Velmi křehká svoboda ve Východním Timoru
Po čtvrt století zněly z Východního Timoru zprávy o válečných hrůzách páchaných na civilním obyvatelstvu armádou Indonésie. Stát v nejzazším koutě souostroví zatím stále hledá svou identitu i ekonomickou stabilitu
Současná vlajka Východního Timoru je totožná s tou, která platila během krátkého období samostatnosti v roce 1975. Černý trojúhelník představuje „tmářství, jež je třeba překonat“.
Ani po získání nezávislosti na Indonésii v roce 2002 nezavládl ve Východním Timoru klid. V roce 2006 se dokonce bezpečnostní situace vyhrotila natolik, že více než 15 % obyvatel – asi 160 tisíc lidí – muselo opustit svůj domov. Na žádost východotimorské vlády dorazily do země pod patronátem OSN australské vojenské jednotky, které jí vrátily stabilitu a umožnily v květnu 2007 poklidné konání voleb.
Zatím poslední výstřely
Po volbách se stal prezidentem José Ramos-Horta, jeden z hrdinů boje za samostatnost a nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1996. V únoru 2008 ovšem utrpěl zranění při pokusu o atentát, zatímco vůdce útočníků byl zabit. Další – rovněž neúspěšný útok – směřoval o dvě hodiny později na tehdejšího premiéra a zároveň prvního prezidenta nezávislého Východního Timoru Xananu Gusmãa.
Dodnes není jasné, zda povstalci usilovali o smrt obou politiků, o jejich únos, nebo dokonce o státní převrat. V každém případě šlo o poslední politické útoky, jež Východní Timor zažil. Situace se stabilizovala, v roce 2012 proběhly bez větších incidentů další prezidentské i parlamentní volby a na konci téhož roku zemi opustily jednotky OSN.
Z nepřátel spojenci
Jako jeden z nejchudších států Asie zůstane Východní Timor ještě dlouho závislý na zahraniční pomoci. Vláda se proto snaží jej začlenit do Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) – a v tomto úsilí má možná překvapivě podporu Indonésie. Navzdory traumatické minulosti jsou totiž vzájemné vztahy dobré a rozlehlá ostrovní země představuje jednoznačně nejdůležitějšího obchodního partnera mladého státu.
Klíčový je rovněž postoj Austrálie, která se ke konci indonéské okupace stala jedním z nejvýraznějších zastánců východotimorské nezávislosti. V období krize vyslala na Timor své vojáky a dodnes poskytuje velkou část zahraniční pomoci.
Díky společné minulosti evropské kolonie má Východní Timor velmi dobré vztahy i s Filipínami. Tyto dva jediné převážně katolické státy Asie spolupracují od roku 2013 při rozvoji infrastruktury, obrany a vzdělávání.
Komu patří ropa?
Po dobu své samostatnosti usiluje Východní Timor také o nezávislost ekonomickou, ale výsledky zatím neskýtají příliš důvodů k optimismu. Hlavní motor tamní ekonomiky představují příbřežní ložiska ropy a zemního plynu. Stát bohužel s nezávislostí nezískal jednoznačné námořní hranice, a tak dosud není jasně stanoveno, na jak velkou část nerostných surovin z šelfových ložisek v Timorském moři má nárok a jaký podíl patří Austrálii. V roce 2005 vláda každopádně založila ropný fond, jehož cílem je uchránit hodnotu nerostného bohatství pro budoucí generace.
Ekonomika země však bohužel s ropou stojí a padá. Z černého zlata pochází plných 90 % příjmů státního rozpočtu a Mezinárodní měnový fond označil Východní Timor za „nejzávislejší na ropě ze všech států světa“. Ropa a plyn zatím navíc nijak neovlivňují kvalitu života běžných Východotimořanů. Suroviny se zpracovávají v Austrálii a existence plných čtyř pětin populace se odvíjí výlučně od jejich malých políček. Vládě se nedaří vytvářet nová pracovní místa, a velká část obyvatel tak stále žije v bídě.
Stručné dějiny
Ostrov Timor byl osídlen ve třech migračních vlnách: Zhruba před 40 tisíci let na něj připluly australoidní kmeny, příbuzné s původními obyvateli Nové Guineje a Austrálie. Kolem roku 3000 př. n. l. přistáli u jeho břehů Austronésané, s jejichž příchodem se spojuje rozvoj zemědělství. A nakonec z Číny a Indočíny dorazili Protomalajci.
Portugalská kolonie
Ještě před Evropany na ostrov pravidelně připlouvali čínští a indičtí obchodníci, kteří následně odváželi med, vosk, otroky a zejména santalové dřevo. Kvůli němu také na Timor počátkem 16. století zamířili evropští mořeplavci, za jejichž časů tam existovalo mnoho menších království. Nejvíc o využití východní části ostrova usilovali Portugalci, kteří si v lokalitě zřídili základnu. V roce 1769 pak vyhlásili kolonii Portugalský Timor s hlavním městem Dili. Definitivní hranice mezi západní částí ovládanou Nizozemci (jež dnes patří Indonésii) a portugalským východem byla ustanovena v roce 1914.
Během druhé světové války dobyli tento kousek pevniny Japonci – v bitvě o Timor tehdy zahynulo až 70 tisíc Východotimořanů. Po válce však došlo k obnovení portugalské nadvlády.
Přes teror k nezávislosti
Po tzv. karafiátové revoluci v roce 1974 Portugalci svoji timorskou kolonii opustili – a prakticky okamžitě tam vypukla občanská válka. Indonésie se údajně obávala vzniku komunistického státu na okraji svého souostroví, takže pouhých devět dní po deklaraci nezávislosti Východní Timor obsadila a v červenci 1976 jej prohlásila za svou 27. provincii. Během 25 let indonéské okupace, proti níž Východotimořané urputně bojovali, zahynulo v důsledku konfliktu nejméně 100 tisíc lidí – některé odhady hovoří o 300 tisících obětí. Od roku 1991, po masakru v hlavním městě Dili, rostlo v Portugalsku, v Austrálii a v dalších zemích hnutí na podporu samostatnosti. Východní Timor jí nakonec dosáhl v květnu 2002, kdy se stal prvním novým nezávislým státem 21. století.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: zhruba 1,23 milionu; očekávaná doba dožití: 67,72 roku; prům. počet dětí: 5,01 na ženu; kojenecká úmrtnost: 37,54 z 1 000 živě narozených; věková struktura: 41,82 % dětí do 15 let, 3,73 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. mladších 18,6 roku; městské obyv.: 32,8 %; etnické složení: mezi nejpočetnější kmeny patří Tetumové, Mambaiové, Tukudedeové, Galoliové, Kemakové, Bunakové a Fatalukuové, v zemi žijí i mesticové a nepočetná čínská menšina; náboženství: katolíci 96,9 %, protestanti 2,2 %, muslimové 0,3 %, ostatní 0,6 %; jazyky: oficiálními jazyky jsou tetumština a portugalština, část lidí ovládá indonéštinu a angličtinu; obyv. pod hranicí chudoby: 37 %; gramotnost: 67,5 %!
Politika
Typ vlády: demokratická republika; samostatnost: od 20. 5. 2002 (předtím okupace Indonésií, do roku 1975 portugalská kolonie); hlava státu: prezident Taur Matan Ruak (od 20. 5. 2012), jeho role je spíš symbolická, ale je například hlavním velitelem armády a může vetovat projednávané zákony; šéf vlády: premiér Rui Araujo (od února 2015); volby: prezident se volí v přímých volbách na 5 let (může kandidovat podruhé); po parlamentních volbách jmenuje premiérem lídra vítězné strany.
Ekonomika
HDP na hlavu: 6 800 USD (odhad z roku 2014; ČR – 28 400 USD); měna: americký dolar, místo centů se používají mince v hodnotě 1, 5, 10, 25 a 50 centavos.
Geografie
Rozloha: 14 874 km², tedy zhruba stejně jako Středočeský kraj, Praha a Karlovarský kraj dohromady; hranice: 253 km, pouze s Indonésií; délka pobřeží: 706 km; charakter území: hornatý povrch; podnebí: tropické; horké a vlhké, výrazně oddělené období dešťů a sucha; teploty (°C) v Dili: celoročně velmi malé výkyvy, měsíční průměr se příliš nevychyluje od 28 °C; nejnižší a nejvyšší bod: Bandské, Timorské a Sávské moře (0 m) / Foho Tatamailau (2 963 m).