Vyhnanec králem: Móric Beňovský se údajně stal vládcem Madagaskaru

Matúš Móric Michal František Serafín August Beňovský (1746–1786) se narodil roku 1746 ve Vrbovém (tehdy Verbó) na západním Slovensku. Ve svých Pamětech z roku 1790 však jako datum narození uvádí rok 1741, aby se učinil starším a mohl zveličit své vojenské zkušenosti. Rozpor mezi sebeprezentací v ne příliš důvěryhodném díle a prameny doložitelnou skutečností je pro popis jeho života typický a možná právě tahle provokující neuchopitelnost dělá Beňovského tak uhrančivou postavou. 

Jeho otcem byl Samuel Beňovský, plukovník hulánů rakouské armády, matkou Anna Rozália rozená Révayová, pocházející z uherské baronské rodiny. Móric byl nejstarším ze čtyř potomků, kteří z tohoto svazku vzešli, v rodině nicméně žily ještě další děti z předchozího manželství jeho matky. Majetkové spory s nevlastními sourozenci se později staly hybnou silou Beňovského životních zvratů. 

Válečník a vězeň 

V mládí navštěvoval Móric Beňovský piaristickou kolej ve Svätém Juru u Prešpurku, jinak o jeho životě až do roku 1765 mnoho nevíme. V Pamětech sice zmiňuje účast v sedmileté válce (1756 až 1763), jeho účast v ní ale pramenné výzkumy prokázaly jako smyšlenou. V roce 1765 se nicméně pokusil násilím převzít majetek po své matce v Hrušovém, který držela jedna z jeho nevlastních sester s manželem. Za tento čin byl povolán před soud a odsouzen na dva měsíce vězení. Před trestem uprchl mimo pravomoc uherského království buď do Polska, nebo do spišských měst, která byla již od středověku v zástavním držení Polska. Na jaře 1768 se oženil s dcerou řezníka ze Spišské Soboty Annou Zuzanou Hönschovou a v prosinci toho roku se jim narodil syn Samuel. 

V této době se Beňovský zapojil do povstání takzvané Barské konfederace. Jednalo se o svaz polské šlechty, jehož cílem bylo sesadit krále Stanislava II. Poniatowského a vymanit tak Polsko z ruského vlivu. V dubnu 1769 byl Beňovský v bojích na území dnešní Ukrajiny zajat a skončil v ruském vězení v Kazani. Z Kazaně se mu podařilo uprchnout a dostal se do Petrohradu, kde byl znovu zajat a odeslán do vyhnanství až na dalekou Kamčatku. O těchto dobrodružstvích nemáme jiné doklady než jeho nespolehlivé Paměti, jisté však je, že se v září 1770 ocitl v Bolšerecku, administrativním centru ruské Kamčatky. 

Netrvalo dlouho a Beňovský se stal vůdcem rebelie, při které se v květnu 1771 skupina povstalců zmocnila lodi Svatý Petr a Pavel. Jen menší část z nich tvořili vyhnanci a vězni typu Beňovského, většinou šlo o obyčejné osadníky včetně několika žen. Mezi nimi byla též dcera velitele Bolšerecku Afanasia Nilovová, která se s Beňovským zasnoubila. Její otec Grigorij Nilov byl při rebelii zabit. Později Afanasia z historických záznamů mizí, koneckonců Beňovský již byl ženatý s Annou Zuzanou Hönschovou, a jakmile by se vrátil „do civilizace“, další žena by byla pouze překážkou. 

Cesta Tichomořím 

Loď vzbouřenců, naložená proviantem, ale hlavně kožešinami, které chtěli využít k obchodování, vyplula po řece Bolšaja a zamířila na volný oceán. Zde začíná nejtajemnější a rovněž nejpochybnější část Beňovského dobrodružství. Podle svého vlastního vyprávění se vydal severovýchodním směrem do severního Tichomoří, na Aleuty, do Beringova moře a na pobřeží Aljašky. Jedná se však o obrovskou vzdálenost v nebezpečných, málo prozkoumaných vodách. Loď nebyla pro podobné dobrodružství vhodná ani patřičně vystrojená, ale hlavně nikdo z účastníků neměl odpovídající mořeplavecké vzdělání či zkušenosti. 

