Vyvrácené mýty o středověku: Jak to bylo s vírou v plochou Zemi a kolika let se lidé dožívali?

Fakt, že v českých zemích zavedla povinnou školní docházku (až) Marie Terezie, vám dnes zopakuje skoro každý školák. Domněnka, že do té doby byla většina populace naprosto nevzdělaná, je ale přinejmenším zavádějící. Pravda, v raném středověku bylo běžné, že psát a číst uměli převážně duchovní, kteří se starali o chod panovníkovy kanceláře, postupem času se ale situace začala měnit.

Škola základ života

Při městských farách vznikaly první školy, jejichž učitelé byli obvykle kleriky a zpočátku vychovávali budoucí duchovní. Zaměření těchto ústavů se později začalo dělit podle toho, kde se nacházely. Venkovské školy dále připravovaly žáky na dráhu duchovních, zatímco v těch městských získávaly děti vědomosti, které měly coby budoucí řemeslníci a obchodníci potřebovat k výkonu povolání: číst, psát a počítat.

První edukační etapu představovaly nižší (také obecné či malé) školy, na nichž si děti v češtině či němčině osvojily základní znalosti. Další stupeň vzdělání potom poskytovaly školy partikulární či latinské, které se nacházely v královských (nebo větších poddanských) městech. Studovat na nich mohli i chudí talentovaní žáci, kteří byli zajištěni zejména prostřednictvím testamentů, tedy dobročinných odkazů a nadací. Nejvyšší vzdělání poskytovala univerzita, určená pouze mužům.

Stranou edukačního procesu ale nezůstaly ani ženy. Některé měšťanky vedly účetnictví svých domácností a pomáhaly manželům s chodem řemeslnické dílny či obchodu, takže se čtení, psaní a počtům také potřebovaly naučit. Takové dívky mohly získat potřebné vědomosti doma či u příbuzných, kde braly soukromé lekce, častěji ale spolu s chlapci navštěvovaly veřejné či soukromé školy. Existovaly také dívčí ústavy, umístěné obvykle při klášterech nebo u bekyní. Ty vytvářely světská společenství žen, které nemohly přijmout závazky klášterního života, a někdy se zaměřovaly právě na vedení škol a špitálů.

Šedivý svět

Záběr neomítnutých domů, jejichž obyvatelé oblečení v beztvarých, vyšisovaných a otrhaných hadrech se krčí za prahem, nemůže chybět snad v žádném pseudohistorickém filmu. Středověk ale doslova miloval barvy. Omítku, chránící zdivo před vlhkostí, obvykle pokrývaly pestré fresky, které zvyšovaly prestiž pána domu. I dřevěné táflování (obložení) místností v domech šlechty či měšťanů často neslo pestré vzory, v luxusních rezidencích pak stěny pokrývaly bohatě zdobené látkové tapisérie či koberce.

Stejně tak i kostely doslova překypovaly barvami. Sochy, ze kterých se nám do dnešních dob často dochoval pouze nudný podklad, totiž mívaly polychromovaný nátěr. Lidé se také velice rádi pestře odívali. Látky jasných a sytých barev tedy představovaly velice žádaný obchodní artikl a platilo, že čím měly jasnější a trvanlivější barvy, tím se zvyšovala jejich cena.

Otáčí se Země? 

Tvrzení antických autorů o kulatosti Země přijímali středověcí lidé vcelku bez výhrad. Koneckonců antický kartograf Klaudios Ptolemaios už v roce 150 n. l. zpracoval mapu světa, která s tímto faktem pracovala. Byl ale zastáncem geocentrismu, tedy teorie, podle níž ostatní nebeská tělesa obíhají okolo Země. Právě ta tak měla představovat středobod vesmíru. Tuto představu až v 17. století nahradila teorie heliocentrismu, která staví do středu planetární soustavy Slunce.

Mýtus víry v plochou zemi ve skutečnosti středověkým lidem přisoudili romantičtí beletristé během 19. století. V moderní společnosti se pak začaly šířit další pomýlené teorie. Ty ve druhé polovině 20. století posloužily za základ nejrůznějším konspiračním fámám, podle nichž jsou fotografie Země z vesmíru zfalšované a naše planeta je ve skutečnosti plochá.

Do hrobu ve třiceti? 

Fáma, dle které se lidé ve středověku dožívali jen asi třiceti let, má původ v souhrnném vyjádření mortality, které nerozlišuje jednotlivé věkové kategorie. Nejvyšší úmrtnost hrozila v dětském věku – podle dosavadních výzkumů raně středověkých hradišť na českém území spočívají ve 40 % nalezených hrobů nedospělí jedinci.

I pokud porod proběhl zdárně a dítě se narodilo živé, nemělo zdaleka vyhráno. Nejrizikovější pro něj bylo, pokud mu při porodu zemřela matka, protože ho pak nebylo čím krmit – kojné představovaly (zejména ve venkovském prostředí) silně nedostatkové zboží. Sice bylo možné použít kravské či kozí mléko, existovala ale vysoká pravděpodobnost, že se z něj novorozenec nakazí infekcí a zemře.

