Velitel Apolla 12: Vesmírný rebel Charles Conrad

Jednadvacátého července 1969 rozvířila poprvé lidská noha prach usazený po miliony a miliardy let v Moři klidu. Jako první se po povrchu Měsíce prošel Neil Armstrong a první slova, která odtam zazněla, slyšel v přímém přenosu snad každý od Los Angeles po Tokio. Ona známá věta se často cituje jako nejvýstižnější shrnutí a zároveň vyvrcholení americké snahy o dobytí Měsíce. První slova kapitána Charlese „Petea“ Conrada v Oceánu bouří nebyla tak poetická, přesto z nich lze lehce usoudit na povahu třetího člověka, jenž stanul na našem přirozeném satelitu: „Whoopee! Man, that may have been a small one for Neil, but that’s a long one for me.“ – „Jupí! Člověče, pro Neila možná mohl být malý, ale pro mě je pořádný.“

Problém s autoritami

Vraťme se však o pár let zpět. NASA vybírala první sedmičku astronautů z nejlepších pilotů ve službách Spojených států a mezi kandidáty byl i tehdy ještě neznámý Charles Conrad – skvělý pilot, který měl ovšem problémy s autoritami. Ve fyzických testech obstál skvěle, zato během tzv. Rorschachova testu… Testovaní si při něm prohlížejí obrázky s černými skvrnami různých tvarů, načež musejí popsat, co v nich vidí – a Conrad detailně vylíčil sexuální styk. Čistě bílou kartičku zase obrátil se slovy: „Měl jste ji obráceně.“ Pomyslný hřebíček do vlastní rakve pak zatloukl poté, co požadovaný vzorek stolice přinesl dárkově zabalený v krabici ovázané červenou stuhou. Jako kandidáta jej nakonec zamítli s vysvětlením, že se nehodí k dlouhodobým misím.

Americká vesmírná agentura dokázala v rámci úspěšného programu Mercury dostat člověka do blízkého kosmu, to však zdaleka nestačilo. Prezident John Kennedy stanovil nelehký cíl, jenž vyžadoval mnohem složitější a dokonalejší techniku, ale hlavně spoustu dalších astronautů. Al Shepard, člen původní sedmičky, si během druhého náboru vzpomněl na svého kamaráda z letectva a donutil Petea podat další žádost. Tentokrát se Conrad nechoval zdaleka tak urážlivě, načež jej 17. září 1962 přijali do tzv. nové devítky.

Netrvalo dlouho a byl jmenován pilotem vesmírné lodi Gemini 5. Během letu překonali s kapitánem Gordonem Cooperem tehdejší sovětský rekord v délce pobytu v kosmu a stanovili nový – téměř osm dní. Po celou dobu si Conrad stěžoval na funkce lodi a přirovnával ji k létající popelnici. Podobná slova stála Wallyho Schirru další cestu do vesmíru po anabázi s Apollem 7, nicméně u Conrada prošla bez větších problémů. 

Vzápětí byl jmenován kapitánem záložní posádky Gemini 8, a tudíž letěl na stejné pozici v Gemini 11 s pilotem Richardem Gordonem. I během této mise padl jeden důležitý rekord – konkrétně v dosažené vzdálenosti od Země: v nevzdálenějším bodě (apogeu) se nacházeli 1 369 km od povrchu naší planety (pro srovnání se jedná o více než dvojnásobek vzdálenosti, jíž dokázal dosáhnout raketoplán). Zároveň se několikrát spojili s tělesem ATV (Agena Target Vehicle), tedy s druhým stupněm rakety Atlas–Agena, který měl primárně sloužit k nácviku spojení na orbitě. Richard Gordon také dvakrát vystoupil do volného prostoru – celkově na 2 hodiny a 41 minut.

Druhá výprava na Měsíc

To už se však naplno rozjížděl program Apollo. Nejprve byl Conrad jmenován velitelem záložní posádky Apolla 2, které ovšem kvůli nešťastné havárii Apolla 1 (AS-204) nikdy neodstartovalo. Nebýt zároveň změny pořadí misí Apolla 8 a 9 (po letu „sedmičky“ měla logicky následovat „devítka“ s lunárním modulem a až poté mise k Měsíci), stal by se z Conrada díky rotačnímu systému velitel Apolla 11. Tudíž by byl místo Neila Armstronga velmi pravděpodobně prvním mužem, který by se procházel po našem vesmírném souputníkovi.

Tak se tedy deštivého odpoledne 14. listopadu 1969, za přítomnosti prezidenta Richarda Nixona, odlepil sto deset metrů vysoký kolos Saturn V pomalu od země a zamířil jako čtvrtý v historii na vesmírnou cestu dlouhou 380 000 km. Na palubě Apolla 12 se nacházeli tři astronauti: kromě Conrada v pozici velitele letu i jeho starý kamarád a kolega Richard Gordon a jako pilot lunárního modulu letěl poprvé nováček Alan Bean, který nahradil zesnulého Cliftona Williamse.

Hned během prvních chvil letu – jen desítky sekund poté, co opustili rampu – málem došlo k pohromě. Do jejich lodi, která se v nepříznivém počasí proměnila v největší hromosvod na světě, udeřily dva blesky naráz. Nastal výpadek několika přístrojů, což však nemělo na chod lodi nijak závažný dopad. Posádce se nakonec podařilo vypořádat se s nefungující telemetrií a úspěšně „zaparkovat“ na oběžné dráze. Po manévru označovaném TLI (Trans-Lunar Injection) se Gordon chopil řízení velitelského modulu a bez problémů zvládl snad svůj nejtěžší úkol – zachytit lunární modul Intrepid, který do té doby bezpečně spočíval v třetím stupni Saturnu.

Od té chvíle se loď pomalu vymaňovala z vlivu Země, přičemž ji přitahovalo gravitační pole Měsíce. Jakmile se podařilo navést soulodí Apolla na téměř kruhovou dráhu ve výšce kolem sta kilometrů nad měsíčním povrchem, přesunuli se Conrad a Bean do lunárního modulu a odpoutali se od modulu velitelského. V něm musel naopak Gordon na své dva přátele počkat, dokud se nevrátí zpět. Cíl výsadku přitom představovalo naprosto konkrétní místo – kráter Surveyor, na jehož dně už dva roky odpočívala sonda téhož jména. Nyní se tedy mělo ukázat, zda člověk dokáže přistát ve vytyčeném bodě (Armstrong se totiž při svém pokusu minul o necelých pět kilometrů).

Odolné bakterie

Charlesi Conradovi se s pomocí techniků na Zemi podařilo přímo ukázkové přistání dvě stě metrů od Surveyoru. Po nezbytných úkonech a výpočtech se Pete oblékl do skafandru a jako třetí muž v historii se dotkl povrchu Měsíce, následován jen pár minut poté Alem Beanem. Conradova slavná věta nebyla tak spontánní, jak se možná zdá: Vsadil se o pět set dolarů s reportérkou Orianou Fallaci, že přesně tato slova řekne. Italská novinářka totiž veřejně obvinila Neila Armstronga, že jeho větu vymyslelo a předem schválilo vedení NASA.

Během dvou čtyřhodinových procházek nainstalovali astronauti několik velmi důležitých vědeckých přístrojů, jako pasivní seismograf, magnetometr či iontový detektor. Rovněž odmontovali kameru ze sondy Surveyor, což představovalo pomyslný vrchol celé mise. Přístroj se vrátil na Zemi, aby na něm mohli vědci zkoumat následky dlouhodobého působení kosmického prostředí. 

Zmíněný experiment pak přinesl i jedno naprosto nečekané překvapení. Než Surveyor vůbec odstartoval, musel technik očistit skleněný průzor kamery od šmouh a otisků. Byl však nachlazený a na kameru nechtěně kýchl. Bakterie streptokoka se na ní pak uchytily a bez následků přežily dva roky v nehostinném měsíčním prostředí. Poté co je výprava Apolla 12 přivezla zpět, se bakterie „probudily“, a vědci tak v podstatě nechtěně zjistili, jak odolné mohou některé druhy mikrobů být. 

Opravář na orbitě

Přestože se pro mnoho Peteových kolegů stal let k Měsíci nepřekonatelným zážitkem, po jehož absolvování dříve či později ukončili aktivní kariéru, Conrad dál setrvával na své pozici a čekal na další možnou misi. Dočkal se po necelých čtyřech letech, kdy se vydal jako kapitán Skylabu 2 na záchranou expedici ke stejnojmenné americké stanici – šlo vlastně o třetí stupeň Saturnu V, jehož tubus sloužil jako velice prostorná stanice, s rozměry, o jakých se sovětskému Saljutu 1 ani nesnilo.

Bohužel, projekt málem skončil katastrofou. Meteoritický štít, který fungoval také jako štít tepelný, byl prakticky rozerván a „vzal“ s sebou i jeden panel slunečních baterií. Kvůli tomu se začala nebezpečně zvyšovat teplota uvnitř stanice (až 48 °C), jež zároveň dostávala pouze omezené dávky elektrického proudu. Mezitím museli vědci a inženýři na Zemi v rekordně krátkém čase vymyslet opravu, kterou by astronauti na oběžné dráze zvládli. 

I v tomto případě se osvědčilo okřídlené rčení, že v jednoduchosti je síla. Inženýr Jack A. Kinzler vytvořil z rybářských prutů a zlaté fólie slunečník, který chybějící kryt nahradil. Ihned po jeho instalaci začala teplota klesat o stupeň za hodinu a stanice se také mohla vrátit do původně zamýšlené polohy, kterou nezaujala právě kvůli poškození. Posádka nakonec strávila na Skylabu čtyři týdny: dokázala přitom zachránit těžce poškozenou stanici a zároveň ukázala, že každý problém lze řešit.

TIP: Malý krok pro člověka aneb Jak Apollo 11 dobylo Měsíc

Conrad odešel z NASA a od námořnictva v roce 1974. Začal pracovat u výrobce letadel McDonnell Douglas, kterému zachránil pověst poté, co roku 1979 havaroval stoj DC-10, let 191, a zemřelo všech 271 osob na palubě. Nebýt Conradova vystoupení na podporu firmy, možná by společnost zkrachovala v důsledku bojkotu cestujících. Ještě v únoru 1996 se Pete účastnil jako člen posádky rekordního obletu Země, který trval 49 hodin.

Zemřel v 69 letech na následky vnitřního krvácení, které utrpěl při havárii na motorce. Navždy tak odešel rebel se smyslem pro humor, vesmírný opravář, ale hlavně skvělý pilot s jedním z nejzajímavějších životních příběhů v historii pilotované kosmonautiky.