Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Ferdinand I. Dobrotivý měl celkem asi třicet titulů. Narodil se v dubnu 1793 císaři tehdejší Svaté říše římské národa německého Františku II. a jeho druhé manželce Marii Terezii Neapolsko-Sicilské. A v tom vězel patrně ten největší zádrhel budoucích Ferdinandových zdravotních potíží. Jeho rodiče totiž byli bratranec a sestřenice. 

Ferdinandův děd z otcovy strany Leopold II. byl totiž bratrem Ferdinandovy babičky z matčiny strany Marie Karolíny a jeho děd z matčiny strany Ferdinand I. Neapolsko-sicilský byl bratrem jeho babičky z otcovy strany Marie Ludoviky Španělské. 

Již brzy po Ferdinandově narození se zjistilo, že dítě není zcela normální. Ostatně, jeho životopisci připomínají, že Nandl, jak chlapci doma od dětství říkali, měl namále už při porodu. Jak rostl, bylo patrné, že zdravý určitě není. Měl totiž nepřirozeně velkou hlavu s pokřiveným obličejem a věčně pootevřenými ústy. V poměru k hlavě se jeho tělo jevilo jako malé, tento vizuální jev podporovaly i jeho krátké ruce a nohy. Aby toho nebylo málo - končetiny mu zdeformovala křivice a chlapec špatně mluvil a zadrhával. 

Co všechno to dítě neumí…

Z jeho chorobopisu bychom mohli vyčíst i to, že ho trápily nervové tiky a křeče, což vedlo k tomu, že se často prapodivně šklebil. Podle lékařů byly způsobeny mezihlasivkovými štěrbinami. Ovšem nejvíce ho sužovaly záchvaty epilepsie, lidově označované jako psotník, doprovázené mozkovými problémy. Byl buď absolutně normální, nebo vůbec nebyl schopen vnímat, co se v okolí děje. Záchvaty vedly k tomu, že nezřídka upadal až do bezvědomí. Není proto divu, že Vídeňané mu říkali Trottel (tedy trouba nebo blbec). Vždyť ho dva roky museli učit, jak se napít z plné sklenice, aniž by se pobryndal. Musel konzumovat speciálně upravená jídla a učili ho chodit po cvičném schodišti.

Až do jeho desíti let jej vychovávala chůva. Časem se ukázalo, že výchova bude problémová, na což mohla mít vliv psychická nevyrovnanost, kterou tehdejší lékařská věda nedokázala patřičně podchytit a léčit. Nicméně svoji roli v tom mohla hrát i neschopnost jeho vychovatelů. Nedoporučovali mu vycházky, aby si prý nepřetížil mozek, nesměl hrát šachy, které by mohly vyvolat „přehřátí ducha“. Celé dny tak trávil zevlováním a zíráním z oken Hofburgu. Jeho jediná zábava spočívala v tom, že si vlezl do koše na papíry a kutálel se v něm po místnosti.

Nový lékař a přísný režim

Protože dosavadní léčebné procedury nezabíraly, Ferdinandův otec pozval na dvůr nového lékaře, který chlapci naordinoval zcela jiný režim. Nařídil mu běhat, hrát si s míčky, vyrábět vlastní nástroje a nářadí. Cvičil na posilnění paží, dostával lekce tance, začal jezdit na koni, dokonce se naučil střílet a šermovat.

Přes všechna omezení totiž zase tak úplně neschopný být nemohl, protože je o něm známo, že kromě němčiny hovořil dalšími čtyřmi jazyky – italsky, latinsky, francouzsky a později také česky. Přes své fyzické postižení projevoval v jiných oblastech nejen zájem, ale i talent. Hrál na klavír a trubku, velice blízký vztah choval k přírodním vědám, především k botanice. 

Ostatně, habsburská tradice velela, aby se každý mužský vyučil nějakému řemeslu. U Ferdinanda vyhrálo zahradnictví. Zajímal se i o technické novinky a pořídil si malou sbírku modelů. Bohužel, větší část svého života (přinejmenším toho vladařského) jej nemoc zbavila schopnosti zabývat se hlouběji panovnickými záležitostmi. 

Nezdařený atentát 

Ferdinandův zdravotní stav se do značné míry zhoršil, když na něj byl v srpnu 1832 spáchán atentát. Tehdy dlel se svým poučníkem v Badenu u Vídně. Dne 9. srpna si oba vyšli na procházku, když náhle padl výstřel, který prince zasáhl do ramena. Kulka naštěstí uvízla ve vatové vycpávce, takže střela způsobila jen silný krevní výron. Dědic trůnu však utrpěl šok, který ho dlouhodobě poznamenal. Sice se mu nic dramatického nestalo, ale s jeho psychikou to pořádně zacloumalo. Atentátníka okamžitě povalil na zem zahradník, který celou akci sledoval. Střelec se snažil spáchat sebevraždu, ale nakonec přispěchalo několik dalších osob, které v zahradě pobývaly a zneškodnily ho. 

Ferdinand prý vzrušeně poskakoval okolo, a pak rychle odjel do Vídně, aby vše zvěstoval otci. Atentátníkem se ukázal být tehdy pětačtyřicetiletý kapitán Franz Reindl, zadlužený chronický alkoholik. Coby náhradu za své služby armádě žádal od Ferdinandova otce 900 zlatých, ten mu ale nechal vyplatit jen 100. To Reindla vyprovokovalo k pomstě. Byl odsouzen k trestu smrti, nicméně Ferdinand prý za něj u otce orodoval, takže nakonec mu trest změnili na doživotí. 

Přežil svou smrt

Dá se říct, že letopočet 1832 byl snad nejkritičtějším rokem Ferdinandova života, neboť přestál několik epileptických záchvatů. Nejhorší situace nastala v době vánočních svátků. Očekávalo se dokonce, že nadchází jeho konec, a tak jej 19. prosince zaopatřili svátostmi umírajících. Nastal Štědrý den a během něj Ferdinanda postihlo údajně dvaadvacet těžkých záchvatů. Lékaři pomalu rezignovali. Úlevu nepřinášelo ani pouštění žilou, ani ledové obklady, ani přikládání pijavic. Na Boží hod pacient upadl do hlubokého spánku a v něm setrval celé dva dny. Probudil se úplně klidný, snad o tom, co se s ním dělo, ani nevěděl.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Ataky ovšem pokračovaly i v dalších letech. Léčili ho opět pijavicemi, vizmutovým práškem, koncentrovaným octem. Tyto stavy doprovázely řečové záchvaty, kdosi o něm dokonce napsal, že jeho ústa prý měla tvar trychtýře. Ferdinandův stav se sice výrazně nezlepšil, ale přece jenom z něj po smrti jeho otce v roce 1835 udělali císaře. Ve skutečnosti za něj samozřejmě vládla Státní rada složená z knížete Metternicha, hraběte Kolowrata a Ferdinandova strýce arcivévody Ludvíka I. Sám Ferdinand by na to sotva stačil. Až do jeho víceméně vynucené abdikace v prosinci 1848 se v Evropě a v zemích rakouské monarchie stále něco dělo.