Z Afriky do Evropy: Jak vypadaly diplomatické cesty afrických princů?

Zaostalá divočina, kterou mohou běloši beztrestně drancovat? Černý kontinent však nebyl tak bezmocný. Na konci 18. a počátku 19. století, kdy Evropou a Amerikou světem otřásaly bouře revolucí a válek, pustilo se mocné západoafrické království Dahomé do řady diplomatických jednání. Tamní králové zvaní dadásové vyslali do Portugalska i jeho kolonií několik poselstev, vedených členy panovnické rodiny. Princové, kteří se vydali na tyto cesty, cestovali na náklady portugalské koruny. 

Princové v Lisabonu

Zřejmě nejlépe zdokumentovaná je mise z let 1795 až 1796 směřující do Evropy a Brazílie. V lisabonském archivu se dochovaly účty podrobně zachycující náklady dopravu, ubytování, jídlo a lístky do opery i na oblečení vyslanců (tedy šaty, čepice, klobouky, vesty, kabáty a boty). Dva dahomejští princové zahájili svou cestu v roce 1795 na lodi vezoucí otroky do brazilského Salvadoru. Účelem cesty bylo povzbuzení obchodu mezi oběma zeměmi a vyřešení obchodních sporů mezi Brazilci a Dahomejci. Ze Salvadoru pokračovali vyslanci do Lisabonu, kam přijeli později téhož roku. 

Jakmile královští synové dorazili na místo, začali si užívat požitků, které kosmopolitní Lisabon v hojné míře nabízel. V lednu a začátkem února 1796 uskutečnili 24 návštěv v opeře na Rua dos Condes a devatenáctkrát zavítali do divadla São Carlos. Mezi účty zaslanými portugalské koruně se zachoval i jeden z restaurace vedené Isidrem Barreirem ve čtvrti Mouraria. Královská výprava si pochutnala na polévce, pečeném kuřeti, telecím mase, pudinku, třech lahvích portského a dalších třech lahvinkách stolního vína. Podobná hostina se uskutečnila hned následující večer.

Možná vás to překvapí, není to totiž příliš známé, ale v předkoloniální éře byli afričtí hodnostáři v Evropě vnímáni stejně jako diplomaté z jakékoliv monarchie starého kontinentu. Hostitelé jim platili veškeré výdaje a chovali se k urozeným návštěvníkům s náležitou úctou. Šlo přece o úspěch diplomatické mise, a ta mohla prospět jak Dahomé, tak Portugalsku.

Obchod s otroky

Toto poselstvo bylo ovšem jen jedním z mnoha. První vyslal dahomejský král do brazilského Salvadoru už v roce 1750, další následovaly na počátku 19. století – například v roce 1805, 1811 a 1818. Ve stejné době vypravil poselstvo i vládce sousedního království Allada, stejně jako jeho soused Onim, který vypravil tři poselstva před rokem 1823. 

Dahomé k těmto stále častějším diplomatickým aktivitám tlačily různé okolnosti. Tou nejvýznamnější bylo paradoxně vzestup hnutí za zrušení otroctví. Velká Británie zakázala obchod s otroky v roce 1807. O rok později začal platit zákaz dovozu otroků ve Spojených státech amerických. Počátek éry zakazování otroctví zvýšil vzájemnou konkurenci západoafrických vládců. Na obchodu s otroky totiž ekonomicky záviseli a odvozovali od něj svou moc. Poselstva sousedních (a konkurenčních) království usilovala o pozici v atlantickém obchodu právě v době, kdy se jejich hlavní zdroj příjmů začal hroutit.  

Holanďané a Kongo

Dahomé a jeho sousedé jen pokračovali v nastoleném kursu západoafrické diplomacie. Vycházeli z historických tradic: jedním z nejlepších příkladů zaniklého světa západoafrické diplomacie jsou vztahy království Kongo s nizozemskými kolonisty v Brazílii – 150 let před cestou dahomejských princů do brazilského Salvadoru a portugalského Lisabonu. 

Ačkoli Brazílii od počátku 16. století kolonizovali Portugalci, v letech 1630 až 1654 se část brazilských provincií nacházela pod nizozemskou okupací. Kongo patřilo ke spojencům Nizozemska – jeho vládci zvaní manikongové navázali kontakty v Amsterodamu už v roce 1609. Na počátku 20. let 17. století pozvali Holanďany, aby se zmocnili portugalské koloniální základny Luanda (nynější hlavní město Angoly). Tehdy to ještě nevyšlo, Nizozemci ovládli Luandu s podporou Konga až v roce 1641. Kongo také jako nejmocnější stát v oblasti udržovalo diplomatické vztahy s Olindou, jež byla hlavním městěm nizozemského panství v Brazílii. 

Afričané v Číně

Evropští historikové, kteří v 18. a 19. století sepisovali knihy o dějinách světa, v hodnocení zahraničních vztahů ranně novověkých afrických království absolutně selhali. Například německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel nazval ve svých Přednáškách o filozofii historie Afriku „nehistorickou částí světa“ kde není „žádný pohyb ani vývoj.“ A podobně většina učenců hluboko do 19. století zůstávala v zajetí podobných předsudků. Přitom Dahomé a Kongo nebyly zdaleka jedinými africkými královstvími, která se pustila do trvalých mezinárodních diplomatických iniciativ.  

TIP: Boj o černý kontinent: Po stopách evropského drancování Afriky

Již čínské prameny z doby kolem roku 150 př. n. l. naznačují příchod diplomatů z oblasti dnešní Etiopie. Což bylo něco, k čemu se rozhodně nechystali například Galové nebo Keltové v Evropě té doby. V 15. a 16. století žili v Portugalsku vyslanci království Jolof (přibližně západní část dnešního Senegalu) spolu s diplomaty z království Benin. V polovině 17. století vyslal král Allady své diplomaty do Španělska. Stát Borno (na severu dnešní Nigérie) zase udržoval pravidelné diplomatické vztahy s Osmanskou říší a z Timbuktu vyjížděly každoročně obchodní karavany do arabských zemí i výpravy muslimských poutníků do Mekky.