Vzestup husitů: Co pomohlo Jiřímu z Poděbrad na trůn?

Naštěstí se Albrechtova katolická přísnost nestihla během jeho dvouletého panování (1437–1439) příliš projevit. Jediná zásadní událost této doby se odehrála v Praze. V lednu roku 1438 nechali pravicoví konšelé pod vedením podkomořího Jana z Kunvaldu uvěznit všechny středové politiky, kteří ovládali Staré Město v předlipanské době v čele s Janem Velvarem. Husitský arcibiskup Jan Rokycana tak do hlavního města nesměl a Praha se zcela přiklonila k umírněné pravici.

Souboj o pozice

Ve čtyřicátých letech už se v Čechách nevedla válka zbraněmi, ale jednotlivé proudy se snažily prosadit politicky. Největší souboj se odehrál mezi pravicí a středem, v jehož čele stál Hynek Ptáček z Pirkštejna a mladý syn někdejšího Žižkova přívržence Jiří z Kunštátu a Poděbrad. 

První takový politický zápas proběhl kolem zvolení nového českého krále. Dokonce i katolíci uznávali, že trvat na následnictví Ladislava Pohrobka, Albrechtova syna, jenž se narodil až po jeho smrti, by českým zemím nepřineslo nic dobrého.

Jenže se ukázalo, že nezbývá nic jiného, než se opět smířit s dalším obdobím faktického bezvládí. Český sněm sice zvolil králem bavorského vévodu Albrechta, ten však korunu odmítl. A nebyl sám. O vládu ve válkou zničené a nábožensky rozdělené zemi nikdo z okolních panovníků nestál. Přesto se jednalo o průlomový čin, protože byl poprvé v české historii zvolen panovníkem někdo, kdo neměl na vládu žádný dědický nárok. Po několika dalších marných pokusech nakonec sněm s povzdechem přijal za krále malého Ladislava Pohrobka, ale jeho poručník římský král Fridrich III. ho odmítl do Čech vydat, protože se logicky obával, že by se stal pouhou loutkou v rukou mocných pánů.

Aby v zemi udrželi alespoň nějaký pořádek, rozhodli se zástupci stavů na sněmu, že v jednotlivých krajích zřídí jakési krajské organizace zvané landfrýdy, v jejichž čele budou vždy dva zvolení hejtmani a ti budou zodpovídat za situaci ve svém kraji. Tyto landfrýdy se pak ovšem staly základem pro mocenský souboj frakcí.

Zatímco v pravicové Praze se stal hejtmanem Menhart z Hradce, východočeský landfrýd byl naopak pod kontrolou Hynka Ptáčka z Pirkštejna a Jiřího z Poděbrad. Když Hynek Ptáček roku 1444 zemřel, stal se čtyřiadvacetiletý Jiří jedinou vůdčí osobností husitského středu a jedním z nejmocnějších mužů v Čechách.

Přepadená Praha

Ve stejném roce uznal husitský sněm jediným arcibiskupem Jana Rokycanu, čímž definitivně shodil skomírající naděje táborských levicových kněží. Navíc potvrdil jasný výdobytek revoluce: žádná politická moc v rukou duchovenstva. Tímto pravidlem se řídili všichni středoví politici uznávající kompaktáta.

Chléb se lámal roku 1448, kdy do Prahy přijel papežský legát Juan Karvajala a jasně vyjádřil stanovisko papeže, že platnost kompaktát neuznává. Tím posadil na koně české katolíky, když navíc zatím tajně konvertoval zpět ke katolictví Menhart z Hradce, dosud hodně vlažný utrakvista přinucený ke kalichu násilím. Spolu s ním tak učinilo i několik dalších podobně smýšlejících pravicových pánů. Křehká rovnováha v českých zemích se začala naklánět a Jiří z Poděbrad musel reagovat.

Okopíroval trik Aleše Vřešťovského, jehož se ostatně sám jako čtrnáctiletý mladík před bitvou u Lipan účastnil. Shromáždil vojsko na stejném místě, tedy u rybníka Kačína, a snažil se šířit fámy, že chce táhnout do Míšně. Aleš Vřešťovský tehdy prohlašoval, že potáhne k obležené Plzni. Stejně jako v roce 1434, ani v roce 1448 nepřátele nenapadlo, že hlavním cílem tažení má být Praha. Pak už stačilo jen rychle a nenápadně pod rouškou noci přesunout vojska a překvapivým tahem zaskočit nepřipravené obránce.

Hlavní město se tak v noci na 3. září 1448 dostalo opět do rukou středového proudu. Jan Rokycana se jako arcibiskup vrátil na své místo a na radnici usedl znovu Jan Velvar. Čerství konvertité včetně pražského hejtmana Menharta z Hradce putovali do šatlavy.

Jednota proti jednotě

Po pražských událostech se definitivně rozpadla koalice mezi katolíky a umírněnými pravicovými kališníky, která vydržela od Lipan dlouhých 14 let. Česká společnost se i politicky od té chvíle jasně odlišovala svým vyznáním, to znamená, že katolíci stáli proti kališníkům. Všichni čeští husité uznávali za svého vůdce Jiříka z Poděbrad, kromě extrémní levicové větve táborských kněží, která se chystala ke svému tragikomickému epilogu.

Východočeské landfrýdy utvořily už před pražskou akcí spolek, jenž se nazval podle svého hlavního vůdce Poděbradská jednota. Po úspěšném obsazení Prahy se k němu přidali i mnozí husité z jižních a severních Čech. Hvězda Jiřího z Poděbrad stoupala tak nebezpečně, že musel zareagovat nejmocnější katolický magnát Oldřich z Rožmberka. Ustanovil pod svým vedením takzvanou Strakonickou jednotu a na jaře roku 1450 začala mezi oběma jednotami válka. V ní se na stranu katolíků přidal překvapivě i Bedřich ze Strážnice se svou nezávislou táborskou církví, který tak popřel i poslední zbytky cti a ve jménu pravé víry byl ochoten spojit se i s úhlavními nepřáteli. Tak moc nenáviděl své revoluční „soudruhy“ a jejich „nesprávný“ výklad víry podle kompaktát. Nicméně mu to nepomohlo.

Jiří z Poděbrad získal v konfliktu jasnou převahu a poté roku 1452 využil nepřítomnosti rožmberských vojsk, které zrovna bojovaly v Rakousích. Přitáhl s plnou silou k Táboru a téměř bez odporu ho obsadil.

TIP: Dobrá volba: Jiří z Poděbrad českým králem

Měšťané sami ještě rádi předali Jiřímu klíče a ten zavřel všechny zbylé radikální kněží pěkně pod zámek. Radikální levice v Čechách definitivně skončila. I katolík Oldřich z Rožmberka uznal porážku. Jiří z Poděbrad se stal zemským správcem s rozsáhlými pravomocemi a pozici si udržel i po nástupu Ladislava Pohrobka roku 1453 na trůn. O pět let později, po Pohrobkově smrti, byl Jiří zvolen prvním českým králem z řad domácí šlechty a stal se uznávaným vládcem dvojího lidu, kališníků i katolíků.

Jeho korunovace dokázala, že u Lipan husitská revoluce neprohrála, ale v konečném důsledku zvítězila ve své umírněnější formě, přijatelné i pro okolní svět.