Zatrpklá královna: Manželství s tyranem změnilo Marii Henriettu k nepoznání

Když byli v roce 1853 požádáni Henriettini rodiče, aby ruku své sedmnáctileté dcery zaslíbili následníkovi belgického trůnu Leopoldovi II., nebylo to pro ně zdaleka takové terno, jak by se nám mohlo z dnešního pohledu zdát. Maličké belgické království se na mapě Evropy objevilo teprve v roce 1830. 

Ideální nevěsta

Protestantský belgický král Leopold I. pro svého druhorozeného syna Leopolda II. potřeboval dceru z významného evropského katolického rodu. Hodlal zvýšit prestiž svého zatím bezvýznamného království a Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská se k tomu ideálně hodila! Její otec, uherský palatin, byl jedním ze synů císaře Leopolda II., syna Marie Terezie a bratra Josefa II. Dívenka prožila krásné dětství s milujícími rodiči v kruhu svých sourozenců v Budíně.

Leopold II. nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1865. Byl tedy teprve druhým panovníkem v krátké historii své země, když se rozhodl získat vlastní kolonie, aby se tak vyrovnal ostatním mocnostem. Nebylo to jednoduché, v té době už si většinu zajímavých a dostupných území rozebraly ostatní říše.

Nešťastné manželství

Král Leopold II. měl do ideálního manžela hodně daleko, i když v mládí to byl docela pohledný muž. Život s ním ale představoval hotový očistec. Na své manželství s o rok mladší Henriettou pohlížel jako na výhodný obchod. Dokázal se skvěle přetvařovat, v jádru to byl ale člověk neústupný a mstivý. Bezohledně a despoticky se choval vůči svému okolí a zejména ke své rodině. Svou mladou ženu veřejně podvádět téměř hned po svatbě a nikdy s tím nepřestal! Henrietta brzy ztratila veškeré iluze a začala manžela nenávidět. Ona ani děti, tedy vlastně dcery, pro Leopolda nic neznamenaly! Na milost vzal pouze svého jediného syna.

Sparťanské metody

Kdo by si myslel, že o to větší lásku přenesla Henrietta na své děti, hluboce by se mýlil. Neustále ponižovaná žena přenášela na potomky jen své vlastní frustrace. Láskyplný domov, který sama jako malá poznala, jim vytvořit nedokázala. Když nemohla být šťastná ona, měly i ony poznat drsný život už od dětských střevíčků!

Laskavě se k nim chovala opravdu málokdy. Milovala koně a výjimečně brala své děti do kočáru taženého poníky. Tehdy se rázem proměnila v přívětivou maminku, na což dcerky později vzpomínaly. Jinak je vychovávala více než tvrdě, neznala s nimi slitování. Královské děti musely vstávat v létě v pět a v zimě v šest hodin. V dětských pokojích se netopilo, a tak voda mrzla v umyvadlech. Henrietta ale přísně požadovala, aby se děti otužovaly.

Nejstarší dcera Luisa popisovala, že jako děti musely sedět způsobně u stolu a dívat se, jak si král s královnou dopřávají sladkosti, zatímco ony nedostaly ani kousek. Druhá dcera Stefanie ještě po letech vzpomínala, jak je matka zavírala mezi dvojité dveře, což v dětech vzbuzovalo panickou hrůzu, i jak mrazem ztuhlými prsty sotva dokázala psát. Bouřit se a protestovat? Toho se děti neodvážily! Za sebemenší provinění následoval drakonický trest. A královna v klidu přihlížela, jak její děti trestá služebnictvo. 

Dětství bez lásky negativně poznamenalo zejména dvě starší dcery královského páru. Dívky se snažily při nejbližší možné příležitosti uniknout z dusivé atmosféry rodného domu – samozřejmě díky sňatkům. Šťastně však žít neuměly.

Rodinná tragédie

V roce 1869 rodinu postihlo obrovské neštěstí. V necelých deseti letech tehdy poté, co spadl do rybníka, zemřel na zápal plic princ Leopold, jediný syn a dědic. Nad jeho rakví dal jinak bezcitný král poprvé na veřejnosti průchod svému bezmeznému žalu. Poslední pokus zplodit náhradního mužského dědice však nevyšel. V roce 1872 do rodiny přibyla „pouze“ třetí dcera Clémentine. Poté už král na své manželství rezignoval. Manželka a dcery, které měly po celý život dojem, že jim otec dennodenně vyčítá, že se narodily jako ženské bytosti, ho prostě přestaly zajímat.

Od té doby žili manželé prakticky odděleně a Leopold se netajil svými milenkami, s nimiž se veřejně ukazoval. Dekórum zachovávali manželé pouze ve výjimečných případech – například v roce 1878 při pompézní oslavě jejich stříbrné svatby či při sňatcích svých dcer. 

Pro jejich dobro?

Osud belgické královny byl opravdu nezáviděníhodný. Jediný kontakt s ní udržovala nejmladší dcera Clémentine. Ta nejspíš nezažila ty nejdrsnější výchovné metody, kterým neunikly její starší sestry. Na Henriettinu obranu lze snad říci jen tolik, že chtěla nejspíš své děti uchránit od iluzí, s nimiž vstupovala do manželství ona. Domnívala se, že těžké dětství je zocelí a bude pro ně tou nejlepší průpravou pro život. Ale za takovou cenu? 

Jinak to byla nábožensky založená žena, která velice milovala zvířata, především koně, psy a papoušky. Volný čas také ráda trávila prací v královské květinové zahradě. Během prusko-francouzské války obětavě pečovala o zraněné, věnovala se též charitě. Měla i umělecké nadání. Krásně malovala a milovala hudbu, hrála na klavír a harfu. V jádru to nemusela být zlá žena, jen se prostě špatně provdala.

Kdo smí na pohřeb

Poslední léta strávila Henrietta v osamění ve Spa, kde také v roce 1902 po těžkém astmatickém záchvatu a infarktu zemřela. To už její manžel Leopold II. patřil k nejbohatším panovníkům Evropy. Neuvěřitelné bohatství ovšem získal skrze kolonizaci Belgického Konga, které se stalo jeho soukromým majetkem, ačkoli ho paradoxně nikdy nenavštívil. Zemi doslova vysával a to za cenu zcela brutálních praktik. Rozpoutal zde genocidu, jíž padlo za oběť zhruba deset, možná i patnáct miliónů obyvatel Konga…

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

O zrůdné povaze krále Leopolda II., kterého historie řadí k nejhorším tyranům všech dob, vypovídá i skutečnost, že svým dvěma starším dcerám nejenže nedovolil, aby se s umírající matkou rozloučily, ale přímo jim zakázal přístup na pohřební obřad.