Z lože nemanželského: Přemysl Otakar II. zplodil nejméně sedm levobočků

Fakt, že se první podrobnější zprávy o dětech, které se českým panovníkům narodily mimo manželský svazek, objevují až v případě „krále železného a zlatého“, nemusí samozřejmě znamenat, že by dřívější králové a knížata nemanželské děti neměli – dobové prameny o nich pouze mlčí. Svou roli mohl sehrát i měnící se pohled na samotnou instituci manželství, protože levobočkem byl o dvě a půl století dříve i zcela legitimní český kníže Břetislav, kterého jeho otec Oldřich zplodil s prostou dívkou Boženou. 

Kromě prvorozeného syna Mikuláše kronikář Přibík Pulkava z Radenína zmiňuje hned tři dívky, jež jejich královský otec provdal za urozené muže a dal jim dobré věno. Ve světle dalších pramenů se ale zdá, že Přemyslových dětí narozených mimo manželské lože bylo ještě o něco víc. Přestože zmínky o nich jsou jen útržkovité, pokusme se jeho nelegitimní potomstvo zrekapitulovat.

Prvorozený Mikuláš 

Nejznámější z Přemyslových nemanželských potomků se v dějinách rozhodně neztratil, ba naopak – stal se dokonce zakladatelem vedlejší rodové linie. Takzvaní opavští Přemyslovci v severovýchodním cípu českých zemí vládli ještě dávno poté, co hlavní rodová větev smrtí Václava III. vymřela. Jejich poslední mužský příslušník Valentin Hrbatý skonal až v roce 1521.

Král se k Mikulášovi vždy hlásil, protože šlo o jeho vůbec prvního syna. Na svět přišel pravděpodobně v roce 1254, zatímco oficiální dědic Václav II. jej následoval až o sedmnáct let později (* 1271). Mikulášovou matkou, o níž psal František Pražský, snad mohla být Anežka z Kuenringu. Šlo o Přemyslovu údajnou dlouholetou milenku, jejíž jméno však zmiňuje až pozdější tradice. Jisté je, že šest let po narození levobočka se Přemyslovi podařilo ho legitimizovat. Z listiny, kterou jej papež Alexandr IV. uznal coby králova syna, na druhou stranu vyplývalo, že žádné z nemanželských dětí (tehdy byly na světě ještě dvě dcery) nemá nárok na otcův trůn.

Mikuláš vyrůstal poblíž dvora a král se postaral o jeho výchovu i hmotné zajištění. K tomu druhému mělo posloužit právě Opavsko, které Přemysl Otakar II. vydělil z Moravského markrabství v samostatný celek, jehož vládcové zůstávali leníky českého krále.

Mikuláš otce doprovázel i do osudné bitvy na Moravském poli v roce 1278, kde sám padl do uherského zajetí, z něhož se vrátil až po třech letech. Opavské knížectví si mezitím přisvojila královna-vdova Kunhuta se svým novým partnerem Závišem z Falkenštejna. Mikuláš však nakonec Opavsko získal pod svou kontrolu a do dějin vešel také jako ten, kdo nechal v roce 1290 Záviše před hradem Hluboká zkrátit o hlavu. Neshody s místní šlechtou donutily Mikuláše v závěru života Opavské knížectví opustit a uchýlit se do Brna. Zde dožil v klášteře minoritů, kde se po smrti v roce 1318 nechal také pohřbít, a to i se svou ženou Adelaidou, příbuznou Habsburků.

Legitimizovaná Anežka

Svou nejstarší dceru Anežku Přemysl zplodil s některou z dvorních dam královny Markéty Babenberské. Anežka se musela narodit ještě v padesátých letech 13. století, protože o ní hovoří listina papeže Alexandra IV. z října 1260, která tři tehdy žijící královy potomky legitimizovala.

Její jméno známe z jiných listin pocházejících z počátku 14. století, přičemž v roce 1318 se o ní hovoří již jako o zesnulé. Provdala se za vlivného šlechtice Bavora II. ze Strakonic, který po čas držel i úřad českého maršálka, a měli spolu minimálně tři syny.

Bezejmenné dcery

Papežská listina z roku 1260 zmiňovala dcery celkem dvě, před tímto datem a stejné matce jako v případě Mikuláše a Anežky se tedy musela narodit ještě jedna. Dívka, kterou neznáme jménem, se provdala za českého pána Oldřicha z Drnholce. Ten byl krátce znojemským purkrabím a poté hejtmanem Korutan, Kraňska a Vindické marky – tedy oblastí na území dnešního Rakouska a Slovinska, které během své vlády získal Přemysl Otakar II. Svou dceru král zjevně svěřil člověku, na kterého sám spoléhal. Oldřich z Drnholce padl během bojů s Uhry v roce 1273, ještě za Přemyslova života. 

Druhá z Přemyslových dcer, již neznáme jménem, přišla na svět až po říjnu 1260. Zmiňuje se o ní pouze Přibík Pulkava z Radenína ve své kronice, kterou ale psal až ve 14. století. Ještě za otcova života si tato žena měla vzít českého šlechtice z rodu Benešoviců, Voka z Kravař, který zastával úřad komorníka opavského soudu.

Probošt Jan

Druhý nemanželský syn Přemysla Otakara II. Jan udělal skvělou církevní kariéru, ač možná nikdy nepřijal kněžské svěcení. Narodil se někdy po roce 1255 a roku 1288 získal úřad vyšehradského probošta, s nímž se tradičně pojila i prestižní funkce kancléře českého království. Jako takový se stal úzkým spolupracovníkem svého nevlastního bratra Václava II., zasedal dokonce v jeho královské radě.

Panovníka podpořil při jeho cestě za polskou královskou korunou, což mu Václav „oplatil“ po smrti pražského biskupa Tobiáše z Bechyně v roce 1296. Jan byl i díky němu horkým kandidátem na nejvyšší církevní funkci v českých zemích, kapitula ale nakonec zvolila pro ni přijatelnějšího uchazeče, jímž byl Řehoř z Valdeka. Krátce poté, v srpnu 1296, Jan zemřel.

Kuenringova Alžběta

Přemyslova dcera Alžběta se v roce 1275 provdala za rakouského šlechtice Jindřicha z Kuenringu. Nemohla tedy být dcerou Přemyslovy milenky Anežky, protože by si brala vlastního strýce, což podmínky kanonického práva nedovolovaly. Někteří historikové Alžbětu ztotožňují s onou bezejmennou dcerou, která se vdala původně za Oldřicha z Drnholce, v jiných výkladech se jedná o dvě různé osoby.

Jindřich z Kuenringu svého tchána doprovázel do bitvy na Moravském poli, za což mu Rudolf I. Habsburský později zabavil jeho rakouské majetky. Zchudlý šlechtic se následně i s manželkou uchýlil do Opavy k vévodovi Mikuláši, kde později zemřel.

Pamětnice Eliška

Patrně nejmladší nemanželská dcera Přemysla Otakara II. Eliška si vzala Vikarta z Polné, který na počátku 14. století vykonával úřad brněnského purkrabího. Píše o ní Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice v souvislosti s králem Václavem II., kterého uvádí jako jejího bratra.

TIP: Zločin a trest: Osudy nechtěných a nemanželských dětí v raném novověku

Eliška měla žít ještě deset let po jeho smrti a Petrovi osobně vyjevit události z králova života, kterou pak kronikář ve svém díle zaznamenal. To by znamenalo, že žila nejméně do roku 1315. Zemřela pravděpodobně před rokem 1326, neboť k tomuto datu už prameny jako Vikartovu manželku uvádějí jakousi Giselu.