Výchova malé Marie Terezie: Katechismus, cizí jazyky a operní árie

Marie Terezie prožila své dětství na vídeňském dvoře. Narodila se ve čtvrtek 13. května 1717 ve Vídni dvaatřicetiletému panujícímu císaři a králi Karlu VI. a jeho pětadvacetileté manželce Alžbětě Kristině. Rodiče oslavili její narození tím, že kostelu v poutním místě Mariazell věnovali sošku děťátka z ryzího zlata. Poněkud zvláštní byla skutečnost, že váha sošky odpovídala váze prvorozeného dítěte císařského páru, maličkého prince Leopolda Jana, který zemřel rok předtím ve věku několika měsíců.

Křtiny hodné císařského rodu

Pro dceřiny křtiny odehrávající se v Rytířském sálu vídeňského Hofburgu nechali přivézt vodu až z Jordánu, u jehož břehu Jan Křtitel pokřtil Ježíše Krista. Okolo drahocenné a drahokamy posázené křtitelnice stály nejvzácnější vídeňské relikviáře s Ježíšovou krví, trnem z jeho koruny, jeho nehtem a dalšími relikviemi. Maličká princezna Marie Terezie projevila odhodlání již během tohoto slavnostního okamžiku, neboť po polití studenou vodou se vzteky rozeřvala z plných plic. Přestala až poté, co ji uložili do skvostné kolébky. Dostala jména Marie Terezie, která nosila například otcova neprovdaná a zapomenutá sestra či otcova sestřenice, španělská infantka, provdaná za krále Slunce – Ludvíka XIV. 

Dcera místo syna

Rodiče chovali k malé princezničce něžné city, nicméně zcela v duchu 18. století. Osobně se o ni nestarali, ale zahrnuli ji blahobytem, který zajišťovalo dostatečné množství služebnictva. Rodiče se občas zjevili jako andělé a radovali se, jak holčička roste a jaké činí pokroky. S matkou hovořila Marie Terezie zásadně francouzsky, zatímco otec zase preferoval němčinu.

Základním problémem ve vztahu mezi Marií Terezií a jejími rodiči nebyla strohá španělská etiketa, ale zklamání, že se jim narodila dcera. Po smrti prvorozeného syna se rodiče upnuli na sen zplodit mužského dědice. Karel VI. proto nechal vymalovat ložnici, kde manželku co nejčastěji navštěvoval, odvážnými milostnými výjevy. Spíše než o projev vášně se však jednalo o vytvoření vhodných podmínek pro splnění „povinnosti“.

Císařovna Alžběta Kristina neúnavně podstupovala jednu zaručeně účinnou léčbu či lázeňskou kúru za druhou, nechala se vodit za nos různými jasnovidci, mastičkáři a jinými šarlatány a pochopitelně utratila spoustu peněz za dary kostelům, klášterům a kaplím v zoufalé snaze vymodlit si od nebes syna.

Také často pobývala v Karlových Varech, proslavených již tehdy blahodárnými účinky tamějších minerálních vod. Poslední dítě Karlovi porodila v roce 1724, poté již přestala doufat, že se jí poštěstí mít syna. Své zklamání, že selhala jako matka i naděje celé dynastie, utápěla v alkoholu. Poté císař svou „bílou Lízu“, jak spanilé manželce pro její bledost v mládí přezdíval, již tolik nevyhledával. O státních záležitostech se s ní sice neradil, ale staral se o ni láskyplně. To mu nicméně nebránilo najít si mezi dvorními dámami několik milenek. 

Vzdělání hodné arcivévodkyně

Marie Terezie vyrůstala obklopena pompézním barokním dvorem sešněrovaným španělskou etiketou, přesto se jí dařilo projevovat se jako normální malé dítě. Říkalo se, že když šestiletá arcivévodkyně sledovala z balkonu procesí, které vedl její otec oblečený v honosném dvorském španělském hávu, s kloboukem plnou pavích per, jakmile ho poznala, s nadšením začala křičet: „Tati, tati, jak ti to sluší!“

Ve Vídni se i proto stala velmi oblíbenou a obyvatelstvo ji dojemně nazývalo „Resl“ (Rézi). Zdravé, živé a veselé Marii Terezii se jako habsburské princezně dostalo tradiční výchovy. Ta se soustředila primárně na náboženství, které hrálo po celý její život důležitou roli.

Jako pobožná a přesvědčená katolička denně navštěvovala mši svatou, v neděli a o svátcích dokonce dvakrát denně. Přísně dodržovala všechna náboženská pravidla a byla vedena k vroucně oddané a dobročinné zbožnosti. Také ráda navštěvovala poutní místa – k jejím nejoblíbenějším patřilo štýrské Mariazell, kde uchovávali sošku Panny Marie nazývanou „Velká matka Rakouska“. Pro pražské Jezulátko (původně španělskou sošku, kterou do Prahy přivezla roku 1603 Polyxena z Lobkovic, provázela od jejího veřejného vystavení roku 1628 pověst zázračné moci) sama vyšila obleček a štědře obdarovala mnoho kostelů.

Princeznu vzdělávali soukromí učitelé. Kromě základních předmětů jako psaní, čtení či počty se ještě učila zeměpis a dějiny. Výuku církevních a světových dějin zajišťoval člen jezuitského řádu. Dále se učila latinsky, francouzsky, italsky, ovládala i základy maďarštiny a španělštiny. Naštěstí měla podobně jako většina Habsburků velké nadání na jazyky. U vídeňského dvora se mluvilo hlavně italsky a později francouzsky, ale pokud bychom měli jeden jazyk označit za její rodný, rozhodli bychom se pro němčinu, respektive vídeňský dialekt. Její písemný projev byl však plný gramatických chyb. Německy hovořilo nejvíce jejích poddaných v českých, rakouských a německých zemích.

Marie Terezie měla také výtvarné nadání a ráda malovala. Velký důraz se kladl i na výuku hry na klavír, tance, zpěvu, hudby a jízdy na koni. Marie Terezie se nestyděla zpívat a hrát divadlo před publikem a ráda až do úmoru tančila. Měla pěkný sopránový hlas a zvládala i obtížné operní árie. Její radost ze života ji nutila nevynechat v mládí ani jeden maškarní bál, ples či jinou slavnost. Naopak si neoblíbila lov, ale vždy se těšila na projížďky na koni a na pobyty v přírodě. Po celý život stejně jako Ludvík XIV. (bratranec jejího dědečka) trvala na tom, aby byla v místnostech, kde přebývala, otevřená okna.

Krása a šarm bez zkušeností?

Otec se ji kupodivu nepokusil zasvětit do tajů politiky, státní správy či vedení válek. Ačkoliv bylo jasné, že po něm nastoupí na trůn, neúčastnila se zasedání tajné rady ani dalších grémií, neobjížděla země rakouského soustátí ani nestudovala právní dokumenty. Byla to otcova vina, že ji nepřipravil na zvládnutí enormně těžké role, která na ni čekala.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Nedostatečnou přípravu na vládu později popsala: „Zkušeností a znalostí tolik potřebných pro vládnutí tak různorodým a geograficky rozdílným zemím jsem měla velmi málo, protože si to můj pan otec nepřál, ani mě nikdy neseznámil s fungováním zahraničních nebo domácích záležitostí.“

Nutno dodat, že její otec by asi nebyl ideálním učitelem státovědy. Sám zůstával po celý život v zajetí zastaralých představ o poslání svého rodu, výlučnosti katolické církve a pedanticky lpěl na dvorské etiketě. Přitom mu chyběl potřebný přehled a jasná politická linie.