Tajemství pražských transmutací: Výroba zlata fascinovala alchymisty od starověku

Představa o možné přeměně jednoho druhu hmoty v jiný, zejména obyčejných kovů v kovy drahé (stříbro, zlato) se zrodila již ve starověku. Vycházela zejména z pozorování současného výskytu různých kovů v rudných ložiscích, kde například stříbrné rudy doprovází i rudy olova. Odtud byl již krůček k představě, že kovy zrají v zemi, podobně jako rostliny. A tedy že působením času vznikají odolnější a vzácnější kovy, jako je stříbro nebo zlato. Významným impulzem pro myšlenku urychlení tohoto procesu „zrání“ byla zkušenost, že předměty z méně ušlechtilých kovů lze různými chemickými reakcemi „obarvit“ a dát jim vzhled kovů drahých. 

Kámen mudrců 

K provedení umělé přeměny kovů – transmutaci (z latinského transmutare, přeměňovat) byl potřeba transmutační prostředek, nazývaný nejčastěji lapis philosophorum, kámen mudrců či filosofů. Podle většiny autorů měl mít podobu prášku různé barvy, obvykle červené. Odtud také název elixír, vzniklý z řeckého slova ξηρίον (xerion) ve významu prášek. Při překladu do arabštiny bylo slovo nevhodně přepsáno jako ksr, doplněno arabským členem al− a vložením písmene −i− pro lepší čtení. A při následném překladu do latiny vzniklo slovo elixir. Jiným pojmenování transmutačního prostředku byla tinktura, termín odvozený od latinského slovesa tingere (barvit).

Vykonání celého procesu obvykle spočívalo v zahřívání velkého množství neušlechtilého kovu (rtuti, olova, mědi, cínu) s malým množstvím kamene mudrců, operace byla nazývána proiectio (uvržení, promítnutí) nebo tingace (obarvení). Často se mělo jednat o dlouhý, časově náročný proces. Samotný kámen mudrců pak měl mít i řadu dalších účinků, zejména při léčbě nemocí. 

Auri sacra fames, prokletá chtivost po zlatě na straně jedné, a obtížná – a jak dnes víme nemožná – cesta k získání kamene filozofů na straně druhé, vedla i k rozvoji podvodů a předvádění „úspěšných“ transmutací. Takoví manipulátoři byli zváni „zlatodějové“, nebo ve staré češtině „pokladači“. Na druhé straně je třeba podotknout, že za úspěšnou transmutaci byla často považována i jen povrchová změna barvy předmětu na barvu zlata. Pradávnou touhu alchymistů po transmutaci kovů se podařilo splnit až s rozvojem nukleární chemie v průběhu 20. století. Ale náklady na výrobu zlata touto cestou nesmírně převyšují cenu takto získaného kovu. 

Praha Mekka alchymistů 

Čechy a Praha hrály v otázkách alchymie, transmutace a hledání filozofického kamene po staletí významnou roli. Kromě působení vlastních alchymických laboratoří zaznamenává historie řadu případů, kdy byla v našem hlavním městě transmutace veřejně demonstrována. Zprávy o transmutacích provedených za vlády Přemyslovců a Lucemburků jsou dosti nespolehlivé. Naopak největší množství transmutací je zaznamenáno z doby vlády Rudolfa II. (v Čechách 1575−1611), který od roku 1583 trvale sídlil v Praze. 

Mezi alchymisty, kteří císaři předváděli své pokusy o přeměnu neušlechtilých kovů ve zlato či stříbro, najdeme například Edvarda Kellyho či již tehdy usvědčené podvodníky Filipa Günstenhofera nebo Jana Mühllera. Nejproslulejším alchymistou té doby v Praze byl Polák Michal Sendivoj ze Skorska (1566−1636), který ohromil svými transmutacemi provedenými roku 1604 Rudolfa II. natolik, že nechal do stěny místnosti, kde se pokus uskutečnil zasadit oslavný nápis „Faciat hoc quispiam alius, quod fecit Sendivogius Polonus!“ (Vykonej někdo jiný, co vykonal Polák Sendivoj!). 

I další Habsburkové, třebaže trvale sídlící ve Vídni, se do Prahy občas vraceli. Tak 15. ledna 1648 císař a král Ferdinand III. ( 1637−1657) vlastnoručně provedl na Pražském Hradě transmutaci 3 liber (asi 1260 g) rtuti na zlato pomocí jednoho gránu (asi 75 mg) transmutačního prášku, který mu dal alchymista Johann Konrad Richthausen (1604−1663). Výsledkem bylo údajně 2,5 liber (asi 1050 g) zlata. Z kovu byla vyražena pamětní medaile, která se ale dochovala jen na vyobrazeních. Zájem o alchymii projevovala samozřejmě i vysoká šlechta. Tak v roce 1664 vznikla z domněle alchymicky připraveného zlata medaile pro hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic (1628−1682). Zlato, označené na medaili „aurum chimicum“ (chemické zlato) pro hraběte vyrobil dnes neznámý alchymista Matheus M. Bohemus. 

V roce 1680 přicestoval od Prahy falešný baron Heinrich Wagnereck a předvedl veřejnou transmutaci sedmi lotů (asi 115 g) cínu ve zlato. Podle jedné z dobových zpráv to: „dosvědčí celá Praha, mnoho moudrých a významných lidí, kterým bez ostychu umožnil takové věci vidět.“ Konečně v roce 1726 se Prahou mihnul francouzský zlatník Albert Aluys a předvedl přeměnu železného hřebíku ve stříbrný. Jednalo se o typicky podvodný proces, kdy ponořením železa do roztoku stříbrné soli se na železu vyloučila tenká vrstva stříbra. 

Spor o možnost transmutace 

Za poslední pražskou transmutaci můžeme označit událost, která se odehrála na podzim roku 1728, a o níž se nám dochovala i dobová, velmi podrobná zpráva. Víme tedy, že podnětem k ní byl učený spor mezi jezuitou paterem Casparem Pfliegerem (1665–1730), příslušníkem staroměstské jezuitské koleje v Klementinu, a nejvyšším zemským sudím hrabětem Josefem Františkem z Vrbna (1675–1755) o možnostech transmutace. Hrabě se o alchymii velmi zajímal a už v roce 1716 se ve Vídni účastnil údajně úspěšného pokusu, při němž bylo několik měděných mincí transmutováno na stříbro. Mince patřily k oblíbeným vstupním materiálům pro podobné pokusy, protože vyražený reliéf ztěžoval možnou podvodnou manipulaci. Transmutace kovů na stříbro byla považována za předstupeň transmutace na zlato, kdy použitý kámen mudrců byl ještě „nedokonalý“. Proto se označoval i jako tinctura lunaris, měsíční tinktura, neboť stříbro se v alchymické symbolice spojovalo s Měsícem–Lunou. 

Hrabě z Vrbna ale nebyl autorem, ale jen majitelem této tinktury, kterou ve Vídni obdržel od nejmenovaného přítele, pravého alchymisty, což je až archetypální okolnost známá z řady jiných případů. Na zmíněnou transmutaci vídeňskou navázala o dvanáct let později transmutace pražská, opět spojená s hrabětem z Vrbna, který mezitím přesídlil do Prahy. Příležitostí k jejímu uskutečnění se konala slavnostní hostina, kterou v pondělí 6. září 1728 uspořádal pro profesory lékařské fakulty pražské univerzity právě promovaný Jan Antonín Scrinci. Místem, kde k ní došlo, byl Vrbnovský palác na Loretánském náměstí na Hradčanech, protože hostinu platil mecenáš promovaného, jímž by právě hrabě z Vrbna. 

Zmíněný pater Pflieger hraběte nedlouho před tím žádal, aby finančně přispěl na vědecké potřeby jezuitského řádu. Zároveň byl velmi skeptický v otázkách možné transmutace. Když ho hrabě odbyl nehodnotným saským tolarem, pater Pflieger mu minci vrátil s ironickou prosbou o její přeměnu na minci stříbrnou. Hrabě souhlasil. Nejprve bylo u zlatníka zkouškou na prubířském kameni potvrzeno, že zmíněná mince opravdu není vyrobena ze stříbra. Následně pater Pflieger nechal pro ztížení úkolu na minci vyrazit monogram IHS, což bylo charakteristické opatření pro zamezení podvodné manipulace. 

Poslední pražská transmutace 

Právě shromáždění vysoké šlechty a učenců pražské univerzity bylo vítanou záminkou pro veřejné předvedení transmutace. Došlo k němu 6. září 1728 kdy hrabě ve svém paláci pořádal slavností hostinu ke slavnostní doktorské promoci Jana Antonína Scrinciho (1697−1773), který se jen o 11 let později stal prvním profesorem chemie na Univerzitě Karlově. Podle pokynů hraběte z Vrbna ji provedl profesor lékařské fakulty Johann Jakob Geelhausen (1692–1738). Mince byla rozžhavena na dřevném uhlí, a pak na ni bylo působeno výše zmíněnou lunární tinkturou. Použité množství tinktury odhadl zkušený Geelhausen na pouhé 2 mg. Geelhausen přitom pozoroval, že „tinktura se na minci roztavila jako vosk, tvořila víry, a to víření se šířilo od středu mince stále kruhově až k okraji. A když jsem viděl, že se to kruhové víření konečně rozšířilo po celé minci, vyňal jsem minci z řeřavého uhlí, a vhodil ji do studené vody, vytáhl a hned hodil na zem. Zazvonila při tom hlubším zvukem, než před tím, z čehož samotného se okolo stojící ujistili, že je to stříbro.“ 

Zjišťování ryzosti mincí podle zvuku, který vydala při pádu na zem, byla v minulosti oblíbená, i když nespolehlivá metoda. Zvuk je samozřejmě spojen s hustotou objektu a mince z různých kovů tedy různě zvoní. Bohužel nebyla „transmutovaná“ mince jinak zkoumána, účastníci se tedy spokojili s pouhým pozorováním. 

Snaha dnes vysvětlit chemickou podstatu této poslední pražské transmutace naráží na nedostatek údajů. Metody povrchové úpravy neušlechtilých kovů na slitiny stříbrné barvy jsou samozřejmě známy již z nejstarších dochovaných alchymických spisů. Zmíněnou lunární tinkturou mohla být nějaká sloučenina stříbra, nejspíše síran stříbrný, případně uhličitan či octan stříbrný. Po nanesení na rozžhavený kov dochází k tepelnému rozkladu této sloučeniny (ono víření, které popisuje Geelhausen) a vzniku tenké vrstvy stříbra. Ta by se ale vytvořila jen na té straně mince, kde bylo působeno lunární tinkturou. 

TIP: Pražská alchymistická akademie aneb Jak podvést císaře

Pražská transmutace z roku 1728 je tak především pozoruhodná ze symbolického hlediska, neboť se uskutečnila u příležitosti promoce budoucího prvního profesora vyučujícího chemii na naší nejstarší univerzitě. Zároveň stimulovala diskuzi na stránkách právě vznikajícího vědeckého tisku, neboť Geelhausenova podrobná zpráva o ní se objevila v časopise Commercium litterarium ad rei medicae et scientiae naturalis incrementum institutum (Literární fórum zřízené pro rozvoj lékařství a přírodních věd), který vycházel v Norimberku. Konečně ukazuje, že alchymie byla pro dobové elity zajímavou činností, která sloužila jak k ukojení vědeckého zájmu o přírodu, tak jako vítaná festivita pro ukrácení volného času.