Ve stínu střechy světa: Prastará metropole Káthmándú

Nepálská metropole Káthmándú se sice rozkládá v nadmořské výšce 1 400 metrů, ovšem vzhledem k její geografické poloze na úrovni Egypta či Floridy si tam návštěvník po většinu roku vystačí s tričkem a krátkými kalhotami. Hřeben Himálaje se odtud nachází ještě poměrně daleko a spatříte ho jen za opravdu jasných dnů. Navzdory předpokladům se proto tamní ulice nehemží horolezeckými výpravami, chystajícími se zdolat nějaký osmitisícový vrchol – natrefíte na ně hlavně v části města zvané Thamel, kam směřují prakticky všichni zahraniční turisté. Jinak se totiž hrstka cizinců mezi téměř třemi miliony obyvatel aglomerace snadno ztratí.

Poslední spočinutí buddhy

Káthmándú však netvoří jen vzdálenou bránu Himálaje. Samo o sobě představuje velmi zajímavou turistickou destinaci, přestože zatím neprávem opomíjenou. Patří totiž k nejstarším souvisle osídleným městům světa a podle některých pramenů vzniklo už ve 2. století. V zástavbě proto narazíte na řadu historických budov, přičemž obyvatelé udržují mnoho dávných tradic. Bohužel však v dubnu 2015 udeřilo na oblast zemětřesení o síle 7,8 stupně a poškodilo či úplně zničilo na šest set tisíc staveb. Ušetřen přitom nezůstal ani chrám Kasthamandap, který od 7. století vévodil čtvrti Maru a dal městu jméno.

Dnešní nepálská metropole a okolní aglomerace nemají pouze jedno centrum, nýbrž hned několik. Můžete se mezi nimi snadno přesouvat veřejnou dopravou; jen počítejte s tím, že do minibusu, který by v Evropě pojal maximálně čtrnáct cestujících, se jich v Nepálu mnohdy vtěsná i pětadvacet… První na seznamu pamětihodností je zcela jistě 36metrová buddhistická stúpa Boudhanáth, jedna z nejvyšších nejen v asijské zemi, ale i na světě. Ukrývá prý ostatky Kassapy Buddhy, dvacátého sedmého z celkových osmadvaceti buddhů. Centrum tibetského buddhismu představuje stúpa odjakživa, neboť stojí v oblasti, kudy do města proudily obchodní karavany z Tibetu. Po jeho čínské anexi v roce 1959 pak většina mnichů uprchla právě do Boudhanáthu a postavila v okolí přes padesát klášterů, tzv. gomp.

Čím víc, tím líp

V Boudhanáthu se pořád něco děje: Věřící obcházejí stúpu ve směru hodinových ručiček, roztáčejí modlitební mlýnky, zapalují svíčky, obětují božstvům a nechávají vyvěšovat své modlitební praporky, na které se dřevěnými raznicemi tisknou obrázky či posvátné texty. Modrá látka přitom představuje nebe, bílá vzduch či vítr, červená reprezentuje oheň, zelená vodu a žlutá zemi. Svůj praporek si tam navíc můžete nechat vyvěsit i jako turisté. V Himálaji totiž věří, že když vítr do látek fouká, roznáší po okolí požehnání, dobrou vůli a soucit obsažené v jejich poselství. Čím víc jich tedy vlaje, tím líp.

Samotná stavba potom symbolizuje Buddhu, korunovaného a sedícího v meditační pozici na lvím trůnu. Monument proto údajně vyzařuje energii jeho plně probuzené mysli. Vrchol věže znázorňuje korunu, kvádr s očima Buddhovu hlavu, kupole tělo, čtyři schody u spodní terasy pak nohy a základna stavby tvoří trůn.

Bezvěrcům vstup zakázán

Většina místních – přes 80 % populace – však nevyznává buddhismus, nýbrž hinduismus. A jeho hlavním svatostánkem se v Káthmándú stal Pašupatináth: Je zasvěcený Pašupatimu coby jedné z manifestací boha Šivy a jeho historie údajně sahá až do 5. století. Nachází se ovšem v chrámovém komplexu zahrnujícím 519 pagod rozmístěných na ploše 246 hektarů, jehož aktuální podoba se datuje do roku 1692. Coby nevěřící turisté bohužel na centrální nádvoří či do hlavního chrámu vstoupit nesmíte – a pozorná stráž neomylně určí, kdo dovnitř může a kdo nikoliv. Z celého areálu jsou pak veřejnosti za drobný poplatek zpřístupněny pouze některé malé a okrajové pagody. 

Ovšem i pohled zvenčí, z protějšího břehu posvátné řeky Bágmatí, patří k nezapomenutelným zážitkům. Právě tam totiž hinduisté pod širým nebem spalují na tzv. ghátech své mrtvé a jejich popel sypou do špinavé říčky, v níž se opodál koupou děti. Jedná se o neopakovatelnou podívanou, zvlášť když máte za zády kopec s dalšími chrámy a posvátnými muži, jimž se říká sádhové a kteří se za pár drobných rádi nechají vyfotografovat.

Předsmrtný doušek

Říká se, že se v Pašupatináthu nachází i jakýsi hospic, kde hinduisté tráví poslední dny života. A když tamní kněz rozhodne, že je smrt nadosah, dá nemocnému či starému člověku napít vody právě z řeky Bágmatí. Vzhledem k jejímu obrovskému znečištění jde zajisté o lok poslední… Kousek proti proudu se přitom dokončuje čistička, která z náboženského hlediska vzbuzuje řadu otázek: Zůstane voda po chemickém vyčištění stále posvátná? A jak ovlivní rituál posledního doušku? 

Pravé srdce Káthmándú tvoří ovšem bezesporu náměstí Durbar, jehož název lze přeložit jako „místo paláců“. Zmíněné honosné stavby se tam mačkají jedna na druhou a každá odkazuje k jinému historickému období. Nejvýznamnější z nich, Nautalle Durbar, má devět pater a roku 1768 ji nechal postavit šáh Prithvi Narayan coby upomínku na sjednocení Nepálu. Zajímavý je také palác nazývaný Hanumánova brána, na západní straně náměstí. Tamní socha Hanumána ze 17. století však již dávno nepřipomíná boha v podobě opice, který se v eposu Rámájana objevuje jako pomocník prince Rámy. Skulpturu pokrývá mnoho látek a také nános barevné pasty sindor, kterou na ni věřící nanášejí v naději, že tak boha učiní šťastným a on je na oplátku požehná dlouhým úspěšným životem.

Za zvukem kladiv

Na Durbaru je však příjemné i pouhé posezení. Nemusíte navštívit žádnou z nedalekých památek, a přesto vám běžný ruch nabídne pohled do živoucího muzea hinduistické víry a nepálských tradic. Na jedné straně náměstí přinášejí místní lidé obětiny reliéfu Kála Bhairava, děsivému avatarovi bohyně Kálí, paní času a smrti. Jiní postávají u paláce Kumárí a hýčkají si naději, že tam alespoň na pár vteřin spatří mladičkou dívku coby údajné ztělesnění bohyně Durgá. Jinde obětují tradičním lingamům, falickým symbolům boha Šivy, případně červenou barvou potírají také pomyslné penisy jiných božstev. O kus dál zas od prodejců nakupují krmení pro ptáky a obratem ho rozhazují po okolí. Věří totiž, že se tak starají o duše předků převtělené do opeřenců, především holubů. 

Pokud se rozhodnete pro malý jednodenní výlet, můžete navštívit také prastaré město Patán, které bylo kdysi samostatné, ale dnes jej pohltila aglomerace Káthmándú. Oblast proslula kovotepeckou tvorbou a zvuk cinkajících kladiv vás postranními ulicemi dovede až do samotných dílen, kde vám zruční řemeslníci přímo před očima vytepají třeba modlitební mlýnek.

Strastiplná cesta vzhůru

Svajambhúnáth, další z mnoha center Káthmándú, by mohl představovat jen jednu z řady buddhistických stúp. To by ovšem nesměl stát na kopci, který sehrál v náboženské mytologii významnou roli. Legenda praví, že údolí kdysi vyplňovalo obrovské jezero. Pak ovšem bůh Maňdžušrí spatřil ve snu na hladině kvetoucí lotos a přišel ho uctít. Aby mohli květině vzdát hold i pozemští poutníci, vysekal soutěsku, voda z jezera odtekla a zůstalo údolí. Lotos se pak proměnil v kopec a květ se stal stúpou.

Nahoru se dnes dostanete buď pěšky ze západu, po dlouhém schodišti, nebo pohodlně autem z jihu. Pokud však prahnete po nevšedních zážitcích, radíme zvolit schody. U jejich paty je třeba projít oblastí, které vládnou tlupy dotěrných makaků a pokoušejí se příchozím ukrást vše, co vypadá sladce a poživatelně. Nepohrdnou však ani blyštivými slunečními brýlemi, a s trochou štěstí si je dokonce natočíte, jak coby nezbední školáci sjíždějí dolů po zábradlí. V noci se pak prý celého kopce doslova zmocní, nicméně pro místní jsou posvátní, takže jim všechny jejich kousky dlouhodobě procházejí. 

Západní namáhavá cesta má každopádně také spirituální rozměr: Pokud člověk sám v horku vystoupá po 365 schodech až nahoru, jistě svede bitvu s vlastní vůlí a odhodláním, načež ho na vrcholu zaplaví úleva i uspokojení. O to víc potom ocení pět zlatých schránek se sochami buddhů nebo největší známou pozlacenou vadžru, mocnou zbraň boha Indry spojující v sobě vlastnosti meče, palcátu a kopí.