Země písku a kamení: Dnes vyprahlá Sahara byla kdysi úrodným rájem

Nepočítáme-li Arktidu a Antarktidu, kde se rozkládají největší studené pouště světa, pak největší pouštní teritorium na Zemi představuje právě Sahara. Svou rozlohou devět milionů kilometrů čtverečních (což odpovídá zhruba území Číny) zasahuje do desíti různých států a pokrývá celou severní Afriku. Přestože se Sahara typicky znázorňuje jako nekonečná písečná pustina, tvoří zlaté duny pouze pětinu její celkové rozlohy. Většinu pouštního území pak představují obrovské plochy štěrku a malých kamenů. Téměř veškerý život se v současnosti soustředí na okraji pouště (na pobřeží či v subsaharské Africe) a jen velmi málo obyvatel žije v oázách rozesetých v jejím středu.

Na klimatické houpačce

V minulosti však Sahara vypadala zcela jinak. Do jejího vzhledu se promítla především typická posloupnost vlhkých a suchých období, jež měla přímou souvislost s dobou ledovou a meziledovou v ostatních částech světa. Klima ve starším období čtvrtohor (neboli pleistocénu – 1 800 000 až 10 000 př. n. l.) se vyznačovalo střídáním dob ledových (glaciálů) a meziledových (interglaciálů), které ještě samy vykazovaly množství studených a teplých výkyvů. A tak zatímco v Evropě se v glaciálech objevily rozsáhlé oblasti pokryté ledovcem, na Sahaře ve stejné době panovalo extrémní sucho. Oteplení naopak přinášelo do Afriky dlouho očekávané deště a z pouště se rázem stala zelená zahrada s tekoucími řekami a velkými jezery.

Zlatá éra

Poslední doba ledová skončila před deseti tisíci lety a tehdy se Sahara také opět zazelenala. A co víc, zmíněné období nazývané holocén (nejmladší geologická éra Země, zatím poslední doba meziledová) přineslo i náhlý rozkvět kultury v lidských osadách. Severní Afriku v té době obývali lovci, kteří se zhlédli ve výtvarném umění. Skalní stěny zdobili rytinami a malbami zvířat, postav i fantastických stvoření a vytvářeli šperky z kamene a ze skořápek pštrosích vajec. Tehdejší lidé se navíc již nespokojili jen s dary přírody: začali vyrábět nádoby z keramiky a později místo lovu domestikovali dobytek, takže před 7,5 tisíci lety pastevci se svými stády doslova zaplavili celou Saharu.

Vyschlé otisky minulosti 

Doba hojnosti trvala tisíce let, ale před třiceti stoletími deště znovu ustaly a řeky vyschly. Všechna divoká zvířata postupně vymizela a králem Sahary se stal velbloud, schopný vydržet až dva týdny bez vody i při teplotách kolem 50 °C. Nové situaci se museli přizpůsobit také lidé: kolem přírodních studní pomalu vyrostly oázy, ale drtivá většina obyvatel se přemístila do klimaticky stabilních oblastí u pobřeží.

Dnešní podoba Sahary je odrazem její geologické historie. O dávné přítomnosti vody svědčí vyschlá koryta řek, zvaná vádí (či wadi), na jejichž březích lze dodnes narazit na kamenné nástroje pravěkých rybářů. Tam, kde se dříve rozkládala jezera, nyní spatříte bílé vápencové usazeniny, a v některých oblastech se dokonce můžete projít po pradávném mořském dně.

Nejznámější je v tomto ohledu egyptská Bílá poušť, kterou slaná voda zalila před osmdesáti miliony lety. Na dně se pak po tisíce let vytvářely usazeniny z mořských živočichů mikroskopických rozměrů, až vznikla několikametrová vápencová vrstva.

Po ústupu moře byla ostrá zrnka písku přenášena silným větrem, až vybrousila zmíněnou usazeninu do nádherných přírodních útvarů, zdobených zkamenělými mušlemi. V egyptské Západní poušti se dochovaly také zkamenělé kosti pravěkých velryb, a v severním Nigeru lze dokonce narazit na kostry dinosaurů, kteří zde v tropickém pralese žili před sty miliony lety.

Trpasličí krokodýli 

Slaná jezera, která nevysychají ani v létě, dodnes dokazují, že Sahara není jen vyprahlou pustinou. Dávno vyhaslý vulkán Waw Namus v jižní Libyi obklopují voda a bujná vegetace, v nichž doslova pulzuje život, ať už jde o ryby, ptáky či mnoho drobných živočichů. Tady se také podařilo zdokumentovat jeden z posledních pouštních exemplářů krokodýla.

V pravěku patřili zmínění plazi na Sahaře k rozšířeným druhům, ale s nástupem éry sucha se stáhli do horských oblastí s dostatkem vody po celý rok. Tyto zelené ostrovy časem izolovala okolní poušť, ale krokodýli se tam dále rozmnožovali. V důsledku křížení na tak limitovaném území se však jejich rozměry neustále zmenšovaly, takže oproti svým ostatním africkým příbuzným nakonec připomínali doslova trpaslíky.

Životodárné palmy 

V místech s celoročním dostatkem podzemní vody se začali usazovat lidé a vznikaly tak oázy. Velikost pouštních osad přitom samozřejmě závisela a dodnes závisí na množství dostupné vody: může jít o pár domků, nebo o velké město s několika tisíci obyvateli a vlastním letištěm. Většina oáz vyrostla podél hlavních karavanových cest, které v minulosti sloužily k přepravě zboží a přesunu otroků ze subsaharské Afriky na pobřeží Středozemního moře. Dnes je nahradily asfaltové silnice a místo exotických produktů pronikly do centra pouště asijské obchody s čínskými výrobky.

K oázám neodmyslitelně patří datlové palmy, které nejen představují důležitý zdroj potravy, ale rovněž vytvářejí vhodné prostředí pro růst dalších plodin. Dosahují totiž značných výšek (až 25 metrů) a mají objemnou korunu, tudíž poskytují ochranu před žhnoucím sluncem menším ovocným stromům a zelenině. Díky systému zavlažování, který rozvádí vodu vyhloubenými kanálky, lze záhony obdělávat přesto, že nezaprší po mnoho měsíců. 

Odolnost a skromnost 

Obyvatelé oáz mají dvě společné vlastnosti, bez nichž by život uprostřed pouště nebyl možný – odolnost a skromnost. Nemocnice najdete jen ve větších osadách, takže většina žen stále rodí doma a pacienti se léčí téměř výhradně přírodními prostředky. Pokud do odlehlých oblastí zavítají zahraniční turisté, místní lidé je často žádají o léky, obvazy či dioptrické brýle. 

K původním obyvatelům Sahary patří Berbeři, kteří zde převládají i dnes, přičemž druhou největší skupinu představují Arabové. V nejmenší míře jsou pak zastoupeni černoši: s Berbery ani s Araby neuzavírají sňatky a až do minulého století sloužili převážně jako otroci v majetných rodinách; jako levnou pracovní sílu si je přitom bohatí často najímají dosud. Až do příchodu Arabů do severní Afriky a následné islamizace tohoto území v 7. století připomínalo náboženství Berberů africký animismus. A přestože dnes se jedná o oddané muslimy, své pradávné zvyky tak docela neopustili: stále věří v dobré i zlé duchy, kteří obývají hory, kameny, stromy nebo se proměňují v oheň či vítr.