Řada dětí také umírala v důsledku konzumace nepřevařené vody. Jednoho roku se v městském prostředí nedožila jedna třetina až čtvrtina dětí, do patnácti let pak zemřela přibližně polovina všech narozených. Zjednodušeně tak platilo, že čím vyššího věku člověk dosáhl, tím měl větší šanci, že se dočká vlastního stáří. Při splnění uvedených podmínek nebylo ani ve středověku neobvyklé dožít se sedmdesátky.

Osidla ďáblova 

Podle bible nesla první žena Eva svůj díl odpovědnosti za prvotní hřích, v jehož důsledku ji s Adamem čekalo vyhnání z ráje. Za trest pak měla rodit děti v bolestech a utrpení. Tento předobraz se stal inspirací pro množství středověkých autorů, kteří ženy s oblibou přirovnávali k „nádobám plným hříchů“.

Ačkoliv některé části Starého zákona ženy tímto způsobem opravdu líčí, Nový zákon vůči nim zaujal o něco progresivnější postoj a jako pomyslný Evin protiklad představil Pannu Marii coby matku božího syna. Marie se stala předobrazem ideálu křesťanky, který ovlivnil urozené vrstvy společnosti v rámci dvorské kurtoazie a galantní vztah rytířů vůči urozeným dámám. Očekávaná služba se tak posunula k dobrovolnému odevzdání se prodchnutému láskou k bližnímu.

V té době se také mnohé ženy dokázaly vymanit z představ o méněcennosti svého pohlaví, čímž dosáhly obdivu u mužů. Příkladem za všechny budiž básnířky, které působily u předních evropských dvorů ve vrcholném a pozdním středověku. První takto doloženou osobou je jistá Marie de France, autorka lejchů (kratších veršovaných poetických děl), která působila ve druhé polovině 12. století na anglickém panovnickém dvoře. 

Pyšní a svéhlaví 

Chování urozených ozbrojenců mělo tradičně vycházet z křesťanských hodnot a optimálně se pojit s ideálem ctnostné morálky, spojené s neustálým vnitřním bojem mezi tím, jaký rytíř je, a jaký by měl být. Ne vždy bylo možné tento ideál sledovat. Tolerovaná (a svým způsobem podporovaná) rytířská pýcha, často spojená se snahou o proslavení, mnohdy vedla k podcenění síly nepřítele, a naopak přecenění té vlastní. Rytíři pak nehleděli na dodržování předem nařízené taktiky a útočili na protivníka individuálně. Ještě méně morálně přijatelné se dnes jeví zabírání majetku protivníka a plenění na jeho území, které bylo ve středověku běžnou (a navíc zcela legitimní) praxí.

Chování ozbrojenců se dále zhoršovalo, pokud bojovali proti nevěřícím, neboť v takovou chvíli se přestali cítit svazováni křesťanskými konvencemi. Za příklad mohou posloužit křížové výpravy do Svaté země, kde se podíleli na vraždění obyvatelstva na dobytém území. Věc zašla dokonce tak daleko, že někteří z nich nebyli ochotni dodržovat sliby dané obráncům, kteří se jim vzdali pod příslibem milosrdenství, protože se jednalo o příslušníky jiné víry. Další se nezřídka uchylovali k praktikám, které bychom dnes nazvali totální válkou či taktikou spálené země. Patřil mezi ně například samotný anglický král Richard Lví srdce, ve své době opěvovaný jako vzor rytířských ctností.

Symbióza vyznání a kultur 

I když se dnes říká, že Evropa je tradičně křesťanská, neznamená to, že by její obyvatelé v jakékoli dějinné etapě vyznávali pouze toto náboženství. Tolerovaní zde vždy alespoň do jisté míry byli židé a část území v průběhu středověku obsadili vyznavači islámu.

Židé se usídlovali v podhradích a v blízkosti klášterů, kde se živili jako obchodníci, peněžníci, řemeslníci a lékaři. Ve městech se naproti tomu směli usazovat pouze ve vyhrazených ulicích, které kvůli tomu byly značně přelidněny. Od prvních křížových výprav do Svaté země ale začalo pod mnoha záminkami (jednou z nich bylo, že podle bible odsoudili na smrt Ježíše Krista) docházet k jejich pronásledování a vyhánění. Postupně se museli podrobit celé řadě omezení, přesto se jim na mnoha místech povedlo úspěšně začlenit do fungování městské společnosti. Podléhali totiž přímo králi a pro jeho pokladnu, do níž odváděli speciální daně, představovali vynikající zdroj příjmů. Na oplátku byli zproštěni městských berních povinností.

TIP: Mýty o středověku: Které omyly patří k těm nejrozšířenějším?

Po arabské expanzi, která znamenala rozšíření islámu mimo jiné na Pyrenejském poloostrově, se zde vytvořila symbióza mezi arabským islámem a židovskou sefardskou větví. Sousedství křesťanů a vyznavačů islámu také vyústilo ve výraznou kulturní výměnu, ačkoliv se po většinu času neslo ve znamení vzájemných bojů.