Železní jezdci proti všem: Jak si vedli středověcí rytíři na bitevním poli?

Rytíři evropským bojištím středověku jednoznačně dominovali. Znamená to snad, že nenašli rovnocennou konkurenci? To bychom museli zapomenout na Kresčak, Sudoměř nebo Morgarten. Přinášíme vám porovnání rytířů s ostatními typy středověkých jednotek.

15.10.2024 - Jindřich Kačer



Rytíř na válečném koni ozbrojený pádným jednoručním mečem, štítem a kopím se na bojišti vyrovnal deseti pěšákům. Hlavu mu chránila těžká plechová přilba, většinou hrncová. Z ní se bojovník díval na svět jen úzkými průzory, což mu poněkud ztěžovalo orientaci. Tělo kryla drátěná kroužková košile, k níž postupem času přibývaly kusy plechu, nejdřív na ramena či kolena, později v 15. století téměř na celé tělo. 

Rytíři byli organizovaní na feudálním principu. To znamená, že král (či jiný panovník) měl k dispozici družinu věrných pánů, kteří byli povinni na jeho rozkaz přijet a bojovat za jeho zájmy. Tito mocní páni měli také své družiny menších šlechticů, kteří zase byli povinni věrností a poslušností jim. Podle toho pak vypadaly i bitvy. Družiny se pod erby svých pánů řadily do šiků (franc. bataille), jež na rozkaz sklonily dlouhá jezdecká kopí (dřevec) a rozjely se proti nepříteli. Pak už však bojoval spíše každý za sebe a držel se v blízkosti svého pána. 

Čest je víc než taktika

Morálka a soudržnost takového vojska byla převážně slabá, protože většina rytířů bojovala za svou čest a slávu. Spoléhali se na to, že v prvním náporu prostě rozdrtí protivníka svou váhou i výškovou převahou. Útok těžké jízdy z rozjezdu se dnes přirovnává k účinnosti tanku. Pokud to šlo, zformovali se rytíři do úderného klínu s nejlepšími bojovníky na hrotu. Teoreticky bylo pak možné šiky znovu zformovat a udeřit, ale v praxi se po prvním úderu šik většinou rozpadl a došlo na boj muže proti muži. Obchvatné pohyby a složitější manévry šly s těžkou jízdou provádět jen těžko. Navíc páni rytíři většinou bojovali sami jako individualisté, takže často odmítali poslouchat velitele, když se jeho rozkazy příčily jejich chápání cti.

A tak se vrcholem taktiky stalo rozdělení armády na tři šiky – většinou střed, levé a pravé křídlo, z nichž každý měl určeného velitele. Ten však musel být mimořádně schopný, aby zvládal organizaci pyšných korouhevních pánů. Tuto taktiku použili oba soupeřící králové na Moravském poli. Neměli bychom zapomínat, že vedle těžkých rytířů bojovali i lehcí jezdci či pěšáci, třeba z městské milice. Ti však většinou poskytovali těžkooděncům jen servis či zálohu. 

Krátké luky a bleskové údery

S lehkými jezdci z rozlehlých stepí na rychlých menších koních se rytíři potýkali poměrně často. Dokázali se bleskově přiblížit, zasypat protivníka salvou šípů ze svých krátkých luků a zase rychle zmizet. V předrytířské době se s takovou taktikou musely vyrovnávat družiny těžkých jezdců východofranských králů bojujících proti Maďarům. Křižáci na první křížové výpravě se setkávali se zástupy seldžuckých Turků a později zase středoevropští králové čelili nájezdům Kumánů či Mongolů (Tatarů). 

Pastevci nosili zpočátku jen tradiční vlněnou řízu a teprve později je chránily kožené kazajky a přilby. Se vzestupem mongolské říše si pak její elitní válečníci brali i lamely. Jako zbraň používali výhradně krátké luky, k nimž potřebovali svazek šípů. Pro případný boj zblízka mohli použít jen tradiční nástroje jako nůž a sekeru. Někteří měli jednoduché kopí či oštěpy. O něco později se rozšířily zahnuté šavle či jiné jednobřité krátké sekací zbraně. 

Zblízka ovšem Mongolové či Kumáni bojovali neradi. Na rozdíl od rytířů nehledali v boji čest, ale vítězství. Boj pro ně nebyl sport ani výsada, ale zkrátka běžná součást života, již potřebovali pro přežití. Tomu přizpůsobovali také taktiku, v níž vynikal zmíněný rychlý a co nejúčinnější úder a následný únik.

