Život za zdí: Římská čtvrť Subura byla údajně semeništěm nemocí a hříchu

Subura měla pověst vykřičené části města, kde se člověk v noci pobaví s místními děvčaty, popije ve vyhlášených putykách, ale také ho v lepším případě zmlátí a okradou, v tom horším znásilní a zabijí. Realita se ovšem nejspíš lišila.  

Údolí za centrem

Subura ležela v severovýchodní části Říma, v údolí, jež se mírně svažovalo k Foru Romanu, pod pahorky Viminalis, Cispius a Oppius. V nejstarších dobách se pravděpodobně rozkládala mimo jádro města (sub urbe) rozložené na pahorku Palatinu, z čehož vyplynulo její pozdější pojmenování. Jak se Řím rozrůstal, dostala se dovnitř hradeb, ale název zůstal. 

Od období republiky (od 5. století př. n. l.) ji s občanským středem města, Forem Romanem, spojovala ulice Argiletum, kde se setkával svět urozených obyvatel (patricijů) a těch obyčejných (plebejců) žijících právě v Subuře. Čtvrt začínala poblíž městské prefektury (kancelářský komplex, kde sídlila správa města) a směrem ze Subury vedly ještě dvě osídlené prolákliny označované jako vicus Longus a vicus Patricius (vicus = sousedství, blok). Hranici čtvrti tvořila Esquilinská brána (porta Esquilina) v hradbách bájného krále Servia Tullia, který měl jako první Řím opevnit. 

Piazza della Subura (nedaleko metra Cavour) odkazuje na někdejší název  čtvrti)

V současném Římě bychom Suburu měli hledat mezi Forem Romanem a vlakovým nádražím Termini, přibližně mezi ulicemi Via Cavour a Via dello Statuto, pomyslný střed tvoří stanice metra Cavour. Pozůstatky dláždění dokládají, že jedna ze suburských hlavních ulic (clivus Suburanus; clivus = typ ulice i s okolní zástavbou) mohla kopírovat linii s dnešními římskými ulicemi Via di S. Lucia in Selci, di S. Marino a di S. Vito.

Starobylá část

Podle tradice měla Subura jako městská čtvrť existovat již v dobách, kdy Římu vládli Etruskové. Konkrétně král Servius Tullius (asi 7. století př. n. l.) Řím rozdělil na čtyři čtvrti – regio Suburana, Esquilina, Collina, Palatina. Starobylost Subury vnímali i antičtí autoři, kteří ji zmiňují v rámci prastaré každoroční slavnosti Septimontia, konané 11. prosince. Tehdy se obyvatelé scházeli u lokálních městských svatyní umístěných na sedmi pahorcích, avšak mezi nimi byla jmenována i Subura, ač se jedná o údolí. 

Z raných období dějin Říma není o této čtvrti moc zpráv. Až ke konci republikánského období (1. století př. n. l.) se dostává do tehdejší literatury. Je pravděpodobné, že v té době byla Subura již hustě osídlenou čtvrtí. Císař Augustus roku 7 n. l. rozdělil Řím na 14 administrativních regionů, které se dále členily na vici (sousedství). Regiony později nesly název po významné památce či topografické charakteristice. Subura se nacházela v regionu IV Templum Pacis (Chrám míru postavený císařem Vespasianem okolo roku 71). Čtvrť si ale pravděpodobně podržela své jméno až do středověku, kdy bylo několik zdejších kostelů označováno in Subura. 

Kontrast k Foru Romanu

Opravdu plastický popis života v této městské čtvrti můžeme nalézt v dílech římských básníků a satiriků. Například Juvenalis hovoří o svém příteli, který se chce z nebezpečné Subury odstěhovat na pustý ostrov, kde mu nebudou hrozit požáry, sesuvy domů, přepadení na ulicích a noční vyhazování odpadků z oken. Martialis zase popisuje osud budoucího ženicha, který je do Subury poslán získat zkušenosti, aby si se svou panenskou nevěstou o svatební noci věděl rady.

Mnohdy se však jedná o přehánění a zveličování. To, co dalo Subuře její pověst, byla blízkost k administrativnímu a tradičnímu centru Říma – Foru Romanu, kde se denně pohybovala aristokratická elita, která samozřejmě nelibě nesla „drobnou skvrnku“ v sousedství, což se mohlo projevit v dochované literatuře. Bylo to zároveň místo, kde se setkávali vznešení senátoři a lidé se špatnou pověstí: tedy zdánlivě neslučitelné světy zde přicházely do úzkého kontaktu. Římští satirikové snažící se poukázat na nešvary tehdejší společnosti proto Suburu zvolili jako lokalitu vhodnou k nastínění kritizovaných a zesměšňovaných aktivit.

Čtvrť nabízela nejrůznější služby a zážitky, a to nejen v noci. Je pravdou, že Římané tu vyhledávali nevěstince a krčmy a že tu docházelo k nočnímu výtržnictví, krádežím, násilí i znásilnění. Nijak se tím ale nevymykala z římského koloritu. Dalo by se říct, že v Římě neexistovaly vyloučené lokality známé z dnešních měst, ale shluky bohatších domů střídaly v každé čtvrti shluky chudších domů. Také v Subuře vidíme toto rozdělení. Běžná byla také směs různých aktivit, které se v jednotlivých městských čtvrtích vyskytovaly.  

Vily i špinavé příbytky

Z náhrobních nápisů jsou známy i některé profese, které v Subuře existovaly. Víme o výrobci sandálů či ševci, výrobci a prodejci plstěné obuvi, kováři, výrobci vlny či výrobků z ní a tkalci. Z oblasti služeb existují doklady o hlasateli či vyvolávačovi a kadeřnici. Byl zde ovocný a zeleninový trh, kráječská škola zaměřená na porcování masa nebo aukční síň. I v ostatních čtvrtích v Římě byly ulice plné tržnic a drobných obchodů. Drobný prodej se realizoval pomocí přenosných stánků, stálé obchody sídlily v obytných domech anebo v tržnicích či porticích.  

V Subuře se vedle sebe tísnily činžovní domy a prostá obydlí, ve kterých bydlela většina obyvatel. Nájemní činžovní dům o půdorysu 200‒400 m² mohl mít až čtyři patra, ale pouze přízemní prostory byly větší, protože se mohly využívat jako dílny a krámky. Uvnitř domů byl nedostatek denního světla a nevalná hygiena. Vzhledem k hustotě obyvatel mohlo docházet k častým epidemiím. Majitelé domů někdy využívali špatné sociální situace svých nájemníků a neúměrně jim zvyšovali nájemné. I přesto, že v Římě existoval zákon nařizující maximální výšku činžovního domu, majitelé také často přistavovali nová a nová patra, která se poté hroutila, protože neměla dostatečnou stabilitu.

TIP: Lukulské hody: Na čem si pochutnávali staří Římané?

Vzhledem k přeměně městského státu ve „světovou“ Římskou říši je pravděpodobné, že se do Subury stěhovalo velké množství cizinců (Řeků, Egypťanů, Syřanů, Keltů, Germánů i Židů), kteří tam nacházeli levný podnájem. Podle písemných i archeologických pramenů se zde však měly nacházet i prostornější domy movitějších občanů, řemeslníků, kupců a majitelů krámků. Ba nechyběly ani vily urozených osob jako Gaia Julia Caesara nebo konzula Lucia Arruntia Stelly. Archeologické výzkumy odhalily pozůstatky soukromých budov, travertinové zdi, mramorové základy, svatyně zasvěcené nymfám a zbytky několika fontán.