Vražda na maškarním plese: Okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III.

Na počátku 18. století zažilo Švédsko i jeho král Karel XII. (1682–1718) pád z Olympu. Po porážce v mrazivých ruských pláních se z obávaného severského lva stal uprchlík, jehož nakonec při obléhání jedné dánské pevnosti zastřelili nejspíše vlastní lidé. Poté stavové dosadili na trůn jeho sestru Ulriku Eleonoru, zbavili ji neomezené vlády a přiměli uzavřít mír s Ruskem, který Švédsko připravil o pobaltské provincie i velmocenský status. 

Po další katastrofální válce s Ruskem byl v roce 1743 Švédům jako následník vnucen holštýnsko-gottorpský vévoda Adolf Fridrich (1710–1771). Kdyby ho nezvolili, přišli by o celé Finsko. Netečný a nerozhodný monarcha se sice stal loutkou v rukou stavů, ale získal úctu poddaných svou dobrosrdečností, pěkným vztahem k dětem a svým neškodným koníčkem – výrobou tabatěrek. Dvořané ho litovali, neboť byl pod pantoflem své samolibé a naduté manželky, sestry Fridricha Velikého, Luisy Ulriky.

Král jen velmi nerad schválil sňatek svého nejstaršího syna Gustava (1746–1792) s princeznou Žofií Magdalenou, neboť pocházela z nenáviděného Dánska a byla sestrou šíleného krále Kristiána VII.

Gustaviánská éra

Gustav byl inteligentní, výřečný, přátelský, laskavý, ctižádostivý a činorodý, nicméně se nevyznačoval skutečnou vytrvalostí či schopností ovládat se. I proto nečekalo Gustava a Žofii Magdalenu klidné manželství. Majestátní, důstojná, leč velmi upjatá princezna se v manželově přítomnosti chovala bázlivě až křečovitě. Nesdílela jeho nadšení pro literaturu či umění, nejvíce času trávila starostí o nejnovější módní kreace. Příliš jemný Gustav jí svým femininním šarmem těžko mohl imponovat. Upřímně řečeno, ani se o to nesnažil, choval se k ní afektovaně a chladně. Každý žil ve vlastním světě, nesdíleli spolu zájmy ani lože. U dvora se ani nepočítalo s tím, že by se jim narodilo dítě. V tomto ohledu spoléhali na Gustavovy sourozence, vévody Karla a Fridricha.

V roce 1771 se král Adolf Fridrich ujedl k smrti a na trůnu ho nahradil jeho pětadvacetiletý syn, Gustav III. Nový panovník provedl o rok později nekrvavý státní převrat, obnovil absolutismus a ukončil nadvládu stavů stojících pod ruskou ochranou. Pruský král to komentoval slovy: „Švédsko sice změnilo vládní formu, ale na síle nezískalo.“

Gustaviánská éra začala ve znamení osvícenských reforem, v jejichž rámci byla vyhlášena úplná svoboda vyznání, zrušeno mučení i trest smrti, omezen počet náboženských svátků i robota, deklarována svoboda tisku a upevněna měna. Panovník se stal členem svobodných zednářů, psal historické práce a významně podporoval kulturní život, rozvoj věd a umění.

Munckova aféra

Královna Žofie Magdalena se na těchto politických a společenských změnách nepodílela. V osobním životě trpěla manželovým nezájmem. Gustav se pokusil o smíření až v polovině sedmdesátých let 18. století, kdy začal navštěvovat její ložnici. Zanedlouho se roznesla zpráva, že královna čeká dítě. 

V této době věnoval monarcha také velkou pozornost pohlednému vrchnímu podkonímu – Adolfu Fredriku Munckovi, kterému v dopisech psal: „Pospěš si, protože po tobě velice toužím (...) Ačkoliv jsem ti nepsal, můj sladký Muncku, přesto neuplynul ani den, kdy bych o tobě nemluvil nebo na tebe nemyslel.“ Král si Muncka skutečně velmi oblíbil a zahrnoval ho dary a přízní. Začalo to portréty panovnického páru, pokračovalo povýšením na svobodného pána, zemského hejtmana a udělením nejvyššího rytířského řádu Serafínů. Dvořané si proto šuškali o tom, že Munck je jeho milenec. Jiní tvrdili, že ho doprovázel i do královniny ložnice, kde ho buď zastoupil, nebo stál za plentou a radil nezkušenému vladaři, jak si počínat. 

Po narození Gustavova jediného syna v roce 1778 královna-matka oznámila, že nepřipustí, aby si nárok na trůn činil nějaký Munckův bastard. Jakmile se o tom král dozvěděl, rozzuřil se a matce vyhuboval. Spolu s bratry a sedmi říšskými rady ji donutil podepsat prohlášení, že pomluvy o královnině poměru s vrchním podkoním považuje za nepravdivé a neodůvodněné. Munck se nejvyšší přízni mohl těšit ještě skoro deset let, stal se hrabětem a vysokým úředníkem. Nakonec byl usvědčen z falšování peněz, donucen odejít do exilu a nahrazen jiným „oblíbencem“ – baronem Hansem Henrikem von Essenem. Nicméně dodnes nelze odpovědět na otázku, co se tehdy v královském paláci skutečně dělo. Historikové nemají k dispozici jednoznačné prameny, čtenáři nechť se proto sami rozhodnou, zda byl Munck „poradcem“ či milencem, a pokud, tak koho.

Zárodek spiknutí

Gustav III., hnán sny o obnovení velmocenského postavení své země, se několikrát setkal s ruskou carevnou Kateřinou II. Velikou. Namlouval si, že ji okouzlil. Ale nadšení z carevny ho rázem přešlo, když se nedočkal podpory svých plánů na dobytí Norska. Jeho zahraniční politika vyvolala mezi stavy značnou nelibost a král se s opozicí chtěl vypořádat tím, že dosáhne válečného triumfu. V roce 1788 proto zaútočil na Rusko, ale jeho flotila neuspěla, Dánsko se postavilo po bok carské říši a v této takzvané divadelní válce Gustava III. nakonec zachránily neurozené stavy. Umožnily mu vypořádat se s Dány, šlechtickou opozicí a nakonec i s Rusy. 

Vypuknutí Velké francouzské revoluce ale přimělo Kateřinu II. i Gustava III. uzavřít mír, obnovit „přátelství“ a v roce 1791 sjednat vojenský spolek. Král marně snil o tom, že se postaví do čela novodobé „křížové“ výpravy proti revoluční Francii.

Válka proti Rusku, ústupky měšťanům a sedlákům, protežování Muncka a autokratické projevy přispěly k posílení kritiky panovníka mezi aristokracií. V zimě 1791–1792 vzniklo spiknutí, jehož cílem bylo zavraždit „tyrana“, zreformovat způsob vlády a zabránit vypuknutí další válečné řeže. Konspirace, která zachvátila celou zemi, měla proběhnout za pomoci stockholmské posádky a dělostřelectva. V čele stáli generál, baron Carl Fredrik Pechlin a bratři Jacob a Johan von Engeströmovi. Jako vykonavatel „rozsudku“ se nabídl gardový důstojník, devětadvacetiletý Jacob Johan Anckarström, jehož Gustav osobně urazil. 

Dominové na scéně

Dne 16. března 1792 se měl král zúčastnit maškarního plesu ve stockholmské Opeře. Anckarström a jeho druzi se tam též vydali, aby uskutečnili svůj plán a zbavili zemi tyrana. Strážnému u dveří bylo hned nápadné, že do sálu vstoupilo alespoň devět – podle jiného svědka to mělo být dokonce šestnáct – mužských osob ve zcela identickém kostýmu Domina, tedy v plášti s kapucí a maskou na obličeji podle jedné z postav commedie dell´arte. To bylo vzhledem ke slavnosti, která se má vyznačovat co největší pestrostí a nápaditostí, neobvyklé. Pro Anckarströma a jeho společníky ale kostým Domina představoval poznávací znamení spoluspiklenců mezi několika stovkami zpívajících, tančících a debatujících lidí. 

V té době se král s několika přáteli již nacházel v budově Opery, právě večeřeli v Sále královské gardy. Když se večeře chýlila ke konci, doručil službu konající komoří králi dopis, který jej hned otevřel a přečetl si ho. Jednalo se o anonymní varování před atentátem, ve kterém stálo: „Nenávidím Vás, Sire, ale úkladná, zákeřná vražda se mi protiví.“ Panovník si jej po přečtení zastrčil do kapsy, a až po dezertu jej ukázal svému favoritovi Essenovi. Toho list velice rozrušil. Essen proto požádal panovníka, aby na ples nechodil. Král mu odpověděl: „Mají si tedy myslet, že mám strach?“

Essen se proto krále snažil přesvědčit, aby si pod oblečení alespoň oblékl brnění. To panovník také odmítl a vyzval svůj doprovod k odchodu na maškarní ples. Vzal si masku, nasadil třírohý klobouk a oblékl tenkou benátskou pláštěnku z černého taftu. Přesto nebylo příliš složité ho identifikovat, neboť pláštěnka, volně visící z ramen, odhalovala pohled na řádové hvězdy obsypané brilianty, které se mu blyštěly na prsou.

Střelba na plese

Král se odebral do královské lóže, odkud měl výborný výhled do divadelního sálu a současně byl hostům na očích. Tam stál téměř čtvrt hodiny a poté pronesl k Essenovi: „Nyní měli možnost vystřelit! Pojď, jdeme dolů, maškarní bál vypadá skutečně vesele a zábavně.“ Asi dvacet minut před půlnocí se začal připravovat ceremoniální vrchol bálu. Král vstoupil na divadelní scénu, jež ho vedle panovnické moci po celý život fascinovala nejvíce. V doprovodu Essena se vydal skrumáží pážat, herců a návštěvníků plesu ke svému soukromému salonu.

Orchestr se právě dostal k sedmému tanci. V té chvíli Gustava obstoupilo pět mužů v kostýmech Domina. Jeden z nich pronesl: „Dobrý večer, krásná masko!“, načež spiklenec Anckarström pozvedl ruku s pistolí a zamířil králi na srdce. V tom okamžiku se ale Gustav zastavil, aby pozdravil známého, a pootočil se proto na stranu. To vyvedlo Anckarströma na zlomek sekundy z míry, což stačilo na to, aby paže se zbraní lehce poklesla, nicméně ne dost na to, aby mohl zadržet rozhodující pohyb ukazováčku. Výstřel zaslechli jen lidé, kteří stáli v jeho bezprostřední blízkosti, pro všechny ostatní zábava na plese pokračovala. Jeden člen orchestru – trumpetista – přesto zaslechl zvuk, který neodpovídal partituře, přesně mezi třináctým a čtrnáctým taktem tance, a zaznamenal si to klikyhákem mezi notami.

Král se zapotácel, musel se opřít o Essena a francouzsky pronesl: „Chyťte toho, kdo mě zranil!“ Po chvíli prohlásil: „Cítím se slabý, odneste mě do mého pokoje!“ Ve stejném okamžiku začali spiklenci křičet: „Hoří!“, což vyvolalo paniku v sále, takže se jim podařilo uprchnout. Králův osobní pobočník ale vydal rozkaz uzavřít dveře a prohledat všechny hosty předtím, než opustí sál. Okamžitě potom se na místo dostavil policejní šéf a nařídil, že všichni musí odložit masky a jejich jména budou zapsána.

Zraněný tyran

Krále odnesli do salonu, kam se neprodleně dostavili lékaři a prohlédli mu ránu. Střela pronikla do spodní části zad nad kostrč, kde způsobila poměrně malý otvor. Ale vzhledem ke skromným možnostem tehdejší medicíny museli lékaři před tímto navenek téměř nedramatickým nálezem kapitulovat. Odstranit kulku nedokázali. Mohli jen doufat, že se rána zanítí a bude silně hnisat, aby se střela vyplavila.

Uprostřed vyděšených, hysterických dvořanů zachoval Gustav III. naprostý klid. Když ho nesli na lenošce do kočáru, který ho měl převézt přes most do zámku, poznamenal panovník protestantské země ironicky: „Nyní mě nesou jako skutečného papeže!“ Gustav III. zemřel po dvou týdnech krutých bolestí na následky otravy krve ve čtvrtek 29. března 1792 ve své ložnici ve Stockholmském zámku. Jeho poslední slova byla: „Jsem tak ospalý, chtěl bych si jen trochu odpočinout.“

Vyšetřovatelé atentátu se brzy dostali Anckarströmovi na stopu. Byl zatčen hned následujícího rána a vinu přiznal již během prvního výslechu. Odmítl ale udat své spolupachatele. Nepomohlo ani třídenní bití pruty. Anckarström byl odsouzen k veřejné popravě a stal se vlastně obětním beránkem. Poprava se konala 27. dubna 1792 na Šibeničním vrchu v městské části Hammarbyhöjden. Později se podařilo najít i další spiklence, kteří však byli odsouzeni pouze k vězení nebo vyhnanství.