Věrný manžel, nebo záletný proutník? Jaký byl vztah Karla IV. k ženám?

Ve všeobecném povědomí je zapsán jako věrný a milující manžel, minimálně po překonání bouřlivého mladického období. Když se v různých knihách či studiích popisuje Karlův manželský život, většinou se vypočítávají politické machinace, které ho vedly k uzavření toho či onoho manželství. Nedá se tomu úplně vyhnout, protože královské i šlechtické sňatky byly ještě poměrně nedávno většinou předmětem obchodu a ujednání mezi rody ženicha a nevěsty. A ve středověku to platilo prakticky bezvýhradně. Milostné i prosté mezilidské vztahy přicházely na řadu až ve druhé linii. Někdy se manželství i citově zdařilo, když se oba manželé chovali uvážlivě, rozumně a dokázali si navzájem vyjít vstříc s ohledem na dobové okolnosti. 

Dětská svatba

První manželství s francouzskou princeznou Blankou z Valois domluvil jeho otec Jan Lucemburský, což bývalo v té době zvykem. Čerstvě biřmovaný Karel si ji vzal na počátku svého pobytu v Paříži roku 1323 krátce poté, co obě děti dovršily sedmi let věku, což byla dle církevního práva podmínka pro možnost zasnoubení. Samotný sňatek se pak měl formálně konat až po dosažení plnoletosti – ve věk čtrnácti let u chlapců a dvanácti let u dívek. Nicméně v případě králů i vysoké šlechty oba obřady občas splývaly a samotné zasnoubení se v podstatě považovalo za sňatek, který nabyl právní moci ve chvíli, kdy byl takzvané „konzumován“ – to znamená, že došlo k pohlavnímu styku. Do té doby mohl být sňatek zrušen a je jasné, že v sedmi letech ještě konzumován nebyl.

Obě děti pak zůstaly v Paříži dalších sedm let, kdy pomalu dospívaly. Karlovi se tam dostalo skvělého vzdělání a je otázkou, jak často se přitom mohl s Blankou stýkat. Ona totiž bydlela u svých rodičů a ke královskému dvoru, kde Karel pobýval, docházela pravděpodobně jen občas, přestože byla sestrou francouzského krále. Nicméně se asi čas od času viděli, protože Karel si později pamatoval i její sestru Isabelu, která byla tehdy Blančinou stálou společnicí.

Zlom nastal roku 1330, kdy mladý princ dosáhl plnoletosti a otec ho odvolal z Paříže do Lucemburku. Blanka tam jela s ním a je vysoce pravděpodobné, že právě tam zpečetili své manželství zmíněnou „konzumací“. Mohl čtrnáctiletý mladík svou stejně starou vrstevnici skutečně milovat? Z pozdějších zpráv je to vysoce pravděpodobné. Dokonce je možné, že právě s ní prožíval své první sexuální zkušenosti, byť by asi nebylo nic neobvyklého, kdyby se „zaučil“ už na pařížském dvoře s některou dvorní dámou. Zprávy se nám o tom pochopitelně nedochovaly.

V Itálii

Spokojeného manželského života si však mladí lidé mohli užívat pouhých několik měsíců. Už v lednu roku 1331 totiž otec odvolal Karla ke správě lucemburského panství v severní Itálii. Princ se stal formálním vůdcem vojska, byť na něj měli dohlížet zkušení starší šlechtici. Brzy se tam však osvědčil jako mimořádně schopný organizátor a velitel, který za sebe nenechá rozhodovat jiné. V tomto dvouletém italském období zažil plno dobrodružství. Karla i s družinou málem otrávili a prošel si mnoha boji. V bitvě u San Felice roku 1332 dokonce získal rytířské ostruhy.

Mimo jiné tam také dospěl po stránce milostného umění – a to díky šarmantním italským dámám. Podrobnosti dějiny nezanechaly, ale víme, že Blanka tam za ním nikdy nezavítala a kronikář Beneš z Krabice z Weitmile později napsal: „… v Itálii, byv dlouho vzdálen od své manželky, dal se, stržen byv zkaženým okolím, na cesty hříchů mládí.“ 

Můžeme to svést na bujarý vojenský život, kdy si muž na tažení nikdy není jistý, jestli zítřek ještě přežije, a tak si užívá plnými doušky. Když si k tomu připočítáme, že tam Karel pobýval mezi patnáctým až sedmnáctým rokem, opravdu se není čemu divit. Ostatně se k tomu i sám přiznává ve svém životopise: „Když jsme byli v Lucce, sám ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, ponoukl lidi špatné a zkažené, kteří se ustavičně drželi při našem otci, aby nás svedli z cesty pravé do osidel špatnosti a smilství. A tak svedeni byvše od lidí zkažených, byli jsme zkaženi spolu se zkaženými.“

Na tomto textu sepsaném někdy později ve čtyřicátých letech je poznat, jak zbožný král svého chování litoval a hluboce odsuzoval bujaré sexuální radovánky, které se tehdy běžně odehrávaly na většině panovnických dvorů. Otázka zní, zda nešlo spíš o pouhou pózu, kterou zaujímal vůči okolnímu světu, což ostatně Karel zhusta činil i v ostatních stránkách svého charakteru.

Markraběnka

Po návratu do Českého království roku 1334 se Karel znovu setkal s Blankou, která tam za ním přijela i s doprovodem. Na dlouhá léta pak musela přijmout roli manželky sice panovnické, leč žijící v mnohem chudších poměrech, než jak tomu byla z Francie zvyklá. Karel sídlil střídavě v Praze a – coby moravský markrabě také v Brně. Pražský hrad zasáhl na počátku 14. století velký požár, takže než nechal o několik let později Karel už jako král své panovnické sídlo opravit, museli shánět chudší bydlení ve městě. Ani Brno ještě nemělo vybudované důstojné panovnické sídlo, jako později za Jošta Lucemburského.

Blanka navíc musela ustoupit zdejší šlechtě a poslat domů většinu svého francouzského doprovodu. Čeští páni měli strach, že by jinak kralevice ovlivňovalo příliš mnoho cizinců. A tak Blanka v daleké, z pohledu francouzské princezny byla poněkud zaostalé až divoké zemi, trochu trpěla.

Přesto se Karel snažil jí pobyt zpříjemnit a měli mezi sebou krásný vztah. Blanka si získala i sympatie českého dvora, protože byla prý nejen krásná, ale též vlídná a příjemná. Karlovi porodila dceru Markétu a byť nešlo o očekávaného dědice trůnu, měla radost, že není neplodná. Sám Karel jí sice dělal společnost, ale na druhou stranu dost často odjížděl na dlouhé cesty – ať už na křížové výpravy na Litvu se svým otcem, nebo pomáhat svému mladšímu bratrovi Janu Jindřichovi do Itálie. 

Je otázka, zda Karel v této době zachovával manželskou věrnost. O žádných dalších eskapádách už ale nemáme zmínky. Roku 1346 padl jeho otec u Kresčaku a Karel se stal českým i římským králem. Blanka ještě stihla svou korunovaci na královnu, už roku 1348 ale zemřela. O tom, jak moc ji Karel miloval, svědčí i to, že když se později ve stáří potkal s její sestrou Isabelou, vzpomínali spolu nostalgicky na časy mládí a starý císař prý projevoval velké pohnutí.

Nejkratší svazek

U druhého manželství ještě věkový rozdíl nebyl tak veliký – 4. března 1349 se oženil třiatřicetiletý Karel s téměř dvacetiletou Annou Falckou. Povedl se mu tak majstrštyk především z hlediska politického. Papež mu totiž podepsal list s dispensí a nevyplněným jménem kvůli příbuzenství. Karel tam ale vepsal jiné jméno, než původně slíbil. Hlubší citový vztah si však manželé nestihli vybudovat. Anna sice už v lednu 1350 porodila Karlovi prvního syna, ale ten bohužel už koncem příštího roku zemřel. Karel mu přesto stihl dojednat sňatek s polskou princeznou Annou Svídnickou, tehdy asi dvanáctiletou. Král smrti svého jediného následníka velmi želel a trpěl prý přitom mnohem víc, než když už roku 1353 zemřela i jeho manželka Anna Falcká.

Během krátkého manželství, v letech 1350 až 1351, prodělal Karel těžkou nemoc, o které prameny poněkud mlží. Není jisté, zda šlo o otravu či o zranění z turnaje, ale v každém případě ho to velmi poznamenalo. Ocitl se prý blízko smrti a navždy mu zůstala zdeformovaná páteř. Podle náznaků z kronik se prý právě tehdy definitivně proměnil z neklidného dobrodružného mladíka v uvážlivého a rozvážného státníka. 

Dotklo se to nějak jeho milostného života? Těžko říct, protože o žádných záletech od této doby až do jeho smrti nemáme zprávy (s jednou výjimkou, k níž se ještě dostaneme). Nicméně vzhledem k tomu, že mimomanželský sex byl u středověkých panovníků spíše pravidlem než výjimkou, můžeme se domnívat, že případné výstřelky se Karlovi podařilo velmi dobře utajit, aby si udržel onen obraz zbožného vladaře, na němž mu tak záleželo. Navíc měl Karel s posledními dvěma ženami ještě spoustu dětí, takže rozhodně zůstával sexuálně aktivní.

Ze syna na otce 

O krátkém Karlově zármutku po smrti Anny Falcké svědčí i to, že se oženil již několik měsíců po její smrti – v červenci 1353. Vzal si čtrnáctiletou Annu Svídnickou, kterou původně zaslíbil svému malému synkovi. Z politických důvodů Karlovi zjevně na svazku Lucemburků se svídnickým vévodou (a jeho prostřednictvím i s polským králem) velmi záleželo, že se rozhodl převzít po smrti dítěte závazek manželství na sebe samého. A tak Anna namísto o jedenáct let mladšího ženicha dostala již vyzrálého sedmatřicetiletého muže. Takové zvraty se nicméně v životě středověkých princezen a šlechtičen děly často. Dívky na ně byly odmalička připravovány. 

I když Karel IV. miloval české království a pobýval v něm podstatně častěji než jeho otec, přece jen ho povinnosti římského císaře často odváděly na daleké cesty. Jeho mladá žena ho na těchto cestách obvykle doprovázela, a to občas i přes vysoký stupeň těhotenství. Stála v jeho blízkosti i při náročných vyjednáváních na říšských sněmech. Jako první porodila roku 1358 dceru Alžbětu. Dědice se Karel dočkal až roku 1361. Dostal jméno podle hlavního českého světce Václava a pětačtyřicetiletý otec neskrýval své nezměrné nadšení. 

Podobu Anny Svídnické známe nejvíc ze všech čtyř královen. Jelikož se stala první císařovnou, máme o ní i mnohem více zpráv ze zahraničních kronik, které Annu přes její mládí označují za sice trochu rozmarnou, ale zvídavou a inteligentní ženu. Například ráda rozmlouvala s básníkem Petrarkou, když přijel jako diplomat na pražský dvůr. Dvorský ruch pro ni nebyl přítěží, ale oblíbeným prostředím, v kterém se bravurně pohybovala. Snad i proto asi nebyl vytoužený následník jediným důvodem, proč císař nechal podobu Anny Svídnické vymalovat na několika význačných obrazech a freskách na svém novém reprezentativním sídle Karlštejně.

Bohužel ani tato mladá dáma nepřežila dlouho a doplatila na rizika porodu, který ve středověkých podmínkách znamenala extrémní nebezpečí i pro ženy z nejvyšších sociálních vrstev. Zemřela v červenci 1362 ve věku třiadvaceti let při porodu třetího dítěte. Karel IV. její smrtí hodně trpěl. Zdá se, že svou mladičkou ženu skutečně hluboce miloval a jeho cit byl pravděpodobně v rámci možností opětován.

Silná matka

I přes hluboký zármutek se císař znovu oženil zhruba rok po Annině smrti. Jeho poslední ženu Alžbětu Pomořanskou zná česká veřejnost především jako Janu Brejchovou z romantické komedie Noc na Karlštejně. Přestože věkový rozdíl se s každou další manželkou navyšoval, o jeho lásce a vřelých citech to už tvrdit nemůžeme. Karel byl o 31 let starší než šestnáctiletá Alžběta! Přesné zprávy pochopitelně nemáme, ale zdá se, že stárnoucí vladař bral svůj poslední svazek mnohem více pragmaticky. I když se Alžběta vyskytuje v miniaturách v kronikách či ve svatováclavské katedrále, třeba na Karlštejně není na rozdíl od své předchůdkyně zpodobněna ani jednou. Navíc jediný známý Karlův levoboček pochází právě z doby jeho posledního manželství.

TIP: Nástupcům na mém dvojím trůně: Co odkázal Karel IV. svým potomkům?

Romantický obraz milujícího Karla z Noci na Karlštejně je tak opravdu spíš básnická licence. O neobyčejnou ženu však šlo určitě. Kronikáři vyzdvihují její tělesnou sílu – prý lámala podkovy, které muži zlomit nedokázali. Na rozdíl od svých předchůdchyň přežila hned pět porodů, z nichž dala svému stárnoucímu manželovi dva další syny, kteří se dožili dospělosti – Zikmunda (pozdějšího uherského i římského krále a bojovníka proti husitům) a Jana Zhořeleckého. Sama pak císaře přežila o celých patnáct let.