Je tedy pravděpodobnější, že se výprava vydala jihozápadně, přes Kurily k známějším, obydleným a civilizovaným končinám Japonska a Číny. Japonsko ale bylo během tzv. období Edo (1603 až 1867) bylo cizincům uzavřeno. V roce 1641 byli všichni cizinci z Japonska vykázáni a nadále byl přístup povolen pouze Nizozemcům na ostrůvku Dedžima v Nagasackém zálivu. Beňovského loď přesto v červenci 1771 přistála v Sakinohamě na ostrově Šikoku a poté na jednom z ostrovů v souostroví Rjúkjú, kde obchodovala s dovezenými kožešinami. 

Další zastávkou byl Tchaj-wan. Zde se výprava zapletla do místních sporů. Pouze západ ostrova reálně ovládala čínská administrativa, zbytek byl v rukou různých skupin domorodců. Beňovský se nejprve vmísil do několika šarvátek, ve kterých jeho lidé zabili řadu zdejších obyvatel, a potom pomohl místnímu princi Huapovi v boji proti Číňanům, za což byl bohatě odměněn. Leč líčení dobrodružství na Tchaj-wanu je badateli rovněž zpochybňováno. 

Nakonec výprava dosáhla asijské pevniny a 22. září 1771 se octla v Macau, obchodní stanici v té době již využívané Portugalci. Beňovský tu prodal loď a zbývající kožešiny a pro zbytek přeživších vzbouřenců (řada z nich cestou zemřela na nemoci či podvýživu) zaplatil dopravu přes Île-de-France (dnešní Mauricius) a Madagaskar do Evropy. Z 96 lidí, kteří v květnu 1771 opustili Kamčatku, jich v červenci 1772 do bretaňského přístavu Lorient doplulo 26. 

Ve francouzských službách 

Francie jako koloniální mocnost dost utrpěla v nedávné sedmileté válce, a tak úvahy o dalším možném koloniálním rozmachu byly spíš opatrné, i když nepochybně lákavé. Beňovský vzbudil v Paříži velkou pozornost informacemi o Dálném východě a snažil se zaujmout také popisem snadno dobyvatelného Tchaj-wanu. Nakonec jej ministr zahraničí vévoda de Aiguillon a ministr námořnictví markýz de Boynes vyslali založit obchodní stanici na Madagaskar v Indickém oceánu, kde již Francie ovládala nedaleký Île-de-France. 

Francouzská výprava dorazila na Madagaskar v listopadu 1773. Obchodní stanice byla zřizována v zálivu Antongil na východním pobřeží, budovatelské úsilí však provázely především nesnáze: řada účastníků během prvních měsíců zemřela na nejrůznější nemoci a vázly jakékoli snahy o obchodní domluvy s obyvateli Madagaskaru. Situaci nepomáhali ani francouzští úředníci na Île-de-France, kteří Beňovskému neposkytovali žádnou vyžádanou pomoc a jen na něj do Paříže posílali stížnosti.

Sám Beňovský ovšem královský dvůr zásoboval informacemi o postupu sbližování s místními vládci, stavbě nového města Louisbourg, vysoušení močálů, zakládání plantáží, budování cest i nemocnice a dalších civilizačních výdobytcích. Když v roce 1776 dorazila na Madagaskar vládní komise, aby situaci prověřila, nic moc z popsaného nenalezla. 

A jak to bylo s onou volbou madagaskarským králem, která dodnes probouzí značně romantické představy? Jde opět o informaci pouze z Beňovského Pamětí. Podle nich jeho příchod a působení korespondovalo s kmenovou věštbou o návratu potomka posledního panovníka jednotného ostrova, a proto se mu podařilo dosáhnout titulu velkého krále (ampansakabe), nadřazeného ostatním vládcům. 

