Vývoj šlechty v Čechách: Jak se stal z rytíře dvořan

Po boku panovníka se do 11. století vytvořila vrstva „nejstatečnějších“, která z jeho pověření hrála v tomto raném státě důležitou roli. Mohlo ji tvořit maximálně několik několik desítek rodů. Vedle Slavníkovců známe z kronik jménem ještě několik z nich (třeba Hrabišice nebo Vršovce). Tehdy ještě byli hrdí na svá slovanská jména. Většina nám jich ale stále ještě zůstává skryta, protože šlechtici až do konce 12. století necítili ještě potřebu vydávat listiny a nechávat si písemně potvrzovat svá práva.

Vedle role bojovníků začali hrát velmožové také úlohu správců panovníkova majetku. Z učebnic známe pojem hradská soustava. To v praxi znamenalo, že panovník spravoval zemi prostřednictvím hradisek (vzácně i prvotních hradů) a kolem nich utvořených obvodů. Takový obvod se nazýval latinsky beneficium a byl s ním spojen výhodný úřad beneficiáře. Tyto úřady svěřoval český kníže do rukou svých velmožů. S tím souvisela správa daného obvodu, tedy četné povinnosti včetně vybírání poplatků, ale také výhody a výdělky. To už je jakýsi základ pozdějšího pozemkového vlastnictví šlechty. V této době to však stále byl majetek panovníka.

Kníže byl na svém území téměř absolutním vládcem, který měl v podstatě moc nad životem a smrtí všech lidí. Měl být ztělesněním spravedlnosti, a mohl vyhnat či povýšit koho se mu zachtělo. Beneficia nebyla dědičná a panovník mohl kdykoliv podle své libovůle správce vyměnit, což také často dělal. Na oplátku měli velmožové jedno důležité právo, na němž si mimořádně zakládali – volit knížete. Podle tradice to však mohl být pouze někdo z rodu Přemyslovců a v praxi to často fungovalo tak, že si vládnoucí kníže nechal volbou potvrdit svého nástupce ještě za svého života.