Zápach na dvoře krále Slunce: Jaké byly hygienické podmínky ve Versailles?

Ludvík XIV., panující do roku 1715, završil budování absolutismu a učinil z Francie první evropskou politickou i kulturní velmoc. Jeho éru dodnes reprezentuje zámecký komplex Versailles, na jehož stavbu a vybavení král neváhal za své vlády utratit přibližně tři státní rozpočty. Versailles se stalo nástrojem politiky prestiže a upevnění samovlády, vysoká šlechta obklopující panovníka totiž namísto rebelií usilovala o „nejvyšší“ přízeň a dvorské úřady.

V králově blízkosti

Středobodem veškerého života u dvora byl „král Slunce“. Možnost s ním komunikovat patřila mezi nejvyšší privilegia a vyznamenání. Na druhou stranu to s sebou přinášelo i obtíže. Králův doktor Daquin přesvědčil svého panovníka o tom, že je nutné, aby si při léčení jednoho bolavého zubu raději nechal vytrhat všechny zdravé zuby jako zdroj potenciálních obtíží. Operace byla provedena v roce 1685 s tím výsledkem, že lékař zlomil králi spodní čelist a vytrhl část patra. Spodní čelist mu sice později zase srostla, ale v patru zůstala díra, kterou Daquin podle svého deníku ošetřoval takto: „Za účelem dezinfekce jsem Jeho Veličenstvu díru v patře 14krát vypaloval žhavým železem.“ V důsledku toho museli být královi spolustolovníci každý den svědky stejné podívané, když při pití panovníkovi vytékala polovina sklenky vína nosem zase ven. 

Navíc Ludvík XIV. nepoužíval vidličku a jídlo přímo hltal, takže mu v ústní dutině zůstávaly větší kusy stravy, které se teprve po týdnech rozpouštěly a vydávaly pronikavý zápach. Král tedy kolem sebe, zejména při polibcích, šířil neuvěřitelný puch, který vzbuzoval i v době, která si nijak nepotrpěla na čistotu, mimořádnou pozornost. Přitom si například k obědu nechával servírovat v obrovské míse kachny, zajíce, bažanty, skřivany, perličky, koroptve a želvy, které se předtím deset až dvanáct hodin rozvářely, protože bezzubý monarcha již téměř nemohl kousat. Pak ho celé odpoledne sužovaly strašlivé zažívací potíže a všechny nepříjemné průvodní jevy. Jeho nadměrnou chuť k jídlu lékaři později vysvětlovali tím, že měl od mládí tasemnici.

Věc veřejná 

V 17. století lékařská věda doporučovala především pouštění žilou a užívání projímadel. Královští lékaři proto panovníkovi podávali každý den očišťující nápoj, který se připravoval z hadího prášku, kadidla a koňského hnoje. Děsivý mok způsoboval, že Jeho Veličenstvo muselo denně asi 14- až 18krát využít záchodové křeslo. Královu stolici pak lékaři podrobovali pečlivému zkoumání, neboť jiný diagnostický prostředek neměli k dispozici. Ve zdravotním deníku se tak můžeme dočíst například o nálezech velkých nerozžvýkaných kusů artyčoku či o celém kulatém hrášku.

Ve versailleských apartmánech bývaly v odlehlém koutě zástěny, za kterými si dvořané mohli do nočníků nebo toaletních (záchodových) křesel ulevit. Záchod v dnešním slova smyslu bychom nenašli ani jeden, neboť v zámku až do poloviny 18. století neexistoval odpadní systém. Přitom zámek Longford v Anglii měl již v roce 1678 splachovací zařízení, které využívalo dešťovou vodu. V průběhu staletí se britský inovační duch v oblasti podobných zařízení natolik proslavil, že se toalety tohoto typu ve Francii nazývaly cabinets à l´anglaise.

Komfortu podobného anglickému se Ludvík XIV. nikdy nedočkal, musel se spokojit s cabinet des affaires, místností sousedící s jeho ložnicí, kde si ulevoval na toaletním křesle. Jednalo se o veřejný akt. Beaussant k tomu uvedl: „Není to tedy pouze král, kdo přijímá návštěvníky a sedí při tom na stolici, ale všichni. Nikdo se neschovává, ostatně neskrývají ani ji. Je to jednoduché. Píšou na ní, hrají, ministři dávají audience, generálové z ní velí, dámy na ní rozmlouvají.“ Králova švagrová napsala v jednom z dopisů: „Znám muže, jehož nechci ani nemohu jmenovat, který chodí na záchodové křeslo se svou metresou, a když je jeden hotový, sedne si na něj ten druhý a tímto způsobem se baví.“

