Za Boha, za žold a víru: Jak vypadal život žoldnéřů za třicetileté války?

Třicetiletá válka začala jako náboženský konflikt mezi katolíky a protestanty, u toho ale dlouho nezůstalo. Už od začátku se kromě náboženských sporů projevovaly také mocenské a politické zájmy. Země uzavíraly spojenectví a válčily spolu bez ohledu na vyznání. Také velitelé armád a prostí vojáci běžně střídali strany podle toho, kdo zrovna dobře platil. Tento konflikt znamenal pro Evropu určitý předěl ve vojenství. Žoldnéřské armády se v jeho průběhu dostaly na svůj vrchol, ale zároveň se tím jejich potenciál vyčerpal. Po skončení bojů totiž začaly vznikat stálé armády, které oblékly jednotné uniformy.

Palebná síla

Armádu v době třicetileté války tvořily tři základní části vojsk – pěchota, jezdectvo a dělostřelectvo. Nejpočetnější složku představovala pěchota, která se podle výbavy vojáků a způsobu boje členila na mušketýry a pikenýry. 

Mušketýři zpravidla nenosili žádnou ochranou zbroj. Jejich hlavní zbraní byla mušketa, dlouhá a neohrabaná puška s doutnákovým zámkem, která měla dostřel 200–300 metrů. Jelikož vážila 4–7 kilogramů, nemohli ji vojáci při střelbě držet v rukou, ale opírali ji o vidlici (furketu), kterou nosili s sebou. Nabíjení muškety bylo dosti zdlouhavé a náročné. Zkušený bojovník ji však dokázal nabít zhruba do minuty a ti nejzručnější mohli být ještě rychlejší. 

Mušketýři zajišťovali palebnou sílu bojové formace, ale rychlost palby byla malá, a tak potřebovali účinný štít před útoky nepřátel. Ochranu jim poskytovala druhá složka pěchoty, pikenýři. Ti měli ve své výzbroji kromě poboční zbraně i dlouhou píku, měřící až 6 metrů. Jejich úkolem bylo chránit mušketýry před útokem jezdectva ve chvíli, kdy nabíjeli zbraně. Proto nosili zbroj, která se skládala z kovové přilby, kyrysu a krytu stehen. K pikenýrům byli často zařazováni ti nejzkušenější vojáci.

Úbytek zbroje

Neméně důležitou složkou armády bylo i jezdectvo, které se dělilo na lehké a těžké. Druhou jmenovanou složku tvořili kyrysníci, kteří se začali objevovat již v první polovině 16. století jako náhrada za středověké rytíře. Zpočátku nosili zbroj, která je chránila od hlavy až po kolena. Od poloviny 30. let 17. století se ale jejich zbroj odlehčovala, až nakonec nosili jen kyrys (přední a zadní plát) a na hlavě lehčí útočnou přilbu, takzvanou pappenheimku. K jejich výzbroji náležel těžký jezdecký meč (palaš) a pár pistolí s kolečkovým zámkem. Kyrysníci tvořili hlavní údernou složku armády.

Druhou skupinu jízdních oddílů tvořili arkebuzíři (někdy označováni jako karabiníci). Název byl odvozen od jejich hlavní zbraně – kratší pušky, kterou nosili zavěšenou na řemenu pomocí karabiny. Krom toho měli stejně jako kyrysníci také palaš. Jejich zbroj byla ovšem lehčí, většinou nosili pouze kyrys a otevřenou helmu. Šlo o univerzální druh jezdectva použitelný v bitvě stejně jako při průzkumu nebo pronásledování nepřítele. Skvěle se arkebuzíři osvědčili zejména v bojích proti Osmanům v pohraničních posádkách.

