouzského krále Ludvíka IX. (1226–1270), který zakázal jak kostky, tak i deskové hry včetně šachů na celém území království pod hrozbou pokuty.
Právě kostky a vrhcáby patřily ve středověku a po část raného novověku patrně nejrozšířenějším a nejoblíbenějším hazardním hrám, kterou si oblíbily všechny společenské vrstvy. Kromě nich se oblibě těšily i další deskové hry, jako je ovčinec a zejména prostý lid a děti si zamilovaly mlýn. O složitějších hrách, jako jsou šachy, ale i vrhcáby, kde nezáleželo jen na prvku náhody, se soudilo, že prospívají k rozvoji strategického způsobu myšlení, a tak se na jejich hru pohlíželo o něco tolerantněji, něž tomu bylo například u kostek.