Tehdejší stud nelze v žádném případě srovnávat s dnešním, vždyť manželka králova vnuka se nijak nestyděla nechat si v přítomnosti „krále Slunce“ aplikovat klystýr. A panovníkův levoboček, vévoda de Vendôme se nerozpakoval přijmout parmského diplomata abbého Alberoniho, když seděl na nočníku, a ještě si před ním nechal umýt zadek. Ambiciózní mladík neutekl a duchapřítomně obdivně zvolal: „Jaký andělský zadek!“ Stárnoucímu vévodovi, který dával přednost mužům před ženami, to zalichotilo, učinil z Alberoniho svého důvěrníka a pomohl mu nastartovat kariéru, která vyvrcholila postem kardinála a španělského prvního ministra. 

Nedostatek latrín

Kde vykonávali potřebu dvořané a personál? Do nočníků nebo ve společných latrínách, takzvaných lieux publiques. Jednalo se o dvojsedátka, která neznala dělení podle pohlaví ani uživatelům neposkytovala nejmenší soukromí. Většina z nich se nacházela v suterénech palácových budov vedle veřejných schodišť, kde bylo přirozené větrání. Velmi často prosakovaly páchnoucí tekutiny do podlah a tudy do zdiva, sádrových přepážek a do dřevěných desek. K tomu například došlo také u královniných pokojů, které sousedily s latrínami u kuchyně. Problém se vyřešil tak, že latríny u kuchyně byly zrušeny. Již předtím ovšem pro velké množství dvořanů a služebnictva počet latrín nedostačoval. Tento stav vedl k tomu, že ti, kteří pociťovali nutkavou potřebu, si ulevovali na chodbách, schodištích, dvorech a v zahradách. Služebnictvo mělo vyprazdňovat nočníky do latrín, ale velmi často je vylévalo z okna.

Obyvatelé zámeckého komplexu si stále stěžovali na nesnesitelný zápach, který se linul královským dvorem. Jeden z nich psal o „velkých nepříjemnostech, které způsobuje vyprazdňování latrín, při němž zemřelo několik dělníků, když se udusili exhalacemi z jam, dále vytékání exkrementů na ulice a do odpadních vod, které zamořují sklepení, a škody, které tyto výpary způsobují na veškerých pozlacených předmětech“. Králova švagrová se v jednom dopise rozčilovala: „Na jednu špinavou věc si zde u dvora nemůžu zvyknout, totiž že všichni lidé ču…jí v galeriích před našimi komnatami do všech koutů a že člověk nemůže vyjít ze svého příbytku, aniž by viděl někoho ču…t“.  Navíc po celém paláci běhali a vyměšovali Ludvíkovi psi, takže komnaty hrozně zapáchaly. Nelze se proto divit, že král byl posedlý větráním, vyjížďkami, lovem a dlouhými procházkami.

Vana, místo rozkoší

Osobní hygiena nepatřila na přelomu 17. a 18. století k prioritám ani u členů nejvyšší francouzské společnosti. Jeden z tehdejších odborníků radil: „Koupání není z lékařských důvodů mimořádně nutné, je nejen zbytečné, ale pro lidi kromě toho mimořádně škodlivé. Koupání vyčerpává tělo a propírá ho, což ho činí náchylným pro působení špatného vzduchu (…). Koupání plní hlavu parami.“ 

TIP: (Ne)voňavý středověk: Kdy přemohly parfémy tělesný zápach?

Ludvík XIV. měl třímetrovou vanu, která poskytovala místo pro dvě osoby. Nicméně nesloužila tolik očistě jako spíše milostným hrátkám. Když jedna urozená dáma požádala generálního ředitele královských staveb o zřízení koupelny, dostalo se jí odpovědi: „Jelikož není znám žádný případ, že by byla někomu, s výjimkou královské rodiny, zřízena koupelna – a dokonce někteří rodilí princové ji u dvora nikdy neměli –, nemohu vzít na svou odpovědnost, poskytnout paní hraběnce to, co žádá, aniž bych pro to dostal svolení od Jeho Veličenstva (…) král to jistě nepovolí. Jednalo by se o nebezpečný příklad.“

Teprve v polovině 18. století se prosadily přísné požadavky na osobní čistotu. Ludvík XV. bral rád sedací koupele, přičemž měl na sobě koupací oblek. Také královna Marie Antoinetta si každý den ráno myla nohy a denně využívala večer nádhernou luxusní koupelnu.