V habsburské armádě sloužilo v 17. století také velké množství lehkých jezdců. Šlo o Chorvaty, polské kozáky a uherské jezdce. Byli vybaveni podle kraje, z kterého pocházeli. Jejich výzbroj tvořily luky, bijce a palcáty či šavle orientálního typu. Jednalo se o divoké a kruté bojovníky, kterým vojenská disciplína nic neříkala. Přesto byli ve válce nepostradatelní, později z nich vznikly husarské pluky. Na počátku třicetileté války byl poměr mezi pěchotou a jezdectvem 3:1, v průběhu konfliktu se ale ustálil na 1:1.

Cechovní řemeslníci

Významnou roli hrála ve třicetileté válce také artilerie. Nejednalo se však o pravidelnou součást armády. Kanony obsluhovali řemeslníci, kteří je také vyráběli a v případě potřeby se nechávali naverbovat. Dělostřelectvo bylo využíváno především při obléhání měst a pevností.

V polních střetnutích hrála artilerie spíše méně významnou roli, ačkoliv počet děl na bitevních polích v průběhu konfliktu postupně narůstal. Zatímco v bitvě na Bílé hoře měly obě strany k dispozici pouze několik málo kusů, v bitvě u Jankova (6. března 1645) už vojska Švédů i armáda císařských disponovaly desítkami děl. 

Během polního střetnutí zaujalo dělostřelectvo předem stanovené místo a v průběhu bitvy nijak neměnilo svou pozici. Bylo tedy využíváno pouze jako palebná podpora na začátku střetnutí, která měla narušit postupující řady nepřítele, případně ho držet v uctivé vzdálenosti.

Dobře mířená kanonáda mohla mít zásadní vliv na morálku v nepřátelských řadách a nejednou donutila postupující šiky k ústupu. Odolat takovému psychickému nátlaku, kdy kolem jedinců závratnou rychlostí svištěly koule, které drtily, lámaly a zabíjely vše, co jim přišlo do cesty, často nedokázali ani ostřílení žoldáci. V momentě, kdy se do palebné linie děl dostaly vlastní jednotky, museli dělostřelci střelbu přerušit, aby nepálili do vlastních řad.

Hladové krky

Když se žoldnéřská armáda dala do pohybu znamenalo to pro obyvatele vlastního i nepřátelského území doslova pohromu. Jelikož vojákům byl běžně zadržován žold a přísun potravin se často opozdil nebo se k armádě nedostal vůbec, řešili to vojáci „svépomocí“. To znamenalo rabováním, krádežemi a vydíráním. Kamkoliv žoldnéřská soldateska vstoupila, nebylo po jejich odchodu co jíst a místní obyvatelé bývali rádi nebo mohli být rádi, když si zachovali aspoň holé životy.

Tehdejší vojenské předpisy přesně stanovovaly denní dávky potravin, jejichž výše se odlišovala podle hodnosti. Nejmenší příděly samozřejmě dostávali prostí žoldnéři, kteří museli ze svých dávek často ještě krmit svoje ženy a děti. Tyto příděly samozřejmě byly u všech armád a v různých dobách jiné. 

Například Valdštejnovi vojáci dostávali roku 1627 denně 3 libry chleba (jedna česká libra = 510 g), 2 libry masa a 3 mázy piva (jeden máz = 1,4 l). Důstojníci pak měli podle hodnosti nárok na vyšší dávky. V roce 1620, když se Valdštejn po skončení stavovského povstání vracel do Jičína, spotřebovala jeho armáda na pochodu denně 6 volů, 57 ovcí, 150 slepic, 40 000 liber špeku, 1 800 vajec a blíže nespecifikované množství piva a vína.

V bahně za vojskem

Vojenských tažení se za třicetileté války účastnily také ženy a děti žoldáků a s armádou táhly i prostitutky a markytánky. Uvádí se, že na jeden pěší pluk o síle 3 000 mužů připadalo až 2 000 žen a dětí. Ty pochopitelně snižovaly pohyblivost vojska a jeho schopnost manévrovat. Zároveň také ony musely něco jíst a pít, což kladlo zvýšené nároky na zásobování. Pro armádu ale nebyly pouze přítěží, nýbrž plnily celou řadu nepostradatelných funkcí. Praly vojákům oblečení, nesly část jejich zavazadel a poskytovaly pomoc raněným. Koncentrace velkého počtu osob něžného pohlaví v takovémto prostředí a tvrdé podmínky, jež musely snášet, vedly k častým konfliktům a hádkám mezi nimi. Proto na pořádek mezi civilisty dohlížel zvláštní poddůstojník, zvaný hurenweibel, což v překladu znamená „šikovatel kurev“.

