Vlastnit znamená nežít: Jak se žije lidem vyznávajícím sdílenou ekonomiku

Pokud si své společenské postavení utváříte na základě počtu aut v garáži, množství zlata v trezoru nebo podle skutečnosti, že máte v domácnosti několik počítačů a televizí, je docela pravděpodobné, že jste dospívali před 80. léty 20. století. Tehdejší výrobní postupy se ani nepřibližovaly současné efektivitě a podnikům se navíc často nedostávalo potřebných surovin – nové produkty byly proto pro běžné smrtelníky nedostupné a drahé. 

Dnes však panuje zcela odlišná situace: Moderní výkonné továrny doslova chrlí obrovské množství věcí, které jsou navíc levné, tudíž se k nim dostanou i ti nejméně movití. Majetek zkrátka do značné míry ztratil hodnotu, a pokud se nechlubíte skutečnými sběratelskými unikáty, nejspíš může spousta lidí ve vašem okolí říct „to mám taky“. 

Generace bez závazků

Generace tzv. mileniálů – narozených v 80. či 90. letech 20. století – vyrostla a dospěla v době, kdy byl všeho dostatek. Její příslušníci tak mohli mít takřka cokoliv, co si zamanuli, a vlastnictví předmětů pro ně ztratilo na ceně. Kolem „nemajetnictví“ se dokonce postupně rozvinul nový životní styl, tzv. minimalismus: Jeho vyznavači tvrdí, že nám hmotné statky ve skutečnosti nepřinášejí zdaleka tolik radosti, kolik by měly. 

Nová doba přiměla mileniály přehodnotit priority – namísto vlastnictví majetku se přeorientovali na snahu zažít co nejvíc dobrodružství. Psycholog Thomas Gilovich vysvětluje uvedený přechod odlišným vztahem ke vzpomínkám: „Naše zážitky pro nás mají vyšší cenu než nabytý majetek. Hmotnou věc sice můžete mít skutečně rádi, a dokonce ji považovat za součást své osobnosti, stále však od vás zůstává oddělena. Zkušenosti jsou naopak přímo vaše, pomáhali jste je tvořit a vaše osobnost se v nich bezprostředně odráží.“

Díra na trhu

Ani fakt, že budeme kupovat méně věcí a více investovat do „zábavy“, nás však neuchrání před situacemi, které vlastnictví zkrátka vyžadují. Někdy potřebujeme auto – minimálně pro přepravu do míst, kam nedosáhne veřejná doprava, jindy se hodí nářadí k opravě domu nebo třeba chceme uskutečnit projekt, na nějž zrovna nemáme peníze. Na trhu se tak objevilo prázdné místo a záhy jej zaplnila tzv. sdílená ekonomika, v jejímž rámci si lidé – jednoduše řečeno – pomáhají sami. 

Zřejmě nejdiskutovanější oblast sdílené ekonomiky momentálně představuje „car sharing“, tedy půjčování automobilů. Podle studie Stanford University vaše vozidlo až 92 % času, po který jej vlastníte, stojí – a mnohé jeho součásti stárnou bez ohledu na to, zda ho používáte, či nikoliv. Lidé ve vašem okolí by se přitom možná rádi svezli, a ještě by vám za to zaplatili. Dřív by podobná situace narazila na problémy s komunikací, neboť vyžaduje spojení mezi jedinci, kteří na sebe nemají kontakt. Moderní technologie však dala vzniknout sociální síti, k níž má přístup každé chytré zařízení – tudíž konverzaci mezi majiteli aut a zájemci o svezení nic nebrání. 

Noční můra taxikářů

Například světoznámá síť Uber, která už pronikla i do České republiky, vám umožní zaregistrovat se jako řidič a pomocí aplikace odpovídat na „volání“ zákazníků. Pokud se rozhodnete někoho svézt, domluvíte si s ním místo a čas vyzvednutí, načež jej dopravíte do cílové destinace. Aplikace přitom pomocí GPS změří trasu a dopředu vypočítá taxu, na kterou jízda vyjde. Cestujícímu se pak částka strhne přímo z účtu: Neplatí tedy přímo vám coby šoférovi, nýbrž zprostředkovatelské společnosti, která vám následně sumu odešle (a určitý podíl si samozřejmě ponechá). Důležitou součást služby tvoří hodnocení – zákazník „oboduje“ řidiče a naopak, a oba se tudíž mohou příště vyhnout nepříjemné zkušenosti s těmi, kdo nasbírali špatné reference. 

TIP: Fenomén sdílení automobilů: Nápad, který mění svět

Populární servis nyní funguje v 528 městech celého světa, nicméně taxikářům i městským orgánům pochopitelně vadí: Místo sdílené jízdy z práce s přátelským poklábosením totiž funguje spíš jako nelegální taxislužba. Řidiči Uberu nemusejí dodržovat vyhlášky platné pro profesionály ani omezení počtu vozů taxi pro danou lokalitu, o speciálním pojištění a daních nemluvě. Německá vláda dokonce službu úplně zakázala, neboť prý pro taxikáře představovala nekalou konkurenci. 

Pokud se chystáte vyrazit na delší výlet, nebo prostě jen chcete řídit sami, nabízí se i jiná forma sdílení. V České republice funguje například společnost Emuj, která pronajímá elektromobily: Stačí se zaregistrovat na jejích internetových stránkách, objednat si auto na určitý den a hodinu a posléze si jej vyzvednout na dohodnutém místě. S vozidlem pak strávíte smluvenou dobu a zase ho společnosti vrátíte. 

Svobodné pracoviště

Půjčit si však můžete i jiné věci než jen auto: Existuje řada internetových stránek, které vám umožní najít v blízkém okolí člověka, jenž vám za drobnou úplatu poskytne třeba nářadí – a vy tak nebudete muset kupovat vrtačku kvůli dvěma dírám do zdi. Pokud naopak kutíte rádi, ale nemáte k dispozici odpovídající pracovní plochu, můžete si ji pronajmout: Otevřenou dílnu najdete například v plzeňském komplexu DEPO2015 či v brněnské kutilské laboratoři Hobbylab. 

Na podobném principu pak funguje tzv. coworking – služba poskytující sdílený pracovní prostor nezávislým profesionálům. Obzvlášť tzv. freelancerům (lidem na volné noze), pracujícím za normálních podmínek z domu, umožňuje coworking „utéct“ před rušivými vlivy vlastního bytu do vybavené kanceláře: Místo si tam přitom zarezervují pouze pro sebe, aniž by museli řešit pronájem zbytku patra či celé budovy. Jen v USA je dnes coworking vítanou změnou pro víc než 50 milionů freelancerů a jejich počet podle odhadů v následujících letech poroste – v roce 2020 by mohli představovat až 50 % veškeré pracovní síly Spojených států.  

Financování budoucnosti

Sdílená ekonomika se však nezastavuje ani před myšlenkou veřejného financování ve formě tzv. crowdfundingu. Do praxe se tak převádí idea, že umělci, vědci či jednoduše lidé s vizí nemusejí podléhat tlaku velkých firem nebo bank, které by jim pomohly s realizací jejich nápadů. Namísto průmyslových gigantů totiž může kreativním jedincům podat pomocnou ruku zainteresovaná veřejnost: V praxi pro daný projekt vznikne speciální stránka na crowdfundingovém portále – jako je Kickstarter, Indiegogo nebo třeba český Startovač či Hithit – a vizionáři se pak jejím prostřednictvím pokoušejí lidem vysvětlit, proč si zrovna jejich produkt zaslouží finanční podporu. 

V případě zájmu dostanete na výběr z řady částek, jež můžete investovat, a podle věnovaného obnosu pak také obdržíte adekvátní odměnu: od pouhého poděkování přes samotný vyráběný produkt až po nejrůznější bonusy. Pokud například vložíte peníze do nové knihy, dostanete ji v luxusních deskách. Podporujete-li film, objeví se vaše jméno v závěrečných titulcích. A na módní přehlídce můžete třeba absolvovat čestné „kolečko“ v roli modela či modelky. 

Lepší život

Pomoc s financováním je natolik oblíbená, že například přes portál Kickstarter – založený v roce 2009 – přispělo v době vzniku tohoto textu na „splnění něčích snů“ již 12 592 230 lidí: Celková suma přitom dosahovala v přepočtu 73,4 miliardy korun a zaplatila přes 121 tisíc projektů. 

Sdílená ekonomika zkrátka postupně proniká do všech aspektů běžného života a lidé na pozvolnou evoluci soukromého vlastnictví reagují pozitivně. Podle průzkumů společnosti PwC ji hodnotí kladně až 86 % dotazovaných: Pochvalují si přitom hlavně fakt, že díky sdílení dosáhnou na věci, které by pro ně byly jinak nedostupné.