Vpád barbarů: Kolaps Římské říše odstartovalo stěhování národů

V průběhu čtvrtého století našeho letopočtu už nemůžeme hovořit o Říši římské jako o rozpínajícím se impériu, ale spíše jako o nemocném a unaveném obrovi. Jeho velikost ho tíží, a celá mocná země se bortí vlastní vahou. Dávno už v mapách neplatí kdysi ostře rýsované linie, dosažené výboji, kam sahá moc Říma a kde začíná území barbarů. V příhraničních oblastech dochází ke sloučení a splynutí okrajových provincií o území spřátelených nebo přivtělených kmenů, a tato krví draze vykoupená půda je stále velmi nestabilní. Daleko za hranicemi navíc dochází k událostem, ze kterých vyplynou poslední kapitoly historie celé říše. Kolem roku 370 totiž začne éra stěhování národů, a Řím na ni rozhodně není připraven.

Metla jménem Hunové

Do Evropy přichází Hunové, a jsou pro svět horší metlou, než kdy byli všichni „barbaři“ dohromady. Číňané kvůli Hunům vystavěli svou Velkou zeď, postavit se jim dokázali i Peršané, ale všechny ostatní lavina těchto nájezdníků ze Střední Asie smete.

Hunové plení jednu říši za druhou, zotročují, vraždí. A tak se všichni, kteří jim stojí v cestě, dávají do raději pohybu. Kmeny i celé národy. Stejný osud potká i kdysi mocné Góty, kteří se rozhodnou přesunout svá sídla za Dunaj, tedy na území Říše římské. A to je trochu problém: římští občané mají totiž jen pramalý zájem na tom, aby se jejich balkánské provincie zalidnily přivandrovalými cizáky. Na výběr ale nemají. V Moesii, tedy na území dnešního Srbska a Bulharska, totiž není dostatek legií, které by jim v takovém příchodu mohly zabránit. Gótští Tervingové a Gerutungové se tak zvolna usazují na území, kde nejsou právě vítáni.

Římské říši, administrativně rozdělené na východní a západní polovinu, tehdy vládnou dva císaři. A zrovna Flavius Julius Valens, který by měl situaci s nově příchozími řešit, je na válečném tažení. Snaží se proto neúspěšně uklidnit místní, že příchod Gótů je pro celou zemi vlastně požehnáním.

Sliby o tom, že: „Rozšíří naše řady, posílí vojenské šiky, přinesou více daní do státní pokladny.“ však zůstanou nenaplněny. Gótů totiž nepřichází stovky, ale desetitisíce. A jejich dosavadní představa o životě v bohaté římské říši se rozchází s realitou. Konkrétně právě balkánská provincie Moesie je římskou administrativou zkorumpovaná, a jídla pro nezvané nově příchozí se tu rozhodně nedostává. A pak si Góti začnou brát sami, co potřebují. Nepřišli sice dobývat, hledali jen bezpečí, ale nyní sami drancují a loupí.

Adrianopole: začátek konce

Císař Valens hraje o čas, potřebuje připravit svá vojska. Pokusí se proto o vyjednávání i krvavou lest. Jeho snaha pobít vůdce Gótů v Marcianopoli však nevyjde, a z diplomaticky řešitelného sporu vznikne regulérní válka. Za chvilku doslova hoří celý Balkán. Co se dá dělat? Vyřešit to mají ty nejlepší povolané římské legie, zocelené z bojů v Arménii. A rozhodnout o budoucím osudu východu Římské říše má bitva u Adrianopole. Právě tam jsou 9. srpna 378 Gótové vedení Fritigernem soustředění v táboře na vyvýšeném místě za hradbou svých vozů.

Valens sem pospíchá, je si jistý vítězstvím. Na jeho straně totiž možná stojí až 40 000 bojeschopných mužů, z nichž asi třetina patří mezi skutečnou válečnickou elitu. Pro boj si bohužel nedokázal vybrat dobrý čas, ani místo. Co všechno zatím Římanům uniklo? 

Předně, tento obranný útvar Gótů nechrání jen válečníky, ale hlavně jejich ženy a děti, které při plenění krajů putovaly s nimi. Takže legionáři tu budou bojovat pro žold a vítězství, zatímco Fritigernovi muži budou zápasit o přežití svých nejbližších. Gótové jsou momentálně silně oslabení: jejich početné jízdní oddíly jsou pryč, a proto se pokouší hrát s Římany o čas. A samozřejmě, legionáři na místo boje pospíchali: nemají proto žádné zásoby, půldenní pochod je již dost vyčerpal. Gótové navíc před postupujícími legiemi zapálili suché louky: římští vojáci bez vody teď musí stát na přímém slunci v horkém popelu.

Vyjednávání, další dohady o postupu, neshody ve velení.  Část římských legionářů pak bez povelu Valense vyráží do útoku. A selžou. Výsledkem je panika, kterou podpoří návrat dvou gótských vojevůdců Alatheuse a Safraxe, kteří se vrací v čele jízdy.

Římané, drcení zprava i zleva, padají jako mouchy. Gótové dokáží skvěle manévrovat, využívají každé záminky a nedopřejí legionářům ani chvilku odpočinku. V poledne je jisté, že Řím dnes vítězství slavit nebude. A když se pak rozlomí řady jeho vojáků, je zřejmé, že se u Adrianopole zrodila drtivá porážka. V hrůze prchající opěšalí legionáři, pronásledovaní jízdními Góty, totiž nemají sebemenší šanci. K branám města jich dorazí jen hrstka, většina je pobita na útěku.

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

Řím přišel o 20 000 mužů. Mezi padlé se počítá i Flavius Julius Valens. Gótové tak uštědřili svým nepřátelům zdrcující ránu, protože zničili jádro mobilních záloh celé východní říše. Od této neslavné prohry u Adrianopole bude Říše římská už jen odpočítávat léta do svého zániku, na další slavné výboje už může zapomenout.