Jak zabít čas?

Pokud vojáci zrovna nebojovali nebo se nenacházeli na pochodu, trávili svůj čas v táboře a čekali na další rozkazy. Podle dobových zpráv bývalo volného času až nezdravě moc. Například Hans von Grimmelshausen ve svém díle Dobrodružný Simplicius Simplicissimus uvádí: „… v kvartýrech jsme totiž neměli nic jiného na práci, než si krátit dlouhou chvíli…“ Ono krácení ovšem něco stálo a záleželo na aktuálních majetkových poměrech žoldnéře, jak si mohl volný čas užívat. „Měl-li jsem něco, povaloval jsem se ve dne mezi hráči a v noci u markytánek, neměl-li jsem nic, kradl jsem, kde se dalo,“ pokračuje dále Grimmelshausen.

Vojáci utráceli především za ženy, hazard a alkohol. Ačkoliv bylo pivo a víno součástí přídělů, k zábavě a opíjení jeho množství zdaleka nestačilo. Dobové prameny uvádějí spousty událostí, kdy pivo a víno teklo proudem, a je zřejmé, že se často nejednalo o zrovna levnou záležitost. Například jeden voják měl právě nastřádané peníze na boty. Šel ale kolem hospody, kde měli výborné víno. Na boty tak rázem zapomněl a všechny peníze propil. Aby mohl vůbec pochodovat musel si svou starou obuv provizorně vyspravit. Jindy zase potkal svého příbuzného, s kterým se bavil a pil tři dny. Takto propil svého koně, kvůli čemuž chlapec, který o jeho dva koně pečoval, hořce plakal.

Zavšivení špinavci

Vysoký počet vojáků zemřel spíš než v bitvě na různé nemoci, které se v táborech rychle šířily v důsledku nedostatečné hygieny, velkého počtu lidí na stísněném prostoru, podvýživy stresu a dalších nepříznivých podmínek. Jednou z nejčastěji zmiňovaných nemocí raného novověku byl mor. Ovšem větší problém žoldnéřských armád představovaly vši, které přenášely skvrnitý tyfus. Mezi další vážné nemoci pak patřila například syfilis nebo neštovice, ať už pravé nebo plané. Mnohé choroby se často zaměňovaly, neboť některé jejich příznaky byly velmi podobné.

TIP: Táhnout v bahně za vojskem: Život markytánek nebyl žadný med

Pravé neštovice zmiňuje slovy svého hlavního hrdiny Simplicia také von Grimmelshausen: „Ty dětské neštovice mě spravily tak, že jsem měl v budoucnu od ženských pokoj; měl jsem na tváři dolíky, že jsem vypadal jak mlat ve stodole, v níž mlátili hrách, ba byl jsem ošklivý, že můj krásný, kučeravý vlas, do něhož se zapletla nejedna žena, se za mne styděl a opustil svůj domov. Místo něho mi narostl jiný, podobný prasečím štětinám; a stejně jako vnějše nezůstala na mém těle žádná ozdoba, ztratil se také můj příjemný hlas, jelikož jsem měl neštovic také plný krk; mé oči, které dříve bývaly plny ohně lásky, jímž byla roznícená každá žena, byly teď tak zarudlé a krhavé jako oči 80leté baby, které měla zákal.“

Dále pak uvádí: „Rád bych se dal zase za vojáka, ale žádný verbíř mě nechtěl, protože jsem vypadal jako prašivý sýr.“ Takže i zdravý vzhled byl pro naverbování do armády důležitý.