Zlaté a stříbrné horečky Českého království: Jak se u nás dobývaly drahé kovy?

V době bronzové docházelo k budování prvních říší. A to nemluvíme o tom, co dokázalo způsobit zlato… Obchodování s drahými kovy zažívalo v dějinách víc výkyvů, než by se zdálo. Různé ekonomické krize nejsou až vynálezem novověku. Zlata se těžilo jednou více, jindy méně. Někdy mělo obrovskou hodnotu, v některých časech ji naopak ztrácelo, což způsobovalo dramatické společenské otřesy. Kdy a proč k tomu docházelo? A jak jsme na tom byli s drahými kovy u nás?

Český Klondike

Z dobrodružných knížek a westernů dobře známe takzvanou zlatou horečku, která v 19. století lákala lidi z celého světa do Ameriky. V pravěku se ale podobně bohaté zdroje nacházely třeba i v Čechách! Kde? Přesně nevíme. Dnes rýžování zlata spojujeme především s oblastní středních a jižních Čech. Zda právě tam česká zlatá horečka začala, se můžeme pouze domýšlet. Víme, že asi po roce 1000 př. n. l. propuklo na našem území rýžování zlata. Jak se blížil přelom letopočtu, Keltové poblíž zlatonosných revírů zakládali svá bohatnoucí sídla, dařilo se obchodu, a dokonce už se razily i mince.

Bohatství se koncentrovalo zejména do okolí trojlístku řek Vltavy, Otavy a Opavy. Tam bychom také mohli hledat mocenská a obchodní centra tehdejšího osídlení. Pravým eldorádem hledačů zlata se ale stala oblast kolem Jílového jižně od Prahy. Kdybychom se tu prošli podél Vltavy, narazili bychom na zvlněný terén. Nezkušenému oku by to možná nic neřeklo, ale odborníci hned vědí: není to dílo přírody, ale lidských rukou! Jde o hromady, které tu navršili dávní zlatokopové.

Když odplujeme o kus dál po řece času, zjistíme, že ve 13. století člověk získával zlato i jinak. Rýžování? Předchozí generace už tímto způsobem našly velkou část toho, co se dalo. Metoda přestávala vynášet. Zabírala příliš mnoho času a výsledek nebyl nijak závratný. Spíš naopak. Přišla proto éra hlubinné těžby. A horníci se kvůli zisku pouštěli do hloubek, které na tu dobu vypadají neuvěřitelně – sestoupili až do 200 metrů! Pro zlato se pod zemí samozřejmě i umíralo.

Země stříbra

Důležité datum je přibližně rok 1000. Tehdy se totiž v Evropě začaly razit mince. Z globálního pohledu nešlo o nic nového pod sluncem. Středověk jen navázal na to, co už starověk dávno znal, ale k čemu lidstvo na severu muselo opět znovu dojít. České země nebyly výjimkou. I zde začala středověká éra mincí a peněžního obchodu. K tomu ale panovníci potřebovali dostatek vhodného kovu. Mincovnictví proto logicky úzce souvisí s rozvojem hornictví.

Zásadní rozhodnutí učinil král Václav II., který zavedl pražské groše. Z čeho se vyráběly? Ze stříbra z Kutné Hory. A brzy se tam mince začaly i razit. Během následujících staletí jich odsud do oběhu odešlo asi půl miliardy! Kutnohorské doly dávaly tolik stříbra, že se těžba v jiných lokalitách náhle stala skoro zanedbatelnou. Dokonce i z celosvětového hlediska šlo o naprosto mimořádná ložiska. Odhaduje se, že v některých letech z Kutné Hory pocházela až třetina celkové evropské těžby! Horníků zde pracovaly tisíce. A produkce? Neuvěřitelná. Když město stálo na vrcholu své slavy, dosáhla roční těžba snad až rekordních dvaceti tun!

V první polovině 13. století byly objeveny stříbrné žíly v Jihlavě. Město svým významem brzy předčilo i Brno. Konjunktura trvala asi 150 let. K útlumu přispěly mimo jiné i přírodní pohromy – v roce 1328 zemětřesení a o 48 let později záplavy. Zajímavé je, že v 16. století se na Jihlavsku o zisk pokoušeli i jednotliví těžaři, každý na vlastní pěst.

Hornické právo

Právě v Kutné Hoře či v Jihlavě byly definovány také řády, které těžbu a život horníků podrobně upravovaly. Horní zákon platný pro celou zemi přišel až roku 1854. Do té doby se jednotlivé oblasti řídily svými vlastními pravidly. První psaný dokument zabývající se touto problematikou u nás vydal Václav I. v roce 1249. Šlo o takzvané Jihlavské horní právo. Stříbro a zlato mělo takovou důležitost, že si panovníci těžbu drahých kovů pečlivě hlídali. Otevřít si důl na zelené louce rozhodně nemohl jen tak někdo. K takovému podnikání musel získat právo. Hierarchie se dodržovala tak důsledně, že první český král Vladislav získal spolu s královským titulem od císaře Bedřicha I. také „důchod z hor a ražby mincí“. Král potom mohl na svém území dále udělovat horní právo a držel si tak kontrolu nad těžbou.