Známá je taktika zdánlivého ústupu, která se u slavného mongolského vůdce Čingischána nazývala „psí boj“. Když Mongolové nehráli na čest, nevadilo jim předstírat porážku a ustupovat, přičemž za sebou někdy ještě trousili cenné předměty jako návnadu pro pronásledovatele. Natěšení, roztroušení a neukáznění zdánliví vítězové pak nedokázali čelit náhlému nečekanému útoku, když se jednotky Mongolů obrátily a udeřily na ně plnou silou, případně ještě posíleni spolubojovníky čekajícími v úkrytu.

Zásluhou lučištníků dosáhli Angličané svých největších vítězství ve stoleté válce, například u Kresčaku (1346) či Azincourtu (1415). Ač na bojišti často dominovali a stávali se rozhodující silou, na rozdíl od rytířů jejich působení zůstalo lokálně omezené na Anglii. Do kontinentální Evropy se dlouhé luky nerozšířily především kvůli náročnému výcviku, který ostatní země nedokázaly napodobit. 

Trénovaní lukostřelci

Dlouhý luk obsluhovali silní urostlí muži s vypracovanými svaly od napínání tětivy. Měli za sebou dlouhý a náročný výcvik. Nabyté zkušenosti, síla a střelecký um vypilovaný praxí, umožňovaly lučištníkům střílet šípy s vysokou přesností, navíc se schopností prorazit i těžkou zbroj nepřítele. Ochranu lučištníkovi poskytovala ocelová helma a převážně kroužková zbroj (ovšem relativně lehká ve srovnání s plechy), přes niž voják nosíval bílý varkoč s červeným lvem nebo křížem sv. Jiří. 

Kromě dlouhého luku a zásoby 24 šípů se lučištníci vyzbrojovali mečem nebo sekerou, někteří také nosili palici či 1,5 metru dlouhý kyj, upevněný koženým řemenem přes ramena s lukem do kříže. Nezbytnou výbavu tvořily rovněž náhradní lukové pruty, tři tětivy pro každý luk a zásoba šípových hrotů. V bitvě lučištníci obvykle stáli na křídlech a vyhýbali se postavení tváří k slunci. Jako lehká pěchota byli velmi rychlí, obratní a zruční v boji s mečem, sekerou či kyjem, což dosvědčovali ve chvílích oslabení nepřátelského vojska. 

Obrana z vozů

V Evropě šla taktika založená na pěchotě dvěma cestami. První z nich, ryze česká, začala po vypuknutí husitské revoluce (1419). Pěšáci se kryli za vozovou hradbou, z níž vycházela celá organizace vojska. Každý vůz dostal totiž přidělenou osádku, která věděla, jak se chovat při sestavování či rozpojování vozové hradby. Jezdci a dělostřelci většinou jen podporovali pěchotu, na níž Jan Žižka postavil taktiku. Náraz železných jezdců kryla buď vozová hradba, nebo terén.

Když si rytíři vylámali zuby (a kopí) na neprostupné obraně podporované střelbou z děl, kuší a píšťal, hradba se otevřela a přišel protiútok. V něm hrála roli lehká jízda jakožto rychlá a flexibilní síla. Husitský pěšák mohl mít na sobě (podle svého jmění a zařazení) i část plechové zbroje, v rukou halapartnu či palcát a pavézu, nebo taky jen prostou košili, nějakou kůži a okovaný cep. Husité hodně využívali i dřevcových zbraní (sudlice, halapartny, píky, kopí), protože na to nepotřebovali tak složitý výcvik jako třeba na boj s mečem. Navíc proti jízdě byly mimořádně účinné.

Píky proti jízdě

Ostatně právě tudy se ubírala druhá cesta pěchoty, která začala už ve 14. století ve Švýcarsku. Tamější horalé vytvořili armádu založenou na dlouhých píkách (případně halapartnách či podobných dřevcových zbraních) podpořených střelbou z luků a kuší. V zásadě šlo o zemskou hotovost, v níž mohl bojovat každý muž z daného kantonu, aniž potřeboval speciální výcvik. 

Pikenýrům stačilo naučit se pochodovat v útvaru, trochu manévrovat (rozvinout se a naopak se zase srazit) a nastavit píku proti jízdě tak, aby vytvořila neprostupného „ježka“. Díky tomu nepotřebovali vozovou hradbu, která se do obtížného horského terénu nehodila. Druhá cesta se ukázala jako účinnější, protože šla použít více univerzálně, a navíc píky se mohly na bojišti přesunovat, zatímco vozy zůstávaly statické.


Další články v sekci