Zlej i dobrej duch Rýbrcoul: Kde se vzala legenda o Krakonošovi?
Objevoval se v různých podobách od pidimuže či zlatovlasého dítka až po zrzavého obra, od bujného koně přes mručivého medvěda až po bázlivého zajíce. Existuje o něm nespočet souborů vyprávění, seznam odborných textů už dávno přesáhl stovku a jeho věhlas překročil svahy domovských hor. Krakonoš si rozhodně na nezájem stěžovat nemůže…
Pověst o duchovi Krkonoš má hluboké kořeny, trvalo však dlouhá staletí, než dostal své jméno, Rýbrcoul a od roku 1824 také Krakonoš. A rovněž až v 19. století nabyl podoby pohádkového hrdiny s dlouhými vousy, dýmkou, holí a kloboukem, kterou známe z oblíbených Krkonošských pohádek (1974–1984).
Vladař přírody, postrach horalů
Před průmyslovou érou představovala pohraniční pohoří s hlubokými hvozdy cosi tajemného, nebezpečného a neznámého. Od středověku je navíc osídlovali Němci, kteří se od vnitrozemských zemědělců lišili jazykem a zčásti i způsobem života. Klimaticky nevlídným horám vládly démonické postavy a horských duchů se v lidových vyprávěních najde hodně. Například německé pohoří Harz má své Brockenské strašidlo, Brdy pana Jana a Bílé Karpaty zase Šumpelu. Původ jejich vzniku lze vysvětlit náhlými proměnami počasí v horách. Nenadálé deště a bouřky, sněhové laviny, ozvěny mezi skalami, mlžné a sněhové čepice, mohutná mračna, to vše musel podle představ našich předků někdo ovládat.
Nový prvek do mýtu o bohovi Krkonoš přinesli během 13. a 14. století hledači pokladů a horníci z Francie, německých oblastí a později Italové, kteří na horách hledali drahé kovy či arzenopyrity do benátských sklářských hutí. Rýbrcoula považovali za jednoho z permoníků a mezi horaly šířili povídačky o jeho ďábelských skutcích, aby je udrželi mimo případná naleziště. Duch měl mít podobu mnicha svádějícího poutníky z cesty, havířský úbor se totiž podobal mnišské kápi.
Takto jej vylíčil i protestantský kněz Havel Žalanský ve spisu O zlých angelích neb ďáblích, nejstarší česky psané zmínce o duchovi z roku 1618. Žalanský navazoval na německá podání z 16., či dokonce 15. století, ovšem dochovaná jen v mladších opisech. Ve Vídeňském rukopisu (1680) stojí: „Tyto štoly (při Černé hoře) bylo nutno udělat široké, poněvadž se odtamtud v noci musí kvůli ranní bohoslužbě nebo permoníkovi vyfárat, po nešporách se nesmí pracovat, nýbrž se musí odejít, a to pro svéhlavost duchů, zvlášťě Ribenzahla (…).“
Lámal vazy, pomáhal léčit
V textech ze 17. století vystupuje jako vládce nejvyšších českých hor, strážce podzemních pokladů a s pozdějším příchodem bylinkářů do hor se stal i jejich patronem. Jezuita Bohuslav Balbín (1621–1688) v první knize Rozmanitostí z historie Království českého věnované přírodopisu sepsal vše, co se o pánovi Krkonoš dozvěděl z ústního podání i četby.
V kapitole O Obřích horách, které Němci nazývají Riesen-Gebürge, Češi však názvem odvozeným z řečtiny Krkonošské hory ho nazývá Spectrum (Zjevení), Daemon nebo Ribenzall. Balbín zdůraznil české pojetí Krakonoše a podle něj duch hor „nesnáší, když se mu (německy) říká Ribenzall“. Podle něj byl Krakonoš, nabývající různých podob od lovce s planoucíma očima po skřítka, především aktérem spravedlnosti, který se sice může mstít pomocí přírodních katastrof, urazí-li ho někdo, ale zabíjet nechce. Paralelně však kolovala i temná podoba Rýbrcoula: „V jámách a škvírkách mezi skalami se často nacházejí mrtvá těla lidí, kterým pravděpodobně onen Rübezhal zlomil vaz“ (Jelenohorské pamětihodnosti, 1726).
Velkou vlnu zájmu o Rýbrcoula, který tím zároveň opustil vlastní území Krkonoš a vstoupil do světa literatury, odstartovala německy vydaná kniha Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) z pera mistra lipské univerzity J. P. Praetoria. Někteří univerzitní vzdělanci pak vystupovali proti škodlivosti krakonošovské báje, jež straší prostý lid, na druhou stranu ovšem dál vznikaly (pseudo)vědecké krakonošologie.
Obrozený Řepočet
Čeští obrozenci se Rýbrcoula chopili hned roku 1794, kdy Václav Matěj Kramerius vydal knížku lidového čtení Rybrcol na Krkonošských horách. V příběhu na motivy pohádky Tři zlaté vlasy děda Vševěda vystupuje duch hor jako zlatohlavý jinoch, syn českého knížete a saské princezny, který umí kouzlit. Od přelomu 18. a 19. století totiž kritické osvícenství střídal pohádkami a bájemi fascinovaný romantismus a s ním se šířil také patriotismus, takže Krakonoše si přivlastňovali Češi, Němci a od poslední třetiny 19. století také pomáhal utvrzovat slezskou identitu.
Ještě v nacistickém Německu zpívaly jednotky SA ze Slezska: „Tam, kde pověst, co všude znají,/ o Rýbrcoulovi bájí,/ tady jsi, můj slezský kraji.“ Němci v něm hledali odlesk germánských bohů hromu či bouře, slavjanofilové zase atributy nejvyššího boha polabských Slovanů Svantovíta, případně kouzelníka typu českého Žita. Jiní ho považovali za reálného člověka posedlého ďáblem, podle dalších to byl z Itálie přivandrovalý mnich, nebo rytíř jménem Rubens von Dal.
Českým vlastencům ovšem nevyhovovalo duchovo jméno, a tak Čelakovský vytvořil kalk z němčiny Řepočet, na což reagoval Klicpera v baladě Krkonošská kleč (1824), v níž se poprvé objevil Krakonoš. Klicpera po svérázném výkladu četby Krameria do Krkonoš umístil kouzelnickou školu, již navštěvoval i Krakonoš, z něhož udělal slovanského bůžka.
Ve službách nacionalismu
Později na druhé straně Krkonoš v Schreiberhau (dnes Szklarska Poręba) zřídili ti Němci, kteří holdovali velkoněmeckému nacionalismu, Halu ság vyzdobenou mimo jiné obrazy ztotožňujícími Rýbrcoula se starogermánským Wotanem. Mohli se opřít o publikaci vydanou roku 1884 Rakouským krkonošským spolkem ve Vrchlabí, která tvrdila, že Krkonoše jsou odpradávna vlastí Němců a Rýbrcoul nejvyšším germánským bohem.
Na pokus učinit z Rýbrcoula německého hrdinu reagoval Alois Jirásek v dramatu Pan Johanes (1909). Čechy v této alegorické báchorce zastupuje princezna Kačenka, vládkyně Orlických hor, již ohrožuje německý Rýbrcoul, „zlej duch, kterej na horách číhá“. Hra rychle zapadla, a proto v Čechách zakotvil pozitivní obraz vládce Krkonoš. Pohled české národní literatury se začal odlišovat od té německé, jenž se ustálil za třicetileté války, ve chvíli, kdy vyprávění o Krakonošovi výchovně zacílila na dětského čtenáře, tedy od sedmdesátých let 19. století. Tehdy se „náš Krakonoš“ zmenšil do vousatého, dobráckého a laskavého dědy s fajfkou.
Do tlumoků a pohádek
Po polovině 19. století Krkonoše ztrácely punc tajemného prostoru a lidi místo nevyzpytatelných bůžků přírody ohrožoval „zlej duch kapitalismu“. V roce 1860 vydal pražský nakladatel Josef Richard Vilímek st. humoristický almanach Krakonoš. V básničce Domov Krkonošanův, jejíž poslední sloka zní „Kde domov můj!/ Krakonoš tam druhdy dlíval,/ z podivínů šašky míval,/ v pověstí dlí dosavad,/ vzpomíná naň horan rád“, posílá druhdy obávaného pána hor do světa nostalgie.
Krkonoše se stávají cílem turistů, vždyť už od konce padesátých let 19. století mohli do podhůří dojet vlakem. Chudí domorodci začali návštěvníkům kromě občerstvení nabízet suvenýry s figurkami Krakonoše, nyní dobrosrdečného horala a pohádkového hrdiny. Část příběhů o Rýbrcoulovi sice zmizela s vysídlením Němců po roce 1945, ale díky Krakonošově vazbě na české i německé prostředí například přežily jeho sochy v Trutnově a Janských Lázních, třebaže se svým vzezřením liší od Krakonoše českých pohádek. Ve Slezsku, které po druhé světové válce připadlo Polsku, se psalo Pryč s germánským Rýbrcoulem, ale v současnosti i tam slaví úspěchy vyprávění o Krakonošovi, pardon Liczyrzepovi.