Zboží jako každé jiné: Starověké ekonomiky stály a padaly na otroctví

Ve starověku nebyla svoboda obecným a garantovaným právem, ale výsadním privilegiem. Otroctví neznamenalo zlo, nýbrž nutnost. Lidská bytost tak mohla představovat předmět nacházející se ve výlučném vlastnictví majitele, který si s touto komoditou dělal, co chtěl.

Staré jako lidstvo samo?

Těžko dnes můžeme identifikovat počátek a původ otroctví. Snad se nacházel ve svrchovanosti vítěze nad poraženým v rámci mezikmenového válečnictví před vznikem zemědělství. Přemožitel mohl s poraženým zacházet, jak se mu zachtělo – propustit jej, držet kvůli výkupnému, zabít, zmrzačit nebo nějak využít. I daleko později v civilizovaném Řecku a Římě se stávalo, že poražení muži byli zmasakrováni a vítězi připadli k libovolnému užívání lépe ovladatelné ženy a děti, od kterých nehrozilo nebezpečí pokračující obrany či povstání.

Ačkoliv otroctví existovalo nepochybně již dříve, první dochované písemné prameny, které o něm referují, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. z oblasti Mezopotámie. Nejstarší záznamy o cenách pak vznikly okolo roku 2400 př. n. l. a figurují v nich takzvaní „slepí“ (možná záměrně zmrzačení otroci), kteří stáli 14 šekelů, a „hlavy“ (nezmrzačení), jež se daly pořídit za 20 šekelů. Pro úplnost dodejme, že 1 šekel se rovnal 8,3 g stříbra, přičemž měsíční mzda nekvalifikovaného pracovníka byla 60 šekelů.

Obrovský rozmach otroctví a obchodování s lidmi nastal po roce 1000 př. n. l. s rozvojem kolonizačních aktivit Féničanů a především Asyřanů. Féničané byli vynikající námořníci z oblastí dnešního Libanonu a Izraele, kteří měli pověst vychytralých a bezskrupulózních otrokářů, jenž přepadávali lodě a drancovali pobřeží. Naproti tomu Asyřané se spoléhali na svoji vojenskou převahu a krutost, což se projevilo během 250 let jejich nadvlády na Blízkém východě. Tehdy donutili přesídlit až jeden milion lidí (nejčastěji poražených nepřátel) do Asýrie (dnešní severní Irák), aby zde pracovali na polích, stavbách, v dolech nebo sloužili jako pomocné síly v armádě. Nejednalo se sice o otroky v pravém slova smyslu, přesto tito nesvobodní, ze své vlasti vykořenění jedinci museli pracovat, nemohli se volně pohybovat a působili v nové domovině jako nechtěný či cizí element.

V 7. století př. n. l. v Novobabylonské říši na jihu Mezopotámie existovaly tři druhy otroků: královští, chrámoví a obyčejní. První si snad vybral panovník pro jejich krásu, inteligenci či nějakou výjimečnou schopnost. Druzí podléhali nejen kněžím, ale i božstvu samotnému, protože se často jednalo o jedince zasvěcené otrocké službě v chrámu. Tímto zasvěcením si mohla rodina naklonit boha, který jí měl poté dopřát například větší úrodu. Mohlo se také jednat o člena domácnosti, o něhož již nebylo možné se z důvodu nedostatku jídla postarat. Poslední a nejpočetnější skupinu tvořili váleční zajatci a dlužníci. 

Expanze na západ

Stejně jako ostatní objevy a vynálezy, které vznikly v oblasti úrodného půlměsíce (zemědělství, písmo, města), se i otroctví velice brzy odsud začalo rozšiřovat západním směrem do Středomoří. Nejprve do Řecka a poté ještě dál. Na rozdíl od civilizací Mezopotámie se otrok ve starověkém Řecku a zejména v Římě mohl z podřízeného stavu dostat, zvláště pokud byl zručný a věrný.

V 7. století př. n. l. se v Řecku stal člověk majetkem kvůli dluhům, chudobě, ale též narozením zotročené ženě anebo porážkou ve válce, přepadením či únosem. Samotná koupě jiné lidské bytosti byla zpočátku neobvyklým způsobem získání otroka, o dvě století později však již fungoval obrovský trh s lidmi, na kterém participovaly všechny národy tehdejšího Středomoří. Tento obchod závisel nejen na pravidelném a dostatečném přísunu nových jedinců, ale také na poptávce a schopnosti společnosti je kontrolovat a nutit k činnosti, což ta řecká zvládala více než dobře.

Na konci 5. století př. n. l. v Řecku existoval značně prosperující a organizovaný obchod s otroky, jejich počty se například v širší oblasti Athén odhadují na 25 000 až 100 000, tedy 10 až 40 % celkové populace. Nucené práce a nesvoboda byly v tomto městském státě všudypřítomné a otroci provázeli athénské občany od narození do smrti. Nacházeli se v domácnostech, na trhu, v dílnách, v zemědělství, nosili jídlo na stůl, vyráběli víno i keramické nádoby a oblečení, popravovali zločince, razili mince či pomáhali stavět památky, které dnes ve velkém obdivují turisté. Sloužili také jako policejní sbor a pomáhali porážet nepřátele rodící se athénské demokracie, jež paradoxně stála a padala na využívání a zneužívání nesvobodné práce.