Dobrodružství za každou cenu 

Krátce po návštěvě komise Beňovský Madagaskar opustil. Po návratu do Paříže v dubnu 1777 byl navzdory zjevnému debaklu své expedice vyznamenán francouzským vojenským Řádem svatého Ludvíka a povýšen do hodnosti generála. Znovu se pokoušel získat podporu a finance pro další dobrodružství na Madagaskaru, a když neuspěl, vydal se do své vlasti – habsburské monarchie. Nejprve opět vstoupil do armády a v hodnosti plukovníka krátce bojoval ve válce o bavorské dědictví (takzvané bramborové). V Uhrách pro rodinu zakoupil zámek v Beckovské Viesce a od císařovny Marie Terezie obdržel titul hraběte. 

Po odchodu z armády se snažil zaujmout císařský dvůr obchodními a koloniálními plány. Nejvíce pozornosti věnoval projektu vybudování vojensko-obchodní stanice v severojadranském Fiume (dnes Rijeka), ze kterého však nic nevzešlo. Koncem roku 1781 se tedy Beňovský opět vrátil do Paříže. Zde se stýkal s Benjaminem Franklinem (1706–1790), v té době americkým vyslancem ve Francii, kterého mimo jiné požádal o doporučující dopisy, jež by mu usnadnily působení v USA. 

Díky nim se potom ve Spojených státech amerických dostal do nejvyšších kruhů, kde se snažil nabídnout své vojenské služby vrchnímu veliteli kontinentální armády, generálu Georgi Washingtonovi. Americká válka za nezávislost se ovšem chýlila ke konci, a proto byl zdvořile odmítnut. Na jaře 1783 se v Paříži naposledy pokusil oživit francouzský zájem o působení na Madagaskaru, avšak neuspěl, a v létě se proto rozhodl zkusit štěstí ve Velké Británii. Souběžně s britskou vládou kontaktoval také císaře Josefa II. Obě mocnosti paralelně se snažil získat pro dobrodružnou výpravu na africký ostrov, ale ani nedůvěřivé Brity, ani extrémně praktického císaře návrh nezaujal. 

Soukromá společnost 

Když vyčerpal možnosti do projektu zainteresovat některý stát, nezbývalo mu než akci podniknout jako soukromá osoba. V Londýně se spojil s vědcem portugalského původu Jeanem Hyacinthem de Magellan (1722–1790, potomek známého portugalského mořeplavce Magalhãese), který se stal podílníkem nově založené soukromé obchodní společnosti. Současně mu Beňovský svěřil právě dokončenou druhou verzi svých Pamětí, které Magellan později publikoval. Kromě něj měla společnost ještě několik dalších podílníků, díky jejichž podpoře se Beňovský mohl znovu vydat do Ameriky. Záměrem společnosti byl totiž obchod s otroky, pro který Spojené státy americké stále představovaly největší odbytiště. 

Po připlutí do Baltimoru se do obchodní společnosti zapojili další účastníci a byla vypravena loď Intrepid, která vyplula v říjnu 1784. Po mnoha peripetiích dorazila v červnu 1785 na Madagaskar, kde se na severozápadním pobřeží expedice střetla s domorodci. Beňovský s několika společníky byl od té chvíle pokládán za mrtvého a loď se zbytkem výpravy odplula do Mosambiku. Později se však vynořil na opačné straně ostrova, kde se snažil navázat na své předchozí aktivity. To rozzuřilo francouzskou koloniální správu z Île-de-France, která vyslala trestnou výpravu, jež dobrodruha Mórice 23. či 24. května 1786 v Angonsty (dnes Ambohitralanana) na severovýchodě ostrova v boji zastřelila.

Manželka Anna Zuzana v té době pobývala v Baltimoru, kam s Beňovským při posledním přesunu přicestovala. Byly s ní též jejich dvě dcery (prvorozený syn Samuel a druhý syn Charles zemřeli v dětském věku). Po zprávě o manželově smrti se vrátila do Evropy a žila v uherské Beckovské Viesce. Svého dobrodružného muže přežila o 40 let.