Z bezstarostné dívky vážnou císařovnou: Začátek Sissina nekonečného putování
Dne 10. září 1898 odpoledne přistoupil anarchista Luigi Lucheni mlčky ke starší dámě v černém a vrazil jí do srdce trojhranný pilník. Teprve tento čin ukončil císařovnino bezcílné putování
Alžběta, dcera vévody Maxmiliána Josefa z vedlejší, nesuverénní větve bavorského panovnického rodu Wittlesbachů, se narodila na Štědrý den roku 1837. Její otec si užíval života, studoval na univerzitě, byl filozofem, spisovatelem, cestovatelem, hudebníkem i básníkem, ale nikdy nevykonával žádnou důležitou funkci. Právě po něm zdědila dcera lásku k cestování i svobodomyslnou povahu.
Rodinné zázemí
Alžběta vyrůstala stranou bavorského dvora a na rozdíl od většiny tehdejších princezen z ní vyrostla nekonvenční a citlivá dívka, která mluvila bavorským dialektem, byla skvělou plavkyní, jezdkyní a nadšenou horskou turistkou a rybářkou. Rakouská historička Brigitte Hamannová uvedla: „Nenucené ovzduší, pošetilé otcovy choutky od jízdy na cirkusových koních přes hru na citeru až k básnění přece jen vytvořily pro Alžbětu z tohoto dětství ztracený ráj.“
Alžběta přišla na vídeňský dvůr, jenž dával „vyzývavě a okázale najevo přednost urozenosti před talentem“ a který byl zvyklý na císařovny z královských rodin. Alžběta byla dcerou „pouhého“ vévody, což ji v přísné hierarchii řadilo za děti z velkovévodských, královských a císařských rodů. Její matka byla sice dcerou bavorského krále, ale otcova linie Wittelsbachů nikdy nepanovala a spřízňovala se i s neknížecími rody, takže vídeňští aristokraté ohrnovali nad Alžbětiným rodokmenem nos a přijali „malou bavorskou princeznu“ chladně.
Když dvořané spatřili, že císařovna ráda pije pivo, byli zcela konsternováni, neboť je považovali za nápoj chudiny. I šestnáctiletá Alžběta byla zaskočena, protože se náhle musela začít učit nové jazyky, poznávat jinou zemi, neustále se kontrolovat, přetvařovat a samozřejmě podřizovat strohé disciplíně dvorského ceremonielu. Toto obrovské psychické vypětí, stejně jako tři porody nedlouho za sebou, měly za následek narůstající melancholii, churavění, klaustrofobii a poruchu příjmu potravy. Na počátku šedesátých let se odjela léčit a již nikdy nevedla standardní život císařovny plný slavností, audiencí, dobročinných akcí a reprezentace. Své „povolání“ vykonávala jen občas a s viditelnou nechutí.