Produkt válek

Na trzích ve východním Středomoří, v okolí severní Afriky, Jaderského a Černého moře šlo zcela běžně spolu s luxusní keramikou, šperky či potravinami koupit i člověka. Obchod s otroky bychom (alespoň zpočátku) neměli ovšem vidět jako příliš rozvětvený, ale zcela určitě všudypřítomný. Nebylo účelné s nimi cestovat stovky kilometrů, živit je, hlídat a starat se o ně. Nejvýhodnější bylo je rychle dopravit na nejbližší trh a s co největším ziskem a nejmenšími náklady prodat. Ke koupi byli téměř kdekoliv. To platilo zejména v době probíhajícího válečného konfliktu, kdy se na nejbližší trhy mohlo nárazově dostat obrovské množství nového zboží v podobě zajatců. Odsud pak někteří putovali přes několik překupníků až do vyhlášených obchodních center v Athénách, Aigině, Korintu a na ostrovech Chios, Lesbos a Délos.

Na trh dopravovaní otroci logicky nebyli všichni stejní. Lišili se původem, věkem a pohlavím, ale také fyzickou a intelektuální kapacitou. To vše se při prodeji nějakým způsobem zhodnocovalo a ovlivňovalo cenu „zboží“. Obyčejní a ničím výjimeční jedinci mohli stát v období klasického Řecka (5.–4. století př. n. l.) okolo 150 drachem, přičemž pravidelná mzda nekvalifikovaného pracovníka činila 1 drachmu denně. Oproti tomu zkušený a zručný otrok mohl stát i 6 000 drachem, jako v případě Thráka Sosia, který byl koupen, aby dozoroval práci ostatních otroků ve stříbrných dolech.

Římská cesta

Stejně jako u ostatních říší i u té římské otroctví vycházelo především z absolutní moci vítězů nad poraženými, a to patrně již v době královské (8.–6. století př. n. l.). Pátý římský král Servius Tullius měl být potomkem válečné zajatkyně, která jako otrokyně sloužila u předchozího vládce Říma. První komplexnější informace o postavení otroků zachytil v polovině 5. století př. n. l. Zákon dvanácti desek, nejstarší kodifikace římského práva. Dokládá, že již v této době existovala v Římě vcelku vyspělá společnost s dobře začleněným a fungujícím systémem otrocké práce. I přesto se odhaduje počet otroků v rané fázi římských dějin byl poměrně nízký, protože také války jako jejich hlavní zdroj dosahovaly jen lokálního významu.

Situace se změnila ve 3. století př. n. l. s dobyvačnými úspěchy Římanů, které znamenaly příliv několika desítek tisíc otroků ročně. Nárůst jejich počtu ve společnosti se v této době promítal i do literatury a divadla, kde se objevuje stereotypizovaná postava mazaného otroka (servus callidus), který pomáhá hlavním hrdinům, za což si většinou vyslouží svobodu. Nutno dodat, že na konci tohoto století se začaly rovněž objevovat zprávy o prvních větších otrockých revoltách (198 př. n. l. ve městě Praeneste, 196 př. n. l. v Etrurii a 185 př. n. l. v Apulii).

Rozvoj otroctví dokonce mohl stát v pozadí zániku římské republiky. Přísun levné pracovní síly vedl ke vzniku obrovských obhospodařovatelných pozemků, které vytlačovaly menší nekonkurenceschopné farmy. Drobní pozemkoví vlastníci se zadlužovali nebo chudli a stávali se hračkami mocichtivých a manipulativních politiků. Ti nemajetnou chudinu využívali ke svým účelům, nátlaku a bojůvkám, z čehož vznikaly politické krize, které pomáhaly vzestupu charismatických vůdců a populistů. Mezi těmito osobnostmi bychom našli Sullu, Gaia Maria, Pompeia, ale v konečném důsledku i Caesara a Oktaviána, který se stal prvním římským císařem. Odhady hovoří o tom, že právě za vlády Oktaviána Augusta mohlo mít celé území Itálie asi 8 milionů obyvatel a kolem 25 % z nich tvořili otroci. 

Počátek konce

S nástupem císařů dosáhlo na začátku 2. století n. l. římské impérium svého maximálního územního rozsahu a soustředilo se spíše na obranu než na další dobyvačné války. To s sebou přineslo krizi otrokářství, protože hlavní zdroj – váleční zajatci – vysychal. I přesto obchod s lidmi nadále existoval. Snížení jejich dodávek znamenalo určité zlepšení v postavení otroků – začaly se například objevovat zákony omezující a trestající kruté zacházení jejich pánů. Ve stejném duchu vystupovalo i křesťanství a některé filozofické směry.

TIP: Otrokářská velmoc: Boleslavské Čechy vydělaly na otrocích miliony denárů

Skutečně výrazný úpadek otroctví ovšem nastal až s koncem Západořímské říše a vznikem barbarských království v 5. a 6. století n. l. Změna to nebyla náhlá ani úplná, celý antický svět se postupně transformoval. Římská společnost s komplexním systémem obchodu a urbanismu, rozvinutou sociální stratigrafií a distribucí bohatství mezi jednotlivé společenské vrstvy se rozpadala a výrazně zjednodušovala. Otroci prostě přestali být potřeba. Během tisícileté historie antického Říma bylo ve Středomoří prodáno a koupeno až 125 000 000 osob, což více než desetinásobně převyšuje atlantický obchod mezi Afrikou a oběma Amerikami s odhadovanými počty asi 12 000 000.