Základ každé domácnosti: Jak se žilo otrokům v římských dobách?

Ten obraz se pravidelně opakoval – tisíce válečných zajatců jsou přiváženy na řecký ostrov Délos uprostřed Egejského moře, kde se je Římané chystají prodat do otroctví a pravděpodobně skončí na poli u nějakého římského velkostatkáře. Tak jako jsme dnes závislí na ropě, zrodila se v době antiky závislost na práci otroků




Římští velkostatkáři si pronajímali nebo rovnou skupovali půdu, kterou stát získával ve válkách. Při obdělávání rozsáhlých pozemků potřebovali levnou pracovní sílu. Svobodní rolníci by přišli draho, a tak se zvyšovala poptávka po otrocích.

Řím při svých „obranných válkách“, jak je nazýval Cicero, získával desetitisíce otroků. Po dobytí západořeckého Epiru v roce 168 př. n. l. prodal Lucius Aemilius Paullus do otroctví 150 000 osob a Julius Caesar později ve výpravě proti galským Venetům sídlícím v Bretani dokonce celý národ. Ale tržiště s otroky byla zásobena i středomořskými piráti, kteří prodávali cestující zajatých lodí nebo unášeli lidi žijící při pobřeží. Také barbarští králové často odprodávali obchodníkům s otroky své zajatce, nebo i nepohodlné členy vlastního příbuzenstva. 

V posledních letech římské republiky v 2. a 1. století př. n. l. vlastnil otroka snad každý včetně chudších domácností. Byli využíváni na práce na farmách, v dolech nebo mlýnech, ale vzdělanější z nich, pokud měli štěstí, mohli pracovat jako účetní, učitelé, ba i lékaři. Řím se otroky, kteří prý tvořili až polovinu jeho obyvatelstva, jen hemžil.mě nachází, a začít se organizovat. 

Věci či zachránci státu?

Římský politik a spisovatel Terrentius Varro (116–27 př. n. l.) hovořil o otrocích jako o mluvících nástrojích a umístil je mezi nástroje polomluvící (zvířata) a němé (zemědělské náčiní). Otrok byl považován za bezprávného člověka a před úřady vnímán jako věc, se kterou svobodný člověk může zacházet, jak se mu zlíbí. Mohl být vystaven tělesnému trestu či sexuálnímu zneužívání, být mučen nebo popraven, v lepších případech prodán do gladiátorské školy či nevěstince. 

Otrok se nemohl podílet na politickém životě, nesměl sloužit ve vojsku, uzavírat kupní smlouvy, svědčit u soudu, či uzavřít manželství. Pokud chtěl otrok žít partnerským životem, nezbývalo mu než žít se svou družkou „jen tak na hromádce“. Dítě, které se jim narodilo, bylo také otrokem. Ovšem otroci narození v pánově domě se těšili zvláštní přízni. Zatímco koupených otroků se páni obávali, otrokům narozeným v domě důvěřovali. 

V době občanských nepokojů cena otroků stoupala, jejich pomoc si mohl vyžádat sám stát nebo nějaký vojevůdce. Například Sulla propustil deset tisíc otroků od osob postavených mimo zákon a vytvořil si z nich tělesnou stráž. A během občanské války si Pompeius Magnus postavil ze svých otroků osm set vojáků.

Blýskání na lepší časy

Postavení otroků se začalo zlepšovat teprve v císařské době. Jak se postupně obsazovaná území proměňovala ve stabilní římské provincie, klesal přísun nových otroků. Zajatců ubývalo a okolnosti vyžadovaly mírnější zacházení s lidským materiálem. Ke zlepšení postavení otroků nepochybně přispěly i různé náboženské a filosofické směry. Stoický filosof a politik Lucius Annaues Seneca napsal: „Jsou to otroci? Ne, lidé! Otroci? Ne, naši spolubydlící! Otroci? Ne, přátelé níže postavení!“

Senekův současník Gaius Petronius, zvaný „arbiter elegantiarum“ (rozhodčí a poradce ve věcech vkusu), svého času přítel císaře Nerona, k tomu dodal: „Také otroci jsou lidé, byli odkojeni stejným mateřským mlékem jako my, i když jim zlý osud přichystal horší postavení.“ 

K ulehčení otrockého života přispělo i římské zákonodárství. Lex Petronia, zákon vydaný v prvním století našeho letopočtu, zakazoval předhazovat otroky v amfiteátru šelmám. Císař Claudius (vládl 41–54) vydal edikt, ve kterém udělil svobodu nemocným nebo práce neschopným otrokům, o něž jejich pán ztratil zájem. Za císaře Domitiana (vládl 69–96) byla zakázána kastrace otroků a císař Hadrián (vládl 117–138) zakázal otrokářům prodávat své otrokyně do nevěstinců a otroky do gladiátorských škol. Každý trest musel být schválen vysokým císařským úředníkem a císař Antonius Pius (vládl 138–161) posuzoval popravy otroků jako vraždu. 

Naděje na propuštění

Otrok se mohl zbavit svého jha pouze dvěma způsoby. Smrtí, nebo pánovým propuštěním. K propuštění docházelo buď z rozhodnutí pána za dobré služby, anebo se mohl vyplatit za cenu, za kterou byl pořízen. Podle Cicerona se mohl šetřivý otrok vykoupit za sedm let. Otrok pak přecházel do stavu propuštěnce.

TIP: Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Skutečně svobodnými občany se však mohly stát až jeho děti, protože propuštěnec byl po celý život poután k bývalému pánovi určitými povinnostmi. Bylo nepřípustné, aby se s ním soudil nebo šel do sporu. Pokud se jeho bývalý pán ženil, musel mu přinést dar. Propuštěnci, zvláště řeckého původu, byli velmi bohatí a často pracovali ve službách císařské administrativy. Takovýto propuštěnec měl povinnost finančně vypomoci svému bývalému pánu, když ho postihla finanční nouze. 

  • Zdroj textu

    Kauzy (extra Historie)

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci