Za oceán i do Říma: Legenda o islandské cestovatelce Gudrid je skutečná

Že se v 9. až 11. století omezoval životní prostor většiny obyvatel Evropy na jedno rodné údolí, je poněkud zjednodušující tvrzení a historiky by mohlo dráždit. Ale víceméně platí. Nešlo jen o nevolnictví a faktickou nemožnost opustit feudálem vymezený prostor. Mimo známý kraj totiž číhala nesčetná rizika, o čemž negramotné obyvatelstvo ujišťovali kramáři a vojenští vysloužilci. O dálavách nebo moři mohla totiž vyprávět jen hrstka lidí. Prostým obyvatelům vesnic zaváněla nechtěným dobrodružstvím i výprava na trh do nejbližšího města. Normou zkrátka bylo držet se na dohled vlastní vesnice. Ne tedy všude. Skandinávské státy toho času pojem nevolnictví neznaly a lidé ze severských končin cestovali nepoměrně více. Ať už v rámci nájezdů nebo při kolonizaci nových území. 

Právě v kontextu onoho všeobecného necestování a zažité usedlosti, které zpestřovaly jen tu a tam jednosměrné kolonizační pokusy a výpravy do neznáma – jež zpravidla patřily k doméně mužů – vyniká příběh Gudrid Thorbjarnardóttir. Koho? Přece té nejznámější islandské objevitelky a cestovatelky, o níž severské ságy vyprávějí. A nejspíš také vůbec první Evropanky, která porodila dítě v Americe. Vysloužila si přízvisko víðförla, což lze neobratně přeložit jako daleko-putující. To přízvisko nepřehání. V Evropě bychom kolem roku 1050 nenarazili na žádnou jinou ženu, která by se mohla pochlubit podobným cestovatelským deníkem. 

Konec světa 

Je to dlouhé vyprávění, ale vezmeme ho jen v krátkosti. Gudrid se narodila někdy mezi lety 980 až 985. Některé zdroje letopočet jejího narození posouvají až o dvacet let kupředu, ale všechny se shodují na tom, že jejím otcem byl Thorbjorn, náčelník islandské vesnice Laugarbrekka. Odtud také, zhruba o patnáct let později, se svým otcem a dost možná se svým prvním manželem Thorirem, vyrazila do Grónska. Těsně u pobřeží Zelené země ale ztroskotali na malém ostrůvku. Nebýt Leifa Eriksona, syna přeslavného Erika Rudého, nepřežili by. Strázně cesty připravily Gudrid o prvního muže, a tak se v Grónsku vdala. Vzala si Thorsteina Eriksona, bratra svého zachránce. Ten se nedávno vrátil z daleké, nové a dosud nepopsané země, oplývající hojností: Vinlandu. Tedy od pobřeží Severní Ameriky. 

Na další cestu do Vinlandu už vyrazila Gudrid s ním. Ale nejprve se museli zastavit u pobřeží západního Grónska, kde naverbovali další osadníky. A jak už to tak v příbězích dobrodruhů dopadá, znovu ztroskotali. Zimu museli strávit v jedné ze západních osad, u pohostinného Thorsteina Černého a jeho ženy Grimhildy. K neštěstí všech tam řádila nějaká epidemie, které její manžel podlehl. Před svým skonem jí věštecky předpověděl velkou budoucnost. Gudrid se vrátila zpět na východ Grónska, kde se vdala za islandského obchodníka Thorfinna Karlsefniho. Spolu se pak, vedeni vizí jejího předchozího manžela, vydali k bájnému Vinlandu. Dojít k tomu mohlo kdykoliv mezi rokem 1005 až 1013. 

Indiáni i papež 

S nimi se tam plavilo šedesát mužů a pět žen, vydatné zásoby i rohatý dobytek. Svého cíle dosáhli a osadu skutečně založili. Gudrid tu dala život synovi Snorrimu. Jenže existence vikingské osady v Novém světě neměla dlouhého trvání. Už po třech letech dosáhly konflikty s původními obyvateli – hovořili o nich jako o skrælings čili slaboších – takové intenzity, že se rozhodli odplout zpět. Z Vinlandu tedy zamířili do Norska, kde je za přivezené cizozemské vzácnosti královsky uvítali a zavalili bohatstvím. Gudrid si za vyzískané jmění postavila farmu v Glaumbær poblíž islandského Skagafjordu. 

Její dobrodružství nekončilo. Když se její syn oženil, vydala se na pouť. Nejprve lodí do Frísie (Dánska) a odtud pěšky do Říma. V průběhu těch mnoha let totiž přilnula ke křesťanství. Když se z Říma vrátila, ve Skagafjordu nechala vystavět jeden z prvních kostelů. V němž v roce 1050 tato zcestovalá dáma dožije jako první islandská jeptiška. Hotovo.

Neuvěřitelné etapy 

I bychom nepočítali nejpřesněji, za tímhle příběhem by na tachometru zůstala trasa dlouhá přinejmenším 18 500 kilometrů. A to prosím v době, kdy nějaké cestování u žen skutečně nebylo obvyklé. Jistě, dráždí řada nejasností. Nejen tedy datum narození zcestovalé Gudrid nebo počet jejích manželů.

Obsahem nekonzistentní jsou různé verze příběhu, které se až do 13. století předávaly jen ústní formou. Vypadá to zkrátka přehnaně a neuvěřitelně. Na severské ságy také zpravidla přezíravě nahlížíme jako na trochu jiné pohádky. Hemží se to v nich trolly, mořskými draky, kouzly a kletbami. Jenže ságy z Islandu se od „klasické“ vikingské produkce trochu liší. Jsou bohaté na fakta, jména a data. A když vzájemně překryjeme ty, jejichž obsah známe: Ságu o Eriku Rudém, o Gróňanech, Vinlandskou ságu, začne to do sebe všechno zapadat. Byť ne třeba v hlavní roli, ale v každé z legend má Gudrid víðförla své místo. 

Vikingové věřili, že zachránit trosečníka na moři je počinem, který přinese štěstí nejen trosečníkům, ale i zachránci. A zrovna Leifovi Eriksonovi se začalo říkat Šťastný poté, co zachránil nešťastníky, uvízlé na ostrově u Grónska: Thorbjorna a jeho dceru. Ze ságy O Gróňanech víme o epidemii, která zahubila mnoho lidí v osadách na západním pobřeží. Kapitola Thorsteina Černého se tím potvrzuje, protože k zahnání proklaté choroby přispěla i Gudrid. Jako jediná prý znala čarodějný nápěv, který zaháněl zlou nemoc. A přestože se zdráhala jej zpívat – už věřila v Krista – pochopila, že tím pohanským počinem může křesťansky pomoci všem. Ságy vypovídají o svatbě s Thorsteinem Eriksonem, o kontaktech se severoamerickými domorodci i o štědré odměně od krále v Norsku. 

Skutečná 

Gudrid Thorbjarnardóttir je historicky velmi pevně zarámovaná svým rodokmenem i sňatky, slavnými předky a neméně slavnými potomky. Hned tři z nich se stali islandskými biskupy. Sedí k tomu i základy kostela ve Skagafjordu. Příběh Gudrid daleko-putující je zkrátka pravdivý. I když se mu věřit nechce. 

V době, kdy v převážné části Evropy bylo normou držet se na dohled vlastní vesnice, překonala dvakrát celý Atlantik. Stanula v Severní Americe, kde jako první Evropanka porodila syna. A pěší pouť do Říma? Gudrid zkrátka v 11. století dokázala mnohem víc, než kolik by si muži zvládli jen představit.