Z neohrožené panovnice zasmušilou ženou: Jak vypadala poslední léta Marie Terezie
Otěže vlády držela až do konce. Přesto byla Marie Terezie v posledních letech pouze stínem nebojácné panovnice, kterou znala celá Evropa
Marii Terezii plynula léta stejně rychle, jak jí perly růžence klouzaly mezi prsty. Bylo jí šedesát let, a když se podívala do zrcadla, pozorovala, jak rychle stárne. V obličeji, poznamenaném jizvami po neštovicích prodělaných před deseti lety a šrámy po nehodě, kterou zažila v kočáře, se starostmi prohloubily vrásky. Bez zvětšovacího skla už nedokázala rozlišit osoby, i když stály jen několik kroků před ní. Vzhledem ke své korpulentnosti („ačkoli už téměř nejím ani maso, ani polévku, jenom ovoce a zeleninu“) byla čím dál tím méně pohyblivá. Nohy, ačkoli na nich měla pečlivě navlečeny kamaše, vypovídaly stále víc službu.
Všemi opuštěná
Její blízcí odcházeli, a nejen milovaný manžel. Zemřela i císařovnina někdejší vychovatelka a oblíbená dvorní dáma hraběnka Fuchsová, odešli přátelé hrabě Haugwitz, maršál Daun, hrabě Emanuel Silva-Tarouca a také její osobní lékař van Swieten. Vážně onemocněl kancléř Kounic. „To by mne zničilo,“ psala synovi, „neboť Kounic je jediný z mých starých přátel, který mi ještě zůstal.“
Císařovnina osobnost prošla proměnou. Stala se vážnou až zádumčivou. S přibývajícími léty mizela i její někdejší krása. „Stále častěji se ozývala nemoc,“ píšou o ní Jana Janusová a Otakar Káňa. „Značné potíže jí dělala chůze, otékaly jí nohy, pohybovala se pomalu, pociťovala tlak u srdce a zadýchávala se. Dříve milovala dlouhé procházky nebo projížďky na koni, nyní se toho musela vzdát.“
Do krypty v křesle
Nastolení těšínského míru, který ukončil poslední spor mezi Rakouskem a Pruskem, bylo posledním politickým činem v životě panovnice. Její starostí teď bylo, aby čas, který jí zbýval, využila pro přípravu na smrt a přechod do věčného života. Až do poslední chvíle se snažila konat svou povinnost. „Ale už na tu práci nestačím. Má činorodost je pryč.“
O Dušičkách roku 1780 navštívila jako vždy rodinnou hrobku v kryptě kapucínského kláštera. Trpěla pokročilým revmatismem, byla obtloustlá a dýchavičná a už delší dobu nedokázala chodit po schodech. Sloužící ji museli spouštět dolů v křesle pomocí kladkového mechanismu. Ten se při zpáteční cestě zasekl a císařovna v tom viděla jasné znamení blížícího se konce.
Josef jejím nářkům moc nevěřil. Za zhoršujícím se matčiným zdravotním stavem viděl předstírání, které mu mělo zabránit v plánované cestě do Anglie a Nizozemí. Důkaz měl po ruce: necelý týden po Dušičkách se třiašedesátiletá panovnice dala odvézt na lov bažantů, i když se dřív loveckým zábavám vyhýbala. Tentokrát chtěla být bezpodmínečně u toho, hodlala přihlížet loveckým radovánkám a ukázat účastníkům honu Artemidinu sochu, kterou právě nechala postavit do parku. Účastníky lovu překvapil déšť, při němž Marie Terezie ve svém otevřeném voze prochladla. Nebrala to nijak vážně, její zdraví se však horšilo den ode dne. Přivolala zpovědníka a chtěla se dát zaopatřit svátostmi umírajících. Josef ale udělení posledního pomazání zakázal a povolil je teprve o dva dny později.
Po boku umírající
Její nemoc začal brát konečně vážně. Po všechna léta mu byla jedinou osobou, ke které cítil opravdový vztah, když pomineme jeho první manželku a krátce žijící dceru Marii Terezii (1762–1770). Proto zredukoval veškerou pozornost na umírající matku, svádějící svůj poslední zápas. On, který se jí v poslední době vyhýbal, trávil u jejího lože dny a noci, a pokoušel se ji konejšit. Přísný a chladný muž plakal a své slzy se nesnažil před okolím skrývat.
Ke všem chronickým potížím se přidal akutní katar průdušek a záchvaty kašle a dušnosti. Osobní lékař von Störck císařovně pustil žilou, čímž jí samozřejmě vůbec nepomohl, a její stav se nadále horšil. Navíc se dostavila prudká horečka. Těžká dušnost a zhoršující se činnost srdce Marii Terezii naprosto vyčerpaly. V té chvíli u ní byli synové Josef a Maxmilián a zeť Albert. Přenesli ji z lehátka na lože. Josefovi se zdálo, že ji neuložili správně: „Vaše Milost neleží dobře.“ Odpověděla: „Dosti dobře k tomu, abych zemřela.“ To byla její poslední slova. Její čas se zastavil dne 29. listopadu 1780 před 21. hodinou.
