Zámek na vodě: Pohádková Červená Lhota byla původně studenou tvrzí
Novorenesanční zámek, který se rozprostírá na vodní hladině, učaroval snad každému milovníkovi českých hradů a zámků. Červená Lhota v jižních Čechách patří mezi nejromantičtější stavby u nás
Dodnes se s jistotou neví, kdy byla původní gotická tvrz založena. Jediným vodítkem může být původní název Janczenslang, který její vznik směřuje do 12. nebo 13. století. Smiřme se tedy s tím, že pravděpodobně od těchto časů zdobila skalnatý výběžek nad Deštenským potokem malá tvrz. Neznáme ani její první majitele.
V historii tvrze se sice objevuje vladycký rod Podlavičků, ale se stoprocentní jistotou nemůžeme říci, zda tvrz přímo vlastnil. Teprve roku 1465 prozrazuje zápis v zemských deskách, že jedním z majitelů byl Ctibor ze Zásmuk, který po své smrti rozdělil majetek mezi své syny Petra a Václava. Později přešla tvrz na Diviše Boubínského z Újezda a ten ji někdy kolem roku 1530 prodal rodině rytířů Kábů z Rybňan.
Osvícená renesance
Právě Kábům z Rybňan můžeme děkovat za dnešní dispozici zámku. Rytíř Jan byl velice schopný hospodář i stavebník. Byl výběrčím posudného v Bechyňském kraji a oddaný habsburskému dvoru. Ve druhé polovině 16. století zahájil přestavbu gotické tvrze v renesanční zámek. A tato dispozice čtyřkřídlé stavby okolo pravidelného nádvoří se dochovala dodnes.
Jeden ze záznamů z roku 1555 dokládá činnost italského stavitele Honse Vlacha, který se podílel i na přestavbě královského paláce hradu Zvíkova. Spolu s přestavbou tvrze pravděpodobně proběhla i přestavba celé vodní plochy kolem zámku. Na jihozápadní straně byla odtěžena skalní šíje (na opačném konci než je dnešní most) a celý zámek byl z vyvýšeného skaliska umístěn jakoby doprostřed rybníka. Do této doby sahá podle pověstí i dnešní barevná varianta zámku.
Jan byl také zadavatelem stavby zámecké kaple na návrší nad rybníkem. Podnětem k této stavbě byla pravděpodobně tragická událost roku 1557, kdy mu zemřelo na morovou ránu pět dětí. Po Janově smrti se stal zámek svědkem bouřlivých rozmíšek, až se stal nakonec roku 1597 majetkem Viléma Ruta z Dírné. Poslední z tohoto rodu Bohuslav musel jako utrakvista po Bílé Hoře prchnout ze země a jeho majetek byl zkonfiskován.
V italských rukou
Červená Lhota se stala spolu s ostatními panstvími kořistí italského šlechtice Antonia Bruccia. Tento rytmistr císařského vojska zajišťoval stav konfiskací na Táborsku a byl také velitelem městské posádky v Jindřichově Hradci. Antonio Bruccio zámek nejprve obsadil a později koupil a zasloužil se o poválečné urovnání poměrů v celém panství. V nedaleké Deštné zbudoval lázně s kaplí sv. Jana Křtitele, která stojí dodnes. Po Antoniově smrti roku 1639 ztratila Červená Lhota svou rezidenční funkci, a protože nebyl určen dědic, připadla královské komoře. Od ní ho roku 1641 koupil Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Jako později nejvyšší kancléř Království českého vyženil jedno z největších dominií v Čechách – hradecké panství.
Červená Lhota pak plnila funkci letohrádku, kde probíhali zábavy a slavnosti především ženské části rodu. Přestavba, kterou nechali Slavatové provést v letech 1658–1678, se vedla v barokním duchu. Hlavní stavitel Jakub Werner nechal upravit především interiéry. V prvním patře byly vytvořeny nové klenby a štuková výzdoba. Jejich chloubou byl ale bezesporu velký reprezentační sál, který zaujímal celé východní křídlo (v pozdější době byl přepažen). Na jeho výzdobě se podíleli takoví mistři jako štukatér Inocennz Cometta a malíř Giovanni Tencalla.
Dluhy a obnova
Roku 1693 se Červená Lhota dostala přes dceru nejstaršího z vnuků Viléma Slavaty do rukou Bedřicha Arnošta Windischgrätze. Windischgrätzové přivedli svým hospodařením panství do dluhů a museli ho roku 1755 prodat svobodným pánům z Gudenusu. František de Paula svobodný pán z Gudenusu záhy přikročil k četným stavebním akcím. Nechal opravit kapli v Deštné i tamní kostel, ale práce byly roku 1774 zastaveny rozsáhlým požárem. V předzámčí Červené Lhoty shořel pivovar, hospodářské budovy a pravděpodobně byl zasažen i samotný zámek.
Po této nešťastné události se majitelé zámku začali často střídat. Roku 1776 ho získal baron Ignác Stillfried z pruského Slezska. Téměř o padesát let později prodal jeho syn celé panství průmyslníkovi Jakubu Veithovi. Ten na zámku nepobyl ani patnáct let a roku 1835 ho jeho dcera odprodala knížeti Henrichu Eduardovi Schönburg-Hartenstein.
Nový majitel nechal v letech 1841–1863 provést neogotickou přestavbu zámku podle projektů jindřichohradeckého stavitele Josefa Schaffera a černínského stavitele Jana Kocába. Od roku 1845 se začalo s úpravami venkovních částí, které navrhl Schaffer, a poté se přistoupilo k přetvoření interiéru podle Kocábových návrhů. V té době byl obnoven i kostelík naproti zámku, který byl přebudován v rodinnou hrobku. Přestože byly hlavním centrem rodu Černovice, rozhodl se je kníže Heinrich roku 1872 prodat a pro svého syna Josefa Alexandra tak uchoval zámek Červená Lhota.
V duchu nového století
Poslední majitelé drželi zámek do roku 1945, tedy sto deset let. Na počátku 20. století se rozhodli pro jeho další úpravu, kterou získal zámek svou dnešní podobu. Novorenesanční přestavba proběhla v letech 1901–1910 podle projektů jednoho z nejvýznamnějších vídeňských architektů, Humberta Walchera z Moltheimu. Cílem bylo, aby stavba odpovídala nejen požadavkům památkové péče, ale i standartu bydlení na počátku 20. století. Jedním z hlavních požadavků bylo zvětšení jeho užitné plochy. Tak došlo ke stavbě podkroví, čímž byla zaznamenána jedna z nejstarších půdních vestaveb.
TIP: 10+1 tip na výlet: Seznamte se s nejkrásnějšími hrady a zámky Evropy
Jako svoji rezidenci si Červenou Lhotu vybral i syn knížete Josefa Alexandra, princ Johann. Ten se po ukončení své veleúspěšné politické dráhy rozhodl částečně přesunout na své sídlo v jižních Čechách. Zemřel ve Vídni roku 1937 a jeho ostatky byly později uloženy do nově zbudované rodové hrobky v Červené Lhotě.
Naštěstí už nemusel přihlížet zabavení zámku státem roku 1945. Od roku 1946 v zámku sídlila dětská ozdravovna, která tam ovšem nebyla příliš dlouho. O rok později Červenou Lhotu převzala Národní kulturní komise a od roku 1949 je zámek zpřístupněn veřejnosti.