Panovník měl přímo v revíru úředníky, kteří dohlíželi na to, aby ho nikdo nešidil zejména při odvádění takzvané urbury do královské pokladny. Roku 1300 vyšlo Právo královské horníkům. V některých bodech zůstalo směrodatné až do 19. století! A nutno dodat, že král se nezajímal jen o své zájmy, ale i o věci, které dnes upravuje zákoník práce. Horníci měli šestihodinovou pracovní dobu a práce přes čas se zakazovala.

Těžké časy

Úpadek čekal věhlasnou Kutnou Horu v 15. století. Přišly husitské bouře a celé město bylo vypáleno. Doly? Skončily mnohdy zaplaveny nebo zavaleny. Teprve roku 1469 se začalo znovu. Kromě stříbra měla vydělávat i zdejší měď. Problémy se ale kupily. Muselo se stále hloub, kde však přibývalo vody a práce se stále více prodražovala. To všechno v době, kdy těžbu komplikovala i celková světová situace. Zejména objev Ameriky přinesl zlom. Lodě přivážely cenné kovy z Nového světa, a to za nižší cenu, než za jakou se k nim dalo dostat více než půl kilometru pod zemí.

Třicetiletá válka znamenala pověstnou poslední kapku. Roku 1727 se kdysi věhlasná kutnohorská mincovna uzavřela definitivně. Země ještě nevydala všechny své poklady, ale dávné časy už jen připomínaly pohádku. Labutí píseň představovalo například úsilí nacistů těžit na Kutnohorsku zinek a olovo.

Další centra

Přehlédnout bychom na mapě stříbrných dolů neměli ani Jáchymov, Příbram nebo město, které po tomto kovu dostalo i svůj název – Stříbro. Na Jáchymovsku se o rozvoj zasloužil majitel panství Štěpán hrabě Šlik, který tu roku 1516 založil hornické městečko. Během dvou desetiletí se rozrostlo na druhé největší město v Čechách hned po Praze! O to krutější pád ho čekal. Šlikové se aktivně podíleli na protihabsburském povstání a Jáchyma Ondřeje dokonce čekala na Staroměstském náměstí poprava. Protestantští hornící pocházející z ciziny utekli a doly připadly koruně. Už předtím však zdroje docházely a Jáchymov čekal na svou druhou šanci až do novodobé éry. Nechvalně proslulými se staly zejména uranové doly, kde končili političtí vězni komunistického režimu.

Město Stříbro sahá svou historií do dob, kde se seriózní anály mísí s legendami. Podle kronik se při kopání městských hradeb objevilo stříbro, které pak dalo městu i jméno. Už v první třetině 12. století se tu údajně úspěšně těžilo. Na Příbramsku bychom v 16. století napočítali desítky dolů. Na začátku století 17. však už zbyl pouze jeden. Nový boom začal až v 18. století.

Dědictví Keltů

Ale zpět ke zlatu. Ve středních Čechách ho hledali už Keltové. Centrem jejich života i obchodu bývalo zejména hradiště Závist nedaleko Zbraslavi. Germánské kmeny se hornictví nevěnovaly, takže na zlatokopeckou tradici navázali až Slované. Ve středověku se už navíc nemuselo jen rýžovat. Hlubinná těžba umožňovala, aby Jan Lucemburský nechal ze zdejšího zlata razit české dukáty neboli florény.

O těžbu se v Čechách z velké části starali Němci. Ti ale za husitství utekli. Exodus někdejší blahobyt pohřbil. Mezi 16. a 19. stoletím zde sice lidé po zlatě stále dychtili, ale jestliže se tu kdysi produkce počítala na tuny, teď se za čtyři století vytěžilo s bídou jen kolem 300 kilogramů zlata.

TIP: Posvátný lesk zlata: Praha Karla IV. se mohla měřit s Paříží či italskými městy

Lépe dopadla novodobá těžba v éře socialismu. Z hlubin se na povrch dostalo přes tunu zlata. Zásoby v ložiscích stále leží, ale jejich těžba by v současnosti nebyla rentabilní. Budoucnost má možná ještě oblast kolem Jílového. Je to neuvěřitelné vzhledem k tomu, že Keltové tu rýžovali už v éře před Kristem. Země však stále ještě nevydala všechny své poklady.