Viceadmirálovo nesmyslné hrdinství: Zkáza válečné lodi Mary Rose

V průběhu takzvané italské války v letech 1542–1546 došlo k námořnímu střetu u vjezdu do anglického přístavu Portsmouth. Původní boj o italská knížectví se stal zápasem o vliv v Evropě, kde se střetli dva nejmocnější panovníci – francouzský král František I. a habsburský císař Karel V., oba s mnoha spojenci na svých stranách.

Invazní loďstvo

Za dané situace vycítil ctižádostivý anglický král Jindřich VIII. svou příležitost a vojensky podpořil císaře Karla V. nepříliš úspěšnou invazí do Francie. Mezitím však oba hlavní protivníci uzavřeli příměří, což uvolnilo Francii ruce k vyřízení anglického soupeře. Francouzské oddíly vytlačily většinu nepřátelských jednotek z kontinentu a František I. se rozhodl potrestat zpupnost Jindřicha VIII. útokem na Anglii.

Z přístavu Le Havre vyplula 16. srpna 1545 francouzská invazní flotila v počtu asi 200 lodí pod velením admirála Clauda d'Annebaulta. Ne všechna plavidla byla bitevní, některá vezla zásoby munice, vody a proviantu a také koně a osly. Hlavní bojovou sílu tvořily karaky – mohutné lodě s děly na bocích. Na hrotu úderu loďstva plulo 23 galér, úzkých bitevních plavidel poháněných vesly a málo závislých na větru. Ve Středomoří se galéry staly rozhodujícím prvkem v tehdejších námořních bitvách, proto Francie přesunula část z nich v rámci příprav invaze do kanálu La Manche. V Atlantiku však posádky galér zaskočila síla mořských proudů, se kterou se veslaři obtížně vyrovnávali. Přesto zůstávala galéra nejmobilnější údernou jednotkou francouzského loďstva. Její hlavní zbraní se však místo původního bodce stalo pětiliberní dělo na přídi.

Anglická obrana

Anglie v polovině 16. století ještě nepředstavovala námořní velmoc. Po vystoupení císaře Karla V. z války se země ocitla sama v boji s Francií, jež se naopak za námořní velmoc považovala. Angličané tedy museli nasadit všechny síly v zápase o přežití. Obrany se osobně ujal Jindřich VIII. a energicky koordinoval shromažďování flotily i pozemních jednotek. Vzhledem k poměru sil nechtěl riskovat přímou námořní bitvu, za jedinou smysluplnou taktiku zvolil důslednou obranu pobřeží, která měla zabránit francouzskému vylodění.

Poté, co Angličané zjistili, že cílem francouzského útoku je hluboký přístav Portsmouth umožňující rychlé vylodění převážené pěchoty, soustředili veškeré síly na jeho obranu. Anglické válečné loďstvo disponovalo asi 80 plavidly, pozemní vojska na tomto úseku obrany čítala zhruba 12 000 mužů, šlo zhruba o poloviční síly ve srovnání s Francouzi. 

Ostrované spoléhali na obranné možnosti v úžině Solent, asi 35 km dlouhém a od 2 do 10 km širokém průlivu oddělujícím Anglii od ostrova Wight, který byl také součástí Jindřichova království. Pro francouzskou flotilu představovalo proplutí úžinou velké riziko. Vzhledem k mnoha mělčinám a útesům se v průlivu nemohla rozvinout do bojové sestavy, navíc se v úsecích s hlubokou vodou projevovaly vlivy mořských proudů a silných větrů. Do všeho ještě výrazně zasahoval vysoký příliv a odliv. Anglické loďstvo, zakotvené v obranné sestavě před Portsmouthem, nešlo v této pozici prakticky napadnout. Vojenské pohyby loďstva sledoval přímo z pobřeží Jindřich VIII.

Tudorovská chlouba

Válečná loď Mary Rose, pojmenovaná po králově sestře a zároveň po růži, symbolu tudorovského rodu, se v té době plavila úspěšně po mořích již přes 30 let. S výtlakem 700 tun a čtyřmi stožáry představovala vrchol anglického lodního stavitelství a spolu s vlajkovou lodí Great Harry překonávala vše, co proti nim mohli Francouzi postavit.

Vzhledově šlo ještě o středověkou karaku, loď s vysokou přídí i vysokou zádí a nízkým středem, umožňující vést z obou konců palbu na protivníka a ze středu na něj zaútočit. Mary Rose však zároveň měla prvky galeony, plavidla, které spíše než s přímými boji prostřednictvím přeskakování z lodě na loď počítalo s ničením protivníka palbou z děl. Plavidlo nesoucí okolo pětatřiceti děl se zničující boční salvou představovalo klasický příklad přechodu od středověkého k renesančnímu námořnímu válčení. Vzhledem k těžišti lodi se děla umisťovala velmi nízko, jenom asi metr nad mořskou hladinu, a vnikající poryvy slané vody při otevření jinak vodotěsných střílen vždy promáčely osádky děl.

Obvyklou posádku královské lodi představovalo asi 400 mužů, z toho zhruba 120 vojáků. V době bitvy v Solentu však nesla pro případ boje zblízka ještě o stovku těžce vyzbrojených mužů navíc, což způsobilo přetížení. Velitelem lodi se teprve v předvečer bitvy stal viceadmirál George Carew, který tudíž neměl mnoho možností se s plavidlem i jeho posádkou sblížit.

Blokáda Portsmouthu

Na 200 lodí francouzské flotily se rozmístilo v dočasném kotvišti u východního cípu ostrova Wight. Dne 18. srpna proběhla první šarvátka, při které si velení invazního loďstva uvědomilo, že se anglického protivníka nepodařilo zaskočit. Francouzští admirálové přepokládali, že pokus o násilný průnik do přístavu bude spojen s velkými ztrátami, a pokusili se vylákat Angličany na širé moře, kde se mohla uplatnit útočníkova početní převaha. Proto nasadili galéry, schopné akcí i v pobřežních mělčinách, a věřili, že vyprovokují anglické loďstvo k zásahu. Podobný cíl sledovala i příprava k vylodění na ostrově Wight.

Dopoledne 19. srpna 1545 zaútočilo na anglickou sestavu asi dvacet francouzských galér. Mohutný příliv pomohl veslařům rychle se přiblížit do blízkosti anglické pevně semknuté formace, dělostřelci na přídích galér hledali optimální příležitost k vypálení. Vypadalo to, jako když vlci krouží kolem sraženého stáda. V té době panovalo téměř bezvětří, což omezovalo možnosti anglického manévrování a tím i příslušné odpovědi. Zakotvené anglické bitevní lodě zahájily střelbu, ale pohyblivé galéry představovaly příliš malý cíl. Angličané si uvědomili, že ke zničení galér je třeba většího přiblížení, při kterém se teprve prosadí mohutná boční salva.

Zásah, potopena!

Zřejmě proto opustila po několika hodinách nepříliš úspěšného ostřelování válečná karaka Mary Rose anglickou sestavu a vyplula vstříc svým protivníkům, snad ve snaze využít palebné převahy, rozehnat dotírající francouzské galéry a potopit některou z nich. Není lehké pochopit smysl tohoto manévru, při kterém válečná loď opustila bezpečné uskupení celé flotily a dostala se do úzkého prostoru v solentském průlivu. Lze pouze předpokládat, že se nově jmenovaný velitel lodi, který věděl, že král celou bitvu sleduje z pevniny, chtěl před jeho očima vyznamenat odvážnou akcí. Ostatně veškerý průběh dalších událostí je zahalen mlhou a historici se o něj přou. Přinášíme proto pouze tu nejpravděpodobnější verzi, která se však budoucím zkoumáním může ještě upravit.

Nastalý odliv snášel plavidlo na východ směrem k nepřátelským dělům. Mary Rose mířila do pozice umožňující jí postupně vypálit z obou boků salvy na francouzské galéry, držící se převážně v mělkých vodách průlivu. Její posádka se zároveň snažila rozvinout plachty a stočit velkou loď na sever a poté zpět na západ. Síla odlivu však celý obrat komplikovala a vzdálenost mezi protivníky se krátila. Galéry vycítily svou příležitost a několik z nich vypálilo z děl na přídi. Nejméně jeden výstřel zasáhl levý bok Mary Rose nízko nad čarou ponoru.

Do proraženého trupu karaky začala prudce vtékat mořská voda a přetížená loď se změněnou stabilitou se začínala naklánět na bok. Přivolaní lodní tesaři se snažili vzniklou díru v boku překrýt, ale již to nestihli, neboť nečekaně silný poryv větru stlačil plavidlo prudce k hladině. Otevřenými střílnami, které dělostřelci ve stresu bitvy neuzavřeli, se do podpalubí valila slaná voda takovou rychlostí, že loď zcela ztratila stabilitu a začala se potápět. Před zděšeným králem Jindřichem VIII. tak během několika minut kleslo na dno jedno ze dvou klíčových plavidel anglické flotily.

Draze vykoupené vítězství

S Mary Rose se utopilo více než 450 mužů z celkového počtu asi 500 na palubě. Nešlo pouze o posádku, značnou část utonulých tvořili vojáci. Ačkoliv průlivem protéká silný proud, průměrný plavec by se asi dokázal zachránit, ovšem většina tehdejších námořníků neuměla plavat. Seskoku do vody navíc bránila síť, natažená podél boků lodi jako obrana proti zteči nepřítele. S posádkou utonul také její nový velitel, spolu se všemi vyššími důstojníky. 

Z archivů nevíme o žádných dalších ztrátách v této námořní konfrontaci kromě toho, že v Solentu jiná anglická loď poškodila (a možná i potopila) jednu francouzskou galéru. Po tomto střetu zaútočili Francouzi na ostrov Wight na druhé straně průlivu. Mělké pobřeží však umožňovalo pouze vysazování malých skupin ve člunech. Francouzští žoldnéři porazili v několika šarvátkách anglické oddíly na ostrově a vyplenili několik osad. Jednotky obránců se však nakonec spojily a donutily útočníka ke stažení z ostrova. V této patové situaci přeplulo francouzské loďstvo zpět průliv La Manche a připojilo se k blokádě anglické posádky v přístavu Boulogne.

Celé tažení lze hodnotit jako anglické defenzivní vítězství, které pohyblivou obranou s využitím proudů a větrů v solentském průlivu zabránilo francouzské invazi. Drahou cenou za vítězství se však stala ztráta lodi Mary Rose.