Vesnice červených žen: Na návštěvě u namibijského kmene Himbů

Chcete-li navštívit polokočovný kmen Himbů v namibijském regionu Kunene, musíte se připravit na dlouhou cestu džípem, který se bude potýkat s typickými šotolinovými cestami. Orientačním bodem na mapě se pro vás stane město Opuwo a konkrétním východištěm pak osada Epupa nedaleko stejnojmenných vodopádů. Tam je vhodné si najít lokálního, alespoň částečně anglicky mluvícího průvodce, který vás uvede do jedné z okolních vesnic – nejčastěji do své rodné. Přímo na místě vám bude překládat a poradí také s nákupem potravin, které je vhodné přivézt s sebou: Cukrovinkami a školními potřebami se příliš nezavděčíte, zato mouka či olej jsou vítány.

Existuje však pohodlnější cesta, jak se setkat s tamními ženami. I lidé Himba totiž zjistili, že turisté představují zdroj rychlých příjmů, a pevně se dané příležitosti chytili. Sezonně se přesunují víc na jih, aby podél cest u hojně navštěvovaného národního parku Etosha prodávali nejrůznější náramky a cetky, případně si nechali dobře zaplatit za fotografie. Za turismem se dokonce stěhují části vesnic, především ženy a děti: V nových lokalitách postaví hliněné chýše a jako ve skanzenu čekají na návštěvníky, od nichž pak jednoduše vyberou vstupné. Muži zůstávají spíš na severu, aby se starali o stáda dobytka. Ten totiž potřebuje pastviny, kterých dál na jihu moc není. Zvířata tak dostávají přednost, protože od jejich množství se odvíjí mužovo postavení.

Život v ongandě

V himbské vesnici zvané „onganda“, kde přebývá vlastně jen jedna lehce rozvětvená rodina, plyne život velmi pomalu. Mladý muž vyžene z jednoduchého ohradníku dobytek na pastvu a vrací se s ním obvykle až pozdě odpoledne. Zástupců mužského pohlaví obecně ve vesnicích moc nebývá, protože převážně vyrážejí někam za prací. Případně patří celá osada jednomu muži s více manželkami, z nichž každá obývá chýši, kterou si sama postavila. Na bedra žen prý padá většina práce spojené s udržováním vesnice, od uplácání chýší přes zajišťování vody, vaření jídla a výrobu másla i kvašeného mléka až po starosti o záhony. V době návštěv dámy většinou sedí u vchodu svého obydlí a spoustu času věnují zkrášlování, případně výrobě náramků pro turisty.

Vesnice zahrnuje několik chýší postavených kolem ústřední ohrady pro dobytek, které se říká „kraal“. Vedle ní, směrem k náčelníkově či prostě manželově chýši, hoří posvátný oheň „okuruwo“, jenž by neměl vyhasnout a nevaří se na něm – pokrmy se připravují na ohništích před jednotlivými příbytky. Za vesnicí často stojí ještě jedna ohrada, neboť někteří Himbové dělí dobytek na posvátný, který patří muži a nezabíjí se ani nedojí, a užitkový náležející ženě. Posvátný dobytek, stejně jako oheň přitom pomáhají komunikovat se zemřelými předky, tvořícími pilíř domorodého náboženství.

Co na sebe?

Během návštěvy vesnice ženy s pýchou předvádějí, jak o sebe pečují. Směs tuku a okrové hlinky zvanou „otjize“ si roztírají po celém těle, přičemž je údajně chrání i před nebezpečnými slunečními paprsky. Pastu si nanášejí také na spletené vlasy, čímž vznikají charakteristické hliněné dredy. Pokud ovšem spletence pokračují dlouhým bujným ohonem, zřejmě se nejedná o přirozenou hřívu místní krásky, nýbrž o napletenou napodobeninu koupenou ve městě. Moderní vymoženosti zkrátka dorazily i k Himbům a tamní dámy si k půvabu rády trošku pomohou.

Copánky ovšem nosí také děti: Kluci je mají spletené dozadu, kdežto dívky do obličeje. A zatímco u nejmenších uvidíte jen jeden, těm starším vytvářejí na tváři pomyslný závoj. Najdou se však výjimky, které mohou návštěvníka splést – pokud se například narodí smíšená dvojčata a holčička zemře, nechává si chlapec až do dospělosti cop sčesaný do obličeje, aby sestra zůstávala s ním. S dvojčaty se pojí i další zvyk, kdy celá požehnaná rodina nosí na krku náhrdelník z korálků vyrobených z pštrosího vejce.

Provdané i bezdětné

Ozdobu žen, které jsou alespoň rok vdané nebo již mají dítě, tvoří korunka „erembe“ ze sušené ovčí kůže. V moderní době ji může nahrazovat i plast, zvlášť pokud dotyčná po odchodu na jih „originál“ prodá. Příslušnice kmene s oblibou používají rovněž speciální náprsenky zdobené železnými matičkami, jež se nad bradavkami zvedají dopředu. Na krku se jim pak hrdě vyjímá kožený náhrdelník s ústředním prvkem v podobě ulity. Zmíněný šperk si lze občas odvézt jako suvenýr, ovšem pokud ho má žena na sobě, pak ji ani dvě stě dolarů nepřiměje se jej vzdát, neboť by prodejem ztratila kus sebe samé. Jestliže se vám přece jen podaří artefakt získat, počítejte s tím, že se pouze obtížně zbavuje červené hlíny.

Jediný větší kus oděvu u žen představuje sukně, jež může být vzadu bohatě zdobená a skládat se z četných nevyčiněných kůží. V opačném případě však její funkci zastane klidně i kus hadru. Nad kotníky pak dámy nosí jakési chrániče, opět vyrobené z železných matiček – prý je ochraňují proti hadímu uštknutí. Vpředu přitom mohou uvedenou ozdobu dotvářet svislé proužky: Bezdětné ženy nemají žádný, zato u matek s jedním dítětem uvidíte jeden a u ostatních dva.

Vykuřování místo mytí

Vedle zdobení červenou pastou prosluli Himbové také svými hygienickými návyky. Jelikož žijí v oblasti s omezeným přístupem k vodě a nemají k dispozici ani písek, který k očistě využívají pouštní kmeny, „omývají“ se dýmem. Do malého ohýnku přidají vonné bylinky a krouží jím kolem těla, načež si nad něj dřepnou a dezinfikují si také intimní partie. Poté veškeré kožené oděvy rozloží na primitivní koš obrácený dnem vzhůru a opět nechají působit dým. Bylinky uchovávají v krabičkách z kravských rohů, přičemž vedle jednoho hrnce a vykotlaných tykví jde často o jediné nádobí v chýši.

Kromě již zmíněné polygamie se rodinný život Himbů odlišuje i jinak: Mladíci se mění v muže, jakmile se ožení, dívky se stávají ženami až s porodem dítěte. Obřízka se provádí jen u chlapců a manželství bývají dodnes domluvená, a to i ve velmi nízkém věku, ačkoliv zákony už samozřejmě nic podobného nedovolují. V nomádském kmeni tráví manželé většinu života v odloučení a téměř polovina dětí má za otce jiného muže než oficiálního partnera své matky. Nikdo to však zásadně neřeší a starost o potomky se v rámci jedné vesnice dělí.