Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

První světová válka navždy překreslila hranice Evropy, dala vzniknout novým státům a také vydláždila cestu k válce druhé. Šlo o konflikt, ve kterém byly poraženy staré nadnárodní monarchie, a to nejen Rakousko-Uhersko a Německé císařství, ale i Rusko. To sice do války vstoupilo po boku Británie a Francie, ale během bojů se pod tlakem zhroutilo a prošlo hned několika revolucemi.

Monarchové v nemilosti

V Evropě se koncem první světové války rozhodně bylo na koho hněvat. I vládci relativně svobodných zemí jako Německo či Rakousko-Uhersko byli hnáni k odpovědnosti za vtažení svých poddaných do „mlýnku na maso“, ještě daleko hlučnější dav si však žádal hlavu ruského cara Mikuláše II.

Složitý systém předválečných spojenectví totiž znamenal, že mnoho vojáků nešlo do boje s plným pochopením důvodů, proč nastal čas se organizovaně vraždit. Šli vítězit pro svou zem a pro svého panovníka, ovšem právě na něj se pak po měsících v zákopech tím více obracel jejich hněv.

Mizející popularita cara Mikuláše

Pod vedením Mikuláše II. Rusko pokračovalo v zaostávání téměř ve všech ohledech a narůstající míra industrializace tyto problémy daleko více prohlubovala, než řešila. Nepomohlo ani varování v podobě rusko-japonského konfliktu a následné revoluce roku 1905, kdy se ukázalo, že na konfrontaci s vyspělejší částí světa není Rusko ani v nejmenším připraveno. Mikuláš navíc definitivně přišel o pověst „dobrého báťušky“, když výrazněji nezareagoval na masakr Krvavé neděle, při níž bylo vojenskou silou rozehnáno v míru konané procesí.

Převzetí vrchního velení armády carem sice v bojích první světové války nepřineslo žádný zásadní úspěch, ale za tehdejší žalostné materiální situace ruského vojska ani nebylo reálné něco takového očekávat. Carova osoba více chyběla v hlavním městě, kde po dobu jeho nepřítomnosti měla ve většině záležitostí volnou ruku jeho žena, carevna Alexandra se svým oblíbencem, mystikem Rasputinem. Zvláště Rasputin si skrze carevninu důvěru s oblibou vyřizoval účty se svými politickými odpůrci, na což doplácela hlavně ministerstva, jejichž vedení se tak měnila jako na běžícím pásu.

... až se ucho utrhne!

Mikuláš II. fatálně podcenil hlášení o nepokojích, které v únoru roku 1917 zachvátily Petrohrad. Když konečně pochopil povahu protestů, které nežádaly hlavy provinilých ministrů jako při předchozí revoluci, ale abdikaci jeho samého, bylo už pozdě cokoli zachraňovat. Odstoupení už nebyl jeden ze způsobů, ale jediná možnost, jak hněv lidu a carské opozice utišit.

Nově vzniklá dvoukolejná vláda řešila od samého počátku důležitější záležitosti než jak naložit s jedním z reliktů temných samoděržavných věků. Soukromá rezidence v Carském Selu se sice jevila jako vyhovující sídlo pro nouzovou internaci, ale do doby konečného rozhodnutí carské otázky bylo třeba pro rodinu najít trvalejší místo pobytu. Přesto až nová vláda, ustavená v červenci roku 1917 po nepodařeném bolševickém puči, Romanovce odeslala daleko za Ural, do sibiřského města Tobolska, kde jim nehrozilo akutní nebezpečí ze strany radikálních proticarských živlů a kde mohla být jejich přítomnost prozatímní vládou vydávána za určitou formu vyhnanství.

S bolševiky k smrti blíže

Pokud vlády vzešlé z únorové či červencové revoluce kalkulovaly s možností propuštění Romanovců do zahraničního exilu, s nástupem bolševiků k moci možnost odchodu carské rodiny do Velké Británie či kamkoliv jinam padla. Radikální a proticarsky naladění rudí měli od začátku v úmyslu „největšího škůdce celé Rusi“ soudit, odsoudit a popravit. Plány na grandiózní politický proces však bolševikům překazila občanská válka, která uvrhla celou zemi do chaosu.

Pro rudé předáky se nejdůležitějším faktorem při následném nakládání s carem a jeho rodinou stal argument, že nelze dovolit, aby Mikuláš padl do rukou některému z protibolševických vojsk, s jejichž pomocí by se mohl pokusit získat ztracenou moc a sjednotit roztříštěný opoziční odpor. Proto jej i s rodinou nejprve transportovali do bližšího a snáze ubránitelného Jekatěrinburgu.

Když ale začalo hrozit nebezpečí, že i toto město padne do rukou československým legionářům, bylo rozhodnuto o likvidaci cara, jeho manželky i potomků. V noci ze šestnáctého na sedmnáctého července roku 1918 tak bylo ve sklepení jednoho z jekatěrinburských domů zastřeleno či ubodáno bajonety jedenáct osob z řad carské rodiny či jejich služebnictva a jejich zohavená těla tajně pohřbena v nedalekém lese.

Devadesát let nejistoty

Bolševičtí předáci a aktéři popravy ve snaze zamést za sebou stopy šířili množství různých dezinformací, kvůli kterým nebylo od začátku jasné, kdo všechno, popřípadě jakým způsobem ve sklepě domu inženýra Ipaťjeva zahynul. První vyšetřování zahájili bělogvardějci, kteří do města dorazili spolu s československými dobrovolci několik dní po masakru. Ustavená komise, v jejímž čele stál právník Nikolaj Sokolov, však přes řadu zachycených důkazů o smrti carské rodiny nedošla k žádným průkazným závěrům. Sokolov, který musel po vítězství bolševiků emigrovat do Francie, vydal roku 1922 publikaci, v níž shrnul výsledky svého pátrání. Poprvé se tak dostalo na veřejnost prohlášení, že Mikuláš II. s celou rodinou byl bolševiky popraven.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

K dalšímu posunu ve věci pátrání po hrobu carské rodiny došlo až po dlouhých šedesáti letech, kdy místní amatérský archeolog Alexandr Avdonin spolu s historikem a režisérem Gelim Rjabovem objevili lokalitu, v níž velitel popravy Jakov Jurovskij nechal pohřbít těla členů carské rodiny. Nález však bylo možné veřejně oznámit až po rozpadu Sovětského svazu roku 1991. Od té doby pak až do roku 2008 probíhalo množství výzkumů a analýz, které nakonec s pravděpodobností hraničící s jistotou potvrdily, že těla pochovaných osob jsou opravdu ostatky cara Mikuláše, jeho rodiny a služebnictva.