Volby 1946: Významný mezník, který změnil politickou tvář Československa

Volby roku 1946 se měly stát jedním z významných mezníků domácího poválečného vývoje na cestě k vytvoření nové demokracie. Říkalo se jí též lidová a stála na třech pilířích – slavjanofilském nacionalismu, socialismu a omezené pluralitě –, jež se opíraly o bezpodmínečnou loajalitu k novému ochránci, Sovětskému svazu. 

Absence opozice

Nový volební zákon zachoval z éry první republiky princip poměrného zastoupení stejně jako vázané kandidátky (voliči tudíž nemohli dávat preferenční hlasy, ani škrtat), ale nebyl obnoven senát. Nový jednokomorový parlament měl 300 křesel, z nichž bylo 69 vyhrazeno pro Slováky, kteří to považovali za diskriminaci, neboť jich v poválečném prozatímním parlamentu měli 100. Zákon vymezil 28 volebních krajů a snižoval věkovou hranici aktivního volebního práva z 21 na 18 let a pasivního z 30 na 21 let, nově mohli volit i příslušníci ozbrojených složek.

Nejpodstatnější rozdíl oproti meziválečné praxi ovšem tkvěl v omezeném počtu stran, jež se voleb mohly účastnit. V českých zemích byly čtyři: Komunistická strana Československa (KSČ), Československá strana národně socialistická (ČSNS), Československá sociální demokracie (ČSSD) a Československá strana lidová (ČSL); na Slovensku pak šlo o Komunistickou stranu Slovenska (KSS) a Demokratickou stranu (DS), k nimž před volbami pro zdání vyváženosti přibyly ještě Strana práce a Strana slobody. Nebyla obnovena prvorepubliková agrární nebo živnostenská strana a mnoho dalších.

Vznikl tak model demokracie bez opozice, takzvaná Národní fronta, která tvořila všenárodní vládní koalici. Z veřejného života bylo navíc vyloučeno několik tisíc osob, hlasování se nesměli zúčastnit neslované, včetně Židů. Pro mnohé historiky je toto období, označované jako třetí republika, jen předstupněm k totalitě. 

Kdo s koho

Termín voleb byl stanoven na 26. května 1946. Prvnímu poválečnému hlasování přikládala mimořádný význam celá Národní fronta, což bylo patrné v kampani. Navzdory vzájemné dohodě o jejím slušném vedení si členové vládní koalice často počínali jako představitelé stran opozičních a jejich ústřední deníky se plnily vzájemnými výpady a karikaturami. Rivalita byla patrná především mezi národními socialisty a komunisty, kdy se ozývaly hlasy členů ČSNS varující před možnou hrozbou komunistického puče. 

Jednoznačné vítězství KSČ, které narušil jen úspěch Demokratické strany na Slovensku, potvrdilo vůdčí roli komunistů. V českých zemích zvítězili s 40,17 % hlasů, s téměř polovičním počtem hlasů je následovali národní socialisté s 23,66 %. Lidovci získali 20,24 % a sociální demokraté 15,58 %. Na Slovensku dominovala s 62 % DS, KSS dosáhla jen 38,37 %. Na okraji zájmu i podpory zůstaly Strana slobody (3,73 %) a Strana práce (3,11 %). 

Dohromady tak KSČ obsadila 114 z 300 mandátů a spolu s 37 sociálnědemokratickými křesly měla v parlamentu nadpoloviční většinu jednoho hlasu. Nová vláda Národní fronty byla jmenována 2. července, jejím premiérem se stal Klement Gottwald. Kromě postu ministerského předsedy si komunisté udrželi klíčová ministerstva vnitra, informací i zemědělství. V systému omezené demokracie se podle výsledků parlamentních voleb upravovalo i složení národních výborů po celé zemi. Rudá barva vítězů slábla od západu na východ republiky. 

Volby přispěly k rozdělení československé politiky, strany postupně opouštěly původní představu o semknuté Národní frontě. Nekomunisté vystupovali odvážněji a výrazněji se prosazovali jako oponenti KSČ. Zároveň se připravovali na zásadní střet o budoucí podobu společenského uspořádání, k níž podle nich mělo dojít o necelé dva roky později.

Ostře sledované klání

Sověti sice do československých voleb přímo nezasáhli, nicméně využili přítomnosti svých vojenských jednotek v sousedních zemích a naplánovali jejich přesun přes území ČSR v době hlasování. Ačkoliv k částečnému stažení sovětských sil došlo po protestu ministra zahraničí Jana Masaryka, západní diplomaté vnímali celý incident jako demonstraci vlivu SSSR v Československu. Volební klání v čerstvě osvobozených evropských státech sledovali politikové na obou stranách Atlantiku velmi pečlivě, neboť představovala významný indikátor, zda se země hodlají vydat cestou demokracie a jestli jim takový vývoj Sovětský svaz umožní. 

Jednoznačné vítězství československých komunistů v květnu 1946 nijak nepotěšilo politiky ve Washingtonu, Londýně ani v Paříži. Výsledek byl pro ně mnohdy velkým překvapením. Nelze ale říci, že by na jeho základě Západ Československo odepsal, v čele země stál totiž symbol předchozího demokratického vývoje – prezident Edvard